Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1444/2009

26

Cdo 1444/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. P.,

zastoupené JUDr. Stanislavem Křečkem, advokátem se sídlem Praha 2, Nám. Míru 15/341, proti žalované

S. N.

, zastoupené Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63, o zpřístupnění bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. -164, takto:

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. -164,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2008, č. j. -146, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost umožnit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku řádné užívání

„bytu o velikosti 1+1 bez příslušenství ve 2. patře domu č. p. 446 ulice Na V. 3 P. 6”

(dále jen “předmětný byt”, resp. “byt” a “předmětný dům”, resp. “dům”), tj. vydat jí klíče od předmětného bytu a dále strpět užívání tohoto bytu žalobkyní; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že žalovaná je vlastnicí předmětného domu, že žalobkyně se v roce 1970 v souvislosti s uzavřením manželství s J. P. přistěhovala do předmětného bytu, že po rozvodu jejího manželství s J. P. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. října 1977, sp. zn. , zrušil tehdejší právo společného užívání předmětného bytu a určil, že výlučnou uživatelkou bytu bude žalobkyně, že v dohodě ze dne 1. prosince 1995 se právní předchůdkyně žalované (tehdejší vlastnice předmětného domu) zavázala, že po dobu rekonstrukce domu zabezpečí pro žalobkyni náhradní bydlení v suterénu domu a že po jejím skončení jí umožní návrat do předmětného bytu, a že rozhodnutím Obvodního úřadu městské části Praha 6 ze dne 29. ledna 1999 bylo právní předchůdkyni žalované uloženo, aby sjednala nápravu nedostatků v předmětném bytě (zejména vytápění bytu, opravu elektroinstalace a komínů). Dále mimo jiné zjistil, že po ukončení rekonstrukce domu žalovaná, resp. v dřívější době její právní předchůdkyně, žalobkyni přes přísliby ze 14. července 2004 a z 5. ledna 2005 zrekonstruovaný byt nepředala. Přitom neuvěřil jejím tvrzením, že klíče od bytu předala žalobkyni již dne 12. prosince 2002 a že žalobkyně na základě dohody umožnila užívání předmětného bytu O. B. Současně neuvěřil ani výpovědi svědka O. B., že v dohodě uzavřené s žalobkyní dne 26. srpna 2002 se zavázal zajistit jí náhradní byt oproti možnosti užívat předmětný byt. Na tomto skutkovém základě – s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutím (jde-li o formu, bylo toto rozhodnutí vyhlášeno jako rozsudek a v písemném vyhotovení je označeno jako usnesení) ze dne 1. října 2008, č. j. -107, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.

V odůvodnění citovaného rozhodnutí odvolací soud především uvedl, že soud prvního stupně

„z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, avšak věc posoudil nesprávně po právní stránce“.

Poté mimo jiné konstatoval, že

„žalobkyně původně (

v dohodě uzavřené s O. B. dne 26. srpna 2002

) souhlasila s tím, aby byt, k němuž jí svědčí právo nájmu, užíval O. B., od kterého očekávala, že jí na základě vzájemné dohody zajistí náhradní bydlení. V současné době je z jejího postoje jednoznačně patrné, že již nadále nesouhlasí s tím, aby byt užíval jmenovaný i nadále … protože svůj původní souhlas s jeho bydlením odvolala, právní důvod bydlení v bytě odpadl a vzniká povinnost byt vyklidit. Požadovat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. je legitimován nájemce proti osobě, která byt užívá bez právního důvodu“.

Následně uzavřel, že z uvedených důvodů nemůže být žalovaná pasivně věcně legitimována. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání především namítla, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť

„v průběhu řízení nedošlo k žádnému poučení soudu, které by směřovalo k předvídatelnosti soudního rozhodnutí“.

Dále uvedla, že již od roku 1995 nemá do bytu přístup, že pana B. nezná, nikdy s ním o ničem nejednala a z provedených důkazů nevyplynulo, že v předmětném bytě bydlí s jejím souhlasem (pokud v něm bydlí, pak pouze se souhlasem žalované). Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ). Současně zastává názor, že dovolání je přípustné podle , neboť – s přihlédnutím ke shora uvedenému – nelze než dovodit, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2009, sp. zn. ). Přitom z tohoto pohledu je nerozhodné, že oproti správně vyhlášenému rozhodnutí (rozsudku – viz ) odvolací soud v písemném vyhotovení nesprávně označil své rozhodnutí jako usnesení.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.

Dovolací námitku týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí lze – z obsahového hlediska ( ) – podřadit pod dovolací důvod podle Obsahová konkretizace takto namítané vady (

„v průběhu řízení nedošlo k žádnému poučení soudu, které by směřovalo k předvídatelnosti soudního rozhodnutí“

) je však natolik obecná, že bez bližší specifikace nelze z tohoto vymezení na existenci vytýkané vady usoudit

.

Podle odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně. Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení doplnit jinými důkazy, tj. musí postupovat v souladu s a a dokazování provést (důkazy opakovat či doplnit) způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví a násl. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupuje a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura).

V projednávané věci řešily oba soudy otázku zpřístupnění bytu pro žalobkyni, která je podle ničím nezpochybněného právního názoru soudů obou stupňů nájemkyní předmětného bytu. Přitom soud prvního stupně vyšel mimo jiných rovněž ze skutkových zjištění, že žalobkyně byt neužívá od roku 1995 a že po ukončení rekonstrukce domu žalovaná, resp. v dřívější době její právní předchůdkyně, žalobkyni přes přísliby ze 14. července 2004 a z 5. ledna 2005 zrekonstruovaný byt nepředala. Přitom neuvěřil jejím tvrzením, že klíče od bytu předala žalobkyni již dne 12. prosince 2002 a že žalobkyně na základě dohody umožnila užívání předmětného bytu O. B. Současně neuvěřil ani výpovědi svědka O. B., že v dohodě uzavřené s žalobkyní dne 26. srpna 2002 se zavázal zajistit jí náhradní byt oproti možnosti užívat předmětný byt. Odvolací soud – aniž dokazování opakoval či doplnil – se od uvedeného skutkového stavu ve skutečnosti odchýlil, a to přes proklamaci, že soud prvního stupně

„z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění …“.

Vzal totiž za zjištěno, že

„žalobkyně původně (

v dohodě uzavřené s O. B. dne 26. srpna 2002

) souhlasila s tím, aby byt, k němuž jí svědčí právo nájmu, užíval O. B., od kterého očekávala, že jí na základě vzájemné dohody zajistí náhradní bydlení. V současné době je z jejího postoje jednoznačně patrné, že již nadále nesouhlasí s tím, aby byt užíval jmenovaný i nadále“.

Citovaná skutková zjištění (významná pro závěr, že

„požadovat vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. je legitimován nájemce proti osobě, která byt užívá bez právního důvodu“

, a že proto nemůže být žalovaná pasivně věcně legitimována) odvolací soud přijal, aniž v odvolacím řízení provedl (opakoval či doplnil) dokazování v takovém rozsahu, aby mohl postupem podle , , a 2 skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně zvrátit a vyjít z jiného skutkového stavu věci. Především neopakoval v tomto směru rozhodující svědeckou výpověď O. B. a přes to ji – vzhledem k výše uvedenému – hodnotil jinak než soud prvního stupně. Lze proto uzavřít, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Protože vzhledem k uvedenému není rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud – aniž se, z důvodu nadbytečnosti, zabýval dalšími dovolacími námitkami – ho zrušil ( část věty za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. dubna 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu