Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 5008/2008

21

Cdo 5008/2008

ROZSUDEK

V. U.

, zastoupeného JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, Hrušovská č. 3, proti žalovanému

Visteon - Autopal Services s.r.o.

(dříve Visteon - Autopal, s.r.o.) se sídlem v Novém Jičíně, Lužická č. 984/14, IČ 48399108, zastoupenému JUDr. Vladimírem Pešatem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Slovanská č. 3, o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. června 2008 č.j. -38, takto:

Rozsudek krajského soudu

se zrušuje

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou došlou Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 24.1.2007 domáhal, aby bylo určeno, že pracovní poměr "uzavřený mezi žalovaným a žalobcem dne 23.6.2003 trvá". Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní smlouvou ze dne 23.6.2003 sjednal se žalovaným pracovní poměr "na funkci seřizovač s obsluhou s místem výkonu práce závod Hluk" na dobu určitou do 31.7.2003, který byl "pravidelně prodlužován, naposled do 30.11.2006". Poté, co mu žalovaný dne 28.11.2006 navrhl další prodloužení pracovního poměru na dobu do 28.2.2007, žalobce oznámil žalovanému, že trvá na tom, aby "byl nadále zaměstnáván na dobu neurčitou, neboť nebyly splněny podmínky pro opakované prodlužování pracovního poměru", žalovaný mu však dopisem ze dne 30.11.2006 sdělil, že "trvá na skončení pracovního poměru uplynutím doby, tj. dnem 30.11.2006". Žalobce má za to, že "ustanovení v platném znění omezovalo možnost sjednání pracovního poměru na dobu určitou, resp. možnost prodlužovaní pracovního poměru mezi týmiž účastníky na dobu nejvýše 2 let", že u žalobce byl "prokazatelně prodlužován pracovní poměr na dobu delší než 2 roky" a že "nastupuje právní domněnka, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou"; nemohl tedy skončit uplynutím doby dne 30.11.2006.

Žalovaný namítal, že pracovní poměr účastníků byl sjednán na dobu určitou v době přede dnem 1.3.2004 a že proto ve smyslu ustanovení Čl. II na něj platí "předchozí právní úprava, podle které sjednávání pracovního poměru na dobu určitou nebylo časově omezeno".

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 1.6.2007 č.j. -22 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že právní úprava účinná v době uzavření pracovní smlouvy ze dne 23.6.2003 umožňovala sjednat pracovní poměr na dobu určitou bez omezení doby trvání pracovního poměru; podle právní úpravy účinné od 1.3.2004 sice bylo možné pracovní poměr - s výjimkami uvedenými v ustanovení - sjednat na celkovou dobu 2 let, avšak podle čl. II se pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními předpisy. Protože se na pracovní poměr účastníků vztahuje dosavadní právní úprava pracovního poměru na dobu určitou podle ustanovení ve znění účinném do 29.2.2004, není doba jeho trvání "limitována dvěma roky" a mohl být i nadále opakovaně prodlužován i na dobu přesahující dva roky. Námitku žalobce, že "je neakceptovatelná taková interpretace přechodného ustanovení, která by mohla zakonzervovat zneužívání pracovních poměrů na dobu určitou bez jakéhokoliv omezení a která je v rozporu se zásadou rovnosti a výkonu práv s dobrými mravy" a odkaz na směrnici Rady 1999/70/ES, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že "uvedená směrnice o pracovních smlouvách na dobu určitou byla do promítnuta pouze částečně, neboť dosavadní úprava vymezovala okruh osob, se kterými nelze uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, zatímco směrnice požaduje přijmout opatření k zamezení tzv. řetězení pracovních poměrů uzavíraných na dobu určitou".

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12.6.2008 č.j. -38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud dovodil, že pracovněprávní předpisy účinné v době od 1.6.1994 do 29.2.2004 "nijak neomezovaly smluvní volnost účastníků pracovního poměru v možnosti opětovného uzavírání (prodlužování) pracovního poměru na dobu určitou ani při sjednávání doby trvání tohoto pracovního poměru". Novela provedená s účinností ode dne 1.3.2004 stanovila, že "pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky lze sjednat nebo dohodou účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru", ledaže by šlo o zákonem připuštěnou výjimku. Podle názoru odvolacího soudu nebylo "úmyslem zákonodárce respektovat pracovní poměry na dobu určitou, uzavřené před účinností za předpokladu jejich uzavření na dobu delší než dvou let", neboť "nebránila zákonodárci žádná skutečnost uvést tuto limitaci výslovně". Právní úprava doby trvání pracovního poměru na dobu určitou podle představuje "zásah do smluvní volnosti účastníků pracovněprávního vztahu a jako takový je třeba jej vykládat restriktivně". Doba trvání pracovního poměru účastníků sjednaného před 1.3.2004 se proto i nadále řídí dosavadními právními předpisy.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud se "tendenčně a zúženě zabýval pouze otázkami, zda ustanovení Čl. II. se vztahuje na pracovní poměry sjednané na dobu určitou v trvání delší dvou let nebo na všechny pracovní poměry sjednané na dobu určitou", přičemž "opomenul vyřešení otázky, zda ustanovení Čl. II. může či nemůže zakonzervovat možnost opakovaného uzavírání pracovních poměrů na dobu určitou bez omezení v rozporu s ustanovením až 5 ve znění účinném po jeho změně ". Žalobce zpochybňuje právní názor, podle kterého pracovní poměry na dobu určitou uzavřené před účinností lze i po 1.3.2004 nadále "prodlužovat bez jakéhokoliv omezení", poukazuje na názory vyslovené v literatuře, podle kterých je třeba při prodlužování pracovního poměru na dobu určitou "aplikovat právní úpravu platnou v době, kdy právní úkon bude učiněn", a vyslovuje názor, že "do maximální celkové doby dvou let, na níž lze uzavírat, opakovaně prodlužovat nebo prodlužovat pracovní poměr na dobu určitou, je nutno započítávat pouze dobu od okamžiku, kdy po účinnosti došlo k opakovanému vzniku či prodloužení pracovního poměru na dobu určitou". Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen ""), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, o jakou dobu může být podle právní úpravy účinné od 1.3.2004 do 31.12.2006 (podle ustanovení č. ve znění účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006) nejvýše opětovně sjednán nebo prodloužen pracovní poměr, který byl uzavřen na dobu určitou v době od 1.6.1994 do 29.2.2004. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována podle ustálené judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009 sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho potvrzující výrok) rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Pracovní poměr účastníků na dobu určitou byl - jak vyplývá ze zjištění soudů - založen pracovní smlouvou ze dne 23.6.2003.

Právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účinné v době od 1.6.1994 do 29.2.2004 účastníkům - jak správně dovodily soudy - umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr na dobu určitou v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a aby pracovní poměr na dobu určitou uzavřeli (uzavírali) opětovně. V tomto období nebyla zákonem ( ) nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou, ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování (podle důvodové zprávy k k tomu došlo "s ohledem na potřeby praxe a pro posílení smluvní volnosti účastníků pracovního poměru" a se záměrem "zjednodušit právní úpravu pracovního poměru na dobu určitou, a to tak, že se ponechává na vůli účastníků, jaký pracovní poměr uzavřou") a využití tohoto oprávnění nemůže představovat [z pohledu ustanovení ] rozpor se zákonem a ani jeho obcházení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 181 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).

Dnem 1.3.2004 nabyl účinnosti , kterým bylo mimo jiné změněno ustanovení o pracovním poměru na dobu určitou (srov. Čl. I bod 15 tohoto zákona). Podle této právní úpravy (účinné až do 31.12.2006) bylo možné pracovní poměr na dobu určitou mezi týmiž účastníky sjednat nebo dohodou účastníků prodlužovat celkem na dobu nejvýše dvou let ode dne vzniku tohoto pracovního poměru, což platilo i pro každý další pracovní poměr na dobu určitou sjednaný v uvedené době mezi týmiž účastníky; uplynula-li však od skončení předchozího pracovního poměru na dobu určitou doba delší než šest měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž účastníky se dále nepřihlíželo ( ). Uvedené omezení se nevztahovalo na případy, kdy docházelo ke sjednání pracovního poměru na dobu určitou podle zvláštního právního předpisu nebo kdy zvláštní právní předpis stanovil sjednání pracovního poměru na dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších nároků, z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu překážek v práci na straně zaměstnance ( až 128 ) nebo z vážných provozních důvodů na straně zaměstnavatele nebo z důvodů spočívajících ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat, jestliže byly zaměstnavatelem blíže vymezeny v písemné dohodě s příslušným odborovým orgánem, kterou bylo možné nahradit písemným vymezením zaměstnavatele v případě, že u něho nepůsobila odborová organizace ( ). Sjednal-li zaměstnavatel se zaměstnancem pracovní poměr na dobu určitou, ačkoliv nebyly splněny tyto omezující podmínky (stanovené v a 3 ), a oznámil-li zaměstnanec před uplynutím sjednané doby písemně zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, platilo, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou; návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v a 3 , mohl jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby ( ). Účelem této právní úpravy bylo - jak vyplývá z důvodové zprávy k - zamezit zejména bezdůvodnému opakování uzavírání nebo prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou mezi týmiž účastníky (tzv. řetězení pracovních poměrů na dobu určitou).

Přechodné ustanovení Čl. II stanovilo, že "pracovní poměry na dobu určitou, které vznikly přede dnem účinnosti tohoto zákona, se řídí dosavadními předpisy".

Z citovaného přechodného ustanovení je třeba v první řadě dovodit, že pracovní poměr na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodloužen v době ode dne 1.6.1994 do dne 29.2.2004, se i v době po dni 1.3.2004 řídil "dosavadními předpisy", tj. právní úpravou účinnou do dne 29.2.2004. Vyplývá z toho mimo jiné, že bylo i nadále (po 1.3.2004) platné sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, i kdyby sjednaná doba trvání pracovního poměru měla uplynout po dni 1.3.2004. Došlo-li ovšem k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru na dobu určitou počínaje dnem 1.3.2004, neřídil se tento pracovněprávní vztah - jak se soudy mylně domnívaly - "dosavadními předpisy", ale novou právní úpravou, tj. ustanovením a jinými pracovněprávními předpisy účinnými od 1.3.2004; pracovní poměr je tu totiž předurčován právním úkonem (směřujícím k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru), který byl učiněn po 1.3.2004 a který nutně - má-li být platný - musí být v souladu s právní úpravou účinnou v době, kdy k němu došlo.

Byl-li po dni 1.3.2004 opakovaně sjednán pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužen pracovní poměr na dobu určitou uzavřený podle "dosavadních předpisů", šlo o platný právní úkon jen tehdy, nepřesahovala-li další dohodnutá doba trvání pracovního poměru - s výjimkami uvedenými v větě druhé a - dva roky. Nešlo však o předpoklad jediný; z ustanovení totiž současně vyplývá, že musel být vzat - nešlo-li o některou ze zmíněných výjimek - zřetel též na dosavadní dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou, počítanou - s ohledem na účinnost novely provedené a na zásadu tzv. nepravé zpětné účinnosti vyjádřenou v Čl. II - nikoliv ode dne vzniku pracovního poměru na dobu určitou, ale ode dne účinnosti , tj. ode dne 1.3.2004. Závěru o tom, že opakované uzavření a prodloužení pracovního poměru na dobu určitou sjednané po 1.3.2004 se řídí "novými předpisy" tedy odpovídá jen takový postup, při němž byl dosavadní pracovní poměr (vzniklý do 29.2.2004) opakovaně sjednán nebo prodloužen na dobu nejvýše dvou let počítanou ode dne 1.3.2004.

V projednávané věci byl pracovní poměr účastníků na dobu určitou sjednán v pracovní smlouvě ze dne 23.6.2003 v trvání do 31.7.2003, posléze byl dohodami (za řízení blíže neobjasněnými) opakovaně prodlužován a naposledy byl prodloužen dohodou ze dne 28.8.2006 na dobu do 30.11.2006. Z výše uvedeného vyplývá, že právními úkony (dohodami) učiněnými v období od 1.3.2004 mohla být doba trvání pracovního poměru platně prodlužována jen tak, aby uplynula do 28.2.2006; delší doba trvání pracovního poměru mohla být stanovena jen dohodou, která by byla uzavřena v době do 29.2.2004.

Došlo-li podle "nových předpisů" ke sjednání (uzavření nebo prodloužení) pracovního poměru na dobu určitou přesahující dva roky, aniž by byla dána některá z výjimek uvedených v a 3 , tedy - řečeno jinak - aniž by byly splněny podmínky podle ustanovení a 3 , je příslušný pracovněprávní úkon účastníků v rozporu se zákonem. Právní účinky takové protiprávnosti však nenastávají automaticky bez dalšího. Má-li zaměstnanec za to, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán nebo dohodou účastníků prodloužen na dobu přesahující dva roky v rozporu se zákonem, musí zaměstnavateli před uplynutím sjednané doby písemně oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance adresovaným zaměstnavateli, pro který je sice předepsána písemná forma, jejíž nedodržení však není postiženo sankcí neplatnosti (srov. ). Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom co chtěl zaměstnanec projevit. Oznámení musí být zaměstnavateli prokazatelně doručeno ještě před uplynutím sjednané doby; v takovém případě nastává zákonná fikce, že pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Neoznámil-li zaměstnanec, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo doručil-li toto oznámení zaměstnavateli opožděně po uplynutí (byť objektivně neplatně) sjednané doby, platí, že pracovní poměr skončil uplynutím této sjednané doby, i kdyby podmínky stanovené v ustanovení a 3 nebyly splněny; dodatečně zaměstnanec nesplnění těchto podmínek a neplatnost ujednání o době trvání pracovní poměru již nemůže uplatňovat.

Stala-li se v důsledku oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále (tj. také po uplynutí sjednané doby) zaměstnával, doba trvání pracovního poměru spornou, může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec podat u soudu návrh na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v ustanovení a 3 . Žaloba zaměstnavatele o tom, že byly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v a 3 , nebo žaloba zaměstnance o určení, že takové podmínky nebyly splněny, může být podána u soudu ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit uplynutím sjednané doby. Po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení, zda byly splněny podmínky uvedené v a 3 zanikne ( zák. práce), a soud se již nemůže zabývat posouzením otázky splnění podmínek podle ustanovení a 3 , a to ani jako předběžnou otázkou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010). I když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli ještě před uplynutím sjednané doby trvání pracovního poměru, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, skončil pracovní poměr účastníků uplynutím sjednané doby vždy, nebylo-li pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že nebyly splněny podmínky pro sjednání doby trvání pracovního poměru na dobu určitou delší než dva roky uvedené v ustanovení a 3 (vydaným na základě žaloby zaměstnance), popř. nebyla-li zamítnuta žaloba zaměstnavatele požadující určení, že takové podmínky byly splněny.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Veden svým chybným závěrem o platnosti ujednání o prodloužení doby trvání pracovního poměru účastníků se odvolací soud nezabýval otázkami skončení pracovního poměru ve smyslu ve znění účinném od 1.3.2004 do 31.12.2006. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení části věty za středníkem zrušil a věc podle ustanovení věty první vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. dubna 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu