Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
9FE5B14BCBCF56DCC1257A4E00690100.html
HTML · 20.39 KB
No categories available
21 Cdo 1282/2009
U S N E S E N Í
M. N.,
Obci Srnojedy
,
se sídlem obecního úřadu v Srnojedech, Ke Hřišti č. 8, IČ 00191159, zastoupené JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484, o 46.239,50 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 460/2006 , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. října 2008, č.j. 23 Co 395/2008 -128, takto:
I. Dovolání žalobkyně
se odmítá.
II. Žalobkyně
je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.920,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jarmily Černé, advokátky se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o.s.ř. ) :
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.10.2008, č.j. 23 Co 395/2008 -128, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 31.3.2008 č.j. 8 C 460/2006 -90 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 46.239,50 Kč s úroky z prodlení), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce - vzhledem k tomu, že se v dovolání neuvádí žádné z hlediska ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. významné právní otázky a že jinak byl v dovolání uplatněn (jak vyplývá z jeho obsahu – srov. § 41 odst. 2 o.s.ř. ) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. [srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004 , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , přihlédnuto, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006].
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady odměny za nevyčerpanou dovolenou za rok 2004 v rozsahu 5-ti týdnů a za poměrnou část nevyčerpané dovolené za rok 2005 v rozsahu 4,16 týdne, kdy do 20.10.2005 působila u žalované jako uvolněný člen zastupitelstva ve funkci starostky obce. V podaném dovolání – mimo jiné – namítá, že „důkazní břemeno o čerpání dovolené žalobkyní bylo jednoznačně na straně žalované“, která „toto důkazní břemeno neunesla“, a že „požadavek soudu, aby žalobkyně prokázala nečerpání dovolené jakoukoliv průkaznou evidencí, je v projednávané věci nepřípadný“.
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst.1 , § 120 odst.1 o.s.ř. ). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst.3 o.s.ř. ) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001 , který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Dovolatelce lze přisvědčit, že „v zákoně o obcích není nikde stanoveno, že starosta je povinen vést evidenci dovolené“; z povahy věci - důsledně vzato - vyplývá, že evidenci je povinen vždy vést „zaměstnavatel“ - obec. Jestliže však osoba, která má za obec evidenci vést, tento úkol neplní, nemůže mít z toho prospěch a měla by tedy dokázat, jaký je stav, kdyby evidenci řádně vedla. Vztaženo na posuzovanou věc to znamená, že vzhledem k hypotéze hmotněprávní normy uvedené v ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31.12.2005 (dále též jen „zákona o obcích“), z níž dovolatelka dovozuje opodstatněnost uplatněného nároku a kterou v projednávané věci aplikoval rovněž odvolací soud, bylo na žalobkyni břemeno tvrzení o stavu čerpání dovolené, že vzhledem k tomuto stavu evidence v průběhu příslušného kalendářního roku nevyčerpala dovolenou nebo její část a že obec její žádost o náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou odmítla. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobkyni vyplývá důkazní břemeno, pokud jde o prokázání těchto tvrzení, a to jakýmikoliv důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. § 125 o.s.ř. ). Neunese-li žalobkyně břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v její neprospěch. Z hlediska opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně na náhradu měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou je tedy podstatné, zda z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že unesla důkazní břemeno ohledně prokázání stavu čerpání dovolené jaký by byl, kdyby vedla řádně evidenci, a že v průběhu let 2004 a 2005 vzhledem k tomuto stavu nevyčerpala dovolenou nebo její část. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho závěr o neopodstatněnosti žaloby za situace, kdy „na základě provedeného dokazování nelze uzavřít, že žalobkyně prokázala splnění předpokladů stanovených ustanovením § 79 zák. č. 128/2000 Sb. , ve znění platném v rozhodném období, pro vznik nároku na proplacení nečerpané dovolené“.
Namítá-li dále dovolatelka, že „to, že dovolenou nečerpala v rozhodném období, prokázala tím, že soudu předložila výčet záležitostí, které musela v průběhu roku 2004 a roku 2005 zařizovat“, že „evidence dovolené byla zaznamenávána na výplatních lístcích“ a že „z výpovědi svědků nemohlo být prokázáno, že žalobkyně nějakou dovolenou v předmětném období čerpala“, když „jejich výpovědi byly neurčité a z jejich obsahu nešlo určit ani konkrétní dny, kdy měla údajně dovolenou čerpat“, pak těmito výtkami nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem. Podstatou těchto námitek dovolatelky je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Protože zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. , ale dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalobkyně by ostatně nemohlo být úspěšné ani z toho důvodu, že možnost náhrady měsíční odměny za nevyčerpanou dovolenou přichází podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona o obcích v úvahu pouze v případě, jde-li o dlouhodobě uvolněného člena zastupitelstva obce, jehož dlouhodobé uvolnění pro výkon veřejné funkce bude trvat i v následujícím kalendářním roce. Povinnost obce poskytovat odměnu za výkon funkce a dovolenou je totiž omezena - jak z povahy věci vyplývá - jen na dobu výkonu funkce, pro kterou byl člen zastupitelstva obce uvolněn. Proto také ustanovení § 79 odst. 4 zákona o obcích výslovně stanoví, že nevyčerpal-li uvolněný člen zastupitelstva obce dovolenou před uplynutím doby uvolnění k výkonu veřejné funkce, poskytne mu ji uvolňující zaměstnavatel. Z toho vyplývá, že po skončení výkonu funkce, pro kterou byl člen zastupitelstva obce uvolněn, se již specifická právní úprava dovolené uvolněného člena zastupitelstva obce neuplatní, a obec již proto – jak ze zmíněného ustanovení § 79 odst. 4 zákona o obcích vyplývá – není z hlediska poskytování nevyčerpané dovolené včetně její refundace pasivně věcně legitimována (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2325/2007 ).
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 3.800,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 4 , § 10 odst. 3 , § 14 odst. 1 , § 15 , § 16 odst. 2 , a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. , č. 110/2004 Sb. , č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. , č. 484/2000 Sb. , č. 68/2003 Sb. , č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. ), tedy celkem ve výši 4.100,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Jarmila Černá osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 1 a 3, § 151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty], tedy částka 820,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004 , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady v celkové výši 4.920,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu