Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1994/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Apston Capital Ltd., se sídlem v Dublinu 2, 4th Floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin, Irská republika, identifikační číslo 40 85 79, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, PSČ 120 21, proti žalovaným 1) společnosti PN AUTO-MOTO-CENTRUM, s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Závodní 12, PSČ 360 06, identifikační číslo 64 83 04 20, 2) JUDr. P. N., a 3) společnosti PN INVEST – Holding, a. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská č. p. 1868/20, PSČ 120 00, identifikační číslo 25 20 87 13, všem zastoupeným JUDr. Milanem Zemanem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, PSČ 360 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č. j. – 186, ve znění usnesení ze dne 24. února 2009, č. j. -209 takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , , (dále jen „ “), odmítl.

Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení [o situaci předvídanou v ustanovení nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Otázky, jež dovolatelé předkládají Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.

Tvrzením, jímž dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že poté, co soud prvního stupně jednal ve věci přes omluvu druhého žalovaného z nařízeného jednání, jeho rozhodnutí nezrušil, vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž nemají u dovolání přípustného toliko podle ustanovení zásadně k dispozici (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ); nehledě ani na to, že jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, omluva nepřítomnosti účastníka u jednání není bez dalšího žádostí o odročení jednání ve smyslu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 1996, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 25, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 38/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom dovolatelé ani netvrdí, že by druhý žalovaný požádal o odročení nařízeného jednání.

To platí i ohledně námitky druhého žalovaného, že žalobu nepodepsaly osoby, oprávněné dle jejích stanov jménem žalobkyně jednat. K tomu je třeba dodat, že z ustanovení plyne, že v občanském soudním řízení může za právnickou osobu jednat, a tedy i podat žalobu, i její zaměstnanec, který tím byl pověřen.

Stejný závěr pak je třeba učinit ohledně tvrzení, že odvolací soud porušil zásadu volného hodnocení důkazů, když neustanovil ve věci znalce. Z ustanovení vyplývá, že je povinností účastníků označit důkazy k prokázání svých tvrzení. O tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2000, sp zn. ); shora uvedený závěr se uplatní tím spíše, jestliže účastník provedení určitého důkazu ani nenavrhl.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného právního posouzení (ne)platnosti bodu 5 vyplňovacího prohlášení, když tvrzení dovolatelů, že odvolací soud uzavřel, že tento článek je neplatný, není pravdivé. Ohledně zákazu převodu směnky obsaženého ve vyplňovacím prohlášení odvolací soud pouze uzavřel, že směnka je neomezitelně převoditelná a směnečné právo žádnou doložku ve směnce, která by vylučovala převod, nezná. Pokud by porušením výlučně smluvní povinnosti směnku nepřevádět vznikla některému z účastníků dohody o zákazu směnku převést v důsledku převodu škoda, mohl by se domáhat jen náhrady této škody po tom, kdo případně zákaz převodu porušil. Odvolací soud tedy řešil pouze důsledky platného zákazu převodu směnky.

Již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo podle ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto. Z uvedeného plyne, že přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka dovolatelů, že v projednávané věci nešlo – ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému – o blankosměnku, a proto je vyplňovací prohlášení neaplikovatelné, kterým dovolatelé napadají skutková zjištění ze kterých vycházel odvolací soud. Nehledě ani na to, že tvrzení dovolatelů v tom směru odporují jejich tvrzení ohledně (ne)platnosti vyplňovacího prohlášení.

Podle ustanovení proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelé jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení a odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2010

doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á

předsedkyně senátu