Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1884/2009

U S N E S E N Í

Ing. T. P.,

Národnímu památkovémuu, příspěvkové organizaci

se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČ 75032333, zastoupenému JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Burzovní palác, Rybná č. 682/14, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č.j. -101, takto:

I. Dovolání žalobce

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.11.2008, č.j. -101, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11.3.2008, č.j. -73 (ve znění usnesení ze dne 7.7.2008 č.j. -94) ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce ředitele územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích provedené dopisem žalovaného ze dne 15.2.2006), není přípustné podle ustanovení (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je otázka platnosti odvolání žalobce z funkce učiněného dopisem žalovaného ze dne 15.2.2006 - podle , , ve znění účinném do 31.3.2006, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti a (srov. , ) - dále jen „zák. práce“.

Žalobce v dovolání namítá, že soudy řádně neposuzovaly projev vůle žalovaného směřující k odvolání žalobce z funkce „ve světle ustanovení § 7 odst. 2 a § 8 odst. 3 zák. práce“, ačkoli žalobce má za to, že v daném případě lze jeho odvolání z funkce „jednoznačně označit za postup, který se příčí zákonu i dobrým mravům“.

Podle ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle ustanovení § 8 odst. 3 zák. práce zaměstnavatelé jsou povinni pečovat o vytváření a rozvíjení pracovněprávních vztahů v souladu s tímto zákoníkem, s ostatními právními předpisy a s dobrými mravy.

Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Ve smyslu tohoto právního názoru, k němuž se dovolací soud při v podstatně nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně, by jednání žalovaného bylo možno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V daném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaný (jako zaměstnavatel) tím, že využil svého práva podle ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce odvolat žalobce z funkce ředitele územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích, do níž ho jmenoval, sledoval v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) především poškození žalobce, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení vedoucí funkce vhodným zaměstnancem, bylo pro něj zcela bez významu. Z obsahu spisu se naopak podává, že újma, která tímto byla žalobci způsobena [spočívající ve ztrátě pracovního místa (vedoucí funkce)] je spíše výše uvedeným nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalovaného, který – jak správně uvažoval i odvolací soud - toliko využil svého oprávnění jednostranně (a bez nutnosti uvedení důvodu) rozhodovat o personálních změnách v zákonem taxativně stanovených vedoucích funkcích, jež mají v organizační struktuře zaměstnavatelů z hlediska plnění jejich úkolů největší význam, které dává zaměstnavatelům zvláštní právní úprava pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení § 65 zák. práce.

Jestliže tedy odvolací soud s přihlédnutím ke zmíněnému „smyslu a účelu zvláštní právní úpravy pracovního poměru zaměstnanců, u nichž se pracovní poměr zakládá jmenováním, obsažená v ustanovení § 65 zák. práce“, dovodil, že za situace, kdy „nebylo prokázáno, že by pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance, který žalobce odmítl splnit (což podle mínění žalobce bylo důvodem pro jeho odvolání z funkce), byl v rozporu s pracovněprávními předpisy nebo vnitřními předpisy žalovaného, příp. předpisy jinými“, nelze odvolání žalobce z funkce, které jinak splňovalo všechny náležitosti vyžadované ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce, „posoudit jako úkon žalovaného učiněný v rozporu s dobrými mravy“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá žádný důvod cokoliv měnit.

Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce ( ) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak vyplývá z obsahu dovolání (srov. ) - zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází [zejména že „nebylo prokázáno, že by pokyn nadřízeného vedoucího zaměstnance, který žalobce odmítl splnit (což podle mínění žalobce bylo důvodem pro jeho odvolání z funkce), byl v rozporu s pracovněprávními předpisy nebo vnitřními předpisy žalovaného, příp. předpisy jinými“], a zároveň vyslovuje nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, jestliže namítá, že soudy „měly vést důkladné dokazování“ a „jednoznačně zhodnotit“ žalobcem přeložené „potřebné důkazní materiály“ k událostem, ke kterým došlo bezprostředně před jeho odvoláním z funkce. Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolací důvod podle ustanovení , nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto].

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. května 2010

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.

předseda senátu