Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 396/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti žalované Bimoset, a.s., se sídlem v Praze 5, Pod Kotlářkou 151/3, IČ 26063328, zastoupené JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2008, č. j. -176, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. května 2007, č. j. -143, kterým bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 3851 pro katastrální území Znojmo-město, obec Znojmo, a v něm blíže uvedených je Česká republika, není přípustné dle ust. (dále rovněž jen „“), protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ust. ve znění účinném do 30. června 2009 [srov. čl. II. bod 12 přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony], neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky zákonnosti postupu likvidátora Fondu dětí a mládeže (dále rovněž jen „FDM“), který dne 17. září 2004 uzavřel kupní smlouvu, jíž na žalovanou převedl nemovitosti, s nimiž spor souvisí, aniž vyčkal schválení bezúplatných převodů nemovitostí FDM jako celku Poslaneckou sněmovnou, k němuž došlo až dne 2. listopadu 2004 [čl. I, bod 5 písm. f) o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých předpisů ve znění v té době účinném]. Tato otázka však napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.

Je tomu tak proto, že uvedená otázka byla již dovolacím soudem vyřešena a Nejvyšší soud ve svých četných rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 9. září 2009, sp. zn. , popř. v usnesení ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. ) vždy dospěl k závěru, od něhož se odvolací soud neodchýlil ani v této věci, totiž že rozhodla-li Poslanecká sněmovna o bezúplatných převodech majetku FDM usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. 1324, byly až do tohoto data úplatné převody blokovány pod sankcí neplatnosti. Z toho plyne, že kupní smlouva, uzavřená mezi likvidátorem FDM a žalovanou dne 17. září 2004, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná ( ), vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou nemohlo přejít a nadále tak zůstalo České republice. Ústavní stížnosti podané proti uvedeným usnesením byly odmítnuty. V prvním případě k tomu došlo usnesením ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. , v němž Ústavní soud konstatoval, že „obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména odvolací soud se podrobně zabýval všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud se s právním hodnocením i závěry obecných soudů v dané věci zcela ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny“. Ve druhém případě pak v usnesení ze dne 17. března 2010, sp. zn. , uzavřel, že „napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána“.

Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která byla dovolacím soudem vyřešena, není soudy posuzována rozdílně a vzhledem ke konformitě právních závěrů napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu nelze dojít ani k závěru, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), jako nepřípustné odmítl [ věta první a ].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. května 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu