Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4580/2009

-919

U S N E S E N Í

1. M. Š.

,

2. M. Š.

,

3. J. Š.

, zastoupených JUDr. Václavem Bartošem, advokátem, 110 00 Praha 1, Křížovnické náměstí č. 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 27. 5. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. (žalobců:

A. Z. V.

, a

B. T. V.

, zastoupených JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem, 160 00 Praha 6 – Sedlec, Výhledské náměstí 1016, proti žalovaným M. Š., M. Š. a J. Š., zastoupeným JUDr. Václavem Bartošem, advokátem, 110 00 Praha 1, Křížovnické náměstí č. 2, o uzavření dohody o vydání věcí podle ,), takto:

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u Obvodního soudu pro Prahu 9 (původně pod sp. zn. ) bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 2. 2009,l č. j. -802. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni uzavřít ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku dohodu, podle níž žalovaná M. Š. vydá žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví ideálních šest osmin domu čp. 199 a pozemku parc. č. 197 (o výměře 304 m2) i pozemku parc. č. 198/2 (o výměře 476 m2), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 u Katastrálního úřadu Praha-město, podle uvedené k uzavření uložené dohody pak také žalovaný J. Š.vydá žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví ideální jednu osminu domu čp. 199 a pozemku parc. č. 197 (o výměře 304 m2) a pozemku parc. č. 198/2 (o výměře 476 m2), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu Praha-město, a rovněž žalovaný M. Š. vydá podle k uzavření uložené dohody žalobcům do jejich podílového spoluvlastnictví jednu ideální osminu domu čp. 199 a pozemku parc. č. 197 (o výměře 304 m2) a pozemku parc. č. 198/2 (o výměře 476 , se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území K., zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu Praha-město. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně z 12. 2. 2009 bylo dále uloženo žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobcům Z. V. a T. V. na náhradu nákladů řízení 94.336,60 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Také bylo rozhodnuto, že po právní moci rozsudku bude žalobcům vrácen přeplatek na splacených nákladech ze státních prostředků ve výši 46,- Kč.

O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 5. 2005, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 2. 2009, č. j. -802, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení a a 5 a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných nejsou důvodná.

Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně v řízení zjistil, že žaloba v této právní věci byla podána původně žalobci Ing. V. V. a J. V., kteří byli spoluvlastníky nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; tito spoluvlastníci se od 1. 1. 1970 zdržovali bez povolení tehdejších úřadů v cizině a byli za to odsouzeni k trestu odnětí svobody i k propadnutí majetku; usnesením Okresního soudu Praha-východ ze 17. 9. 1990, Rt 216/90, byl však rozsudek soudu ukládající uvedené tresty zrušen a trestní stíhání uvedených původních spoluvlastníků bylo zastaveno; uvedení původní žalobci byli rehabilitování podle , o soudní rehabilitaci. Nedošlo tu, podle zjištění soudu prvního stupně, k odškodnění uvedených původních vlastníků Švýcarskou konfederací, na jejímž území po odchodu z Československa žili, za majetek propadlý v České republice. Bylo také zjištěno, že žalobci Z. V. a T. V. jsou dědici původních spoluvlastníků Ing. V. V. a J. V.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení ve spojení s ustanovením , že jsou občany České republiky a že včas uplatnili výzvu k vydání požadovaných nemovitostí..

V otázce, zda žalovaní jsou v této právní věci povinnými osobami, ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením , bylo nutno se zabývat, podle názoru odvolacího soudu, otázkami, zda žalovaní nabyli nemovité věci, o něž jde v tomto řízení od státu smlouvou ze dne 6. 9. 1972 v rozporu s tehdy platnými předpisy (srov. ), což v této konkrétní věci znamenalo zejména, zda žalované M. Š. (jako kupující podle uvedené smlouvy), která byla v době uzavření smlouvy pracovnicí bývalého Místního národního výboru v Klánovicích, byla udělena výjimka podle ustanovení Ministerstva financi, o nabývání majetku od státu, a dále, zda vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, brání ustanovení , zda totiž stavba domu č. 199 v katastrálním území K. zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter.

V otázce povolení žalovanými tvrzené výjimky vycházel odvolací soud z názoru vysloveného v této právní věci v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 24. 6. 1998 ( Nejvyššího soud), ohledně něhož nebylo v dalším řízení před soudy obou stupňů zjištěn jiný skutkový stav věci, a to zejména o tom, že totiž nelze přisvědčit názoru žalovaných, kteří kladou na roveň udělení výjimky k prodeji pracovnici tehdejšího místního národního výboru a schválení kupní smlouvy vedoucím finančního odboru bývalého krajského národního výboru, jež však nelze považovat za udělení výjimky (jejímž účelem bylo vytvořit teprve možnost smlouvu o prodeji národního majetku uzavřít). Odvolací soud tu zdůrazňoval zejména, že „celý převod majetku do vlastnictví kupujících měl být třístupňový, tedy nejdříve jim měla být sdělena výjimka podle § 24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966, následně mělo dojít k uzavření smlouvy a teprve poté mělo dojít ke schválení kupní smlouvy; tento postup tu však nebyl dodržen“.

V otázce, zda v daném případě brání ustanovení vydání nemovitostí, měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně vycházel z předcházejícího nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 7. 2008, , vydaného v souvislosti s touto právní věcí, a měl za to, že „při naturální restituci pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít zejména bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, přičemž za zásadní přestavbu nelze považovat takovou situaci, kdy status quo stavby byl zachován, jak tomu bylo v podstatě v daném případě, podle výsledků provedeného dokazování.

Dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně se správně vypořádal se všemi zásadními námitkami žalovaných a správně dovodil, že žalované stíhá povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí, neboť jsou v postavení osob, které získaly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v rozporu s tehdy platnými předpisy a že vydání domu čp. 199 v katastrálním území Klánovice tu nebrání ustanovení , neboť tato stavba nedoznala zásadní přestavby, a dosud provedená přestavba tohoto domu nezpůsobila, že by uvedená stavba ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Odvoláním žalovaných napadený rozsudek soudu prvního stupně proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení (včetně správných výroků o nákladech řízení).

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení a contrario, když i v této fázi řízení se úspěšní žalobci vzdali náhrady nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 11. 8. 2009 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 3. 9. 2009 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení , neboť mají za to, že v daném případě jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která je i odvolacími soudy rozhodována rozdílně. Dovolatelé však dovozují přípustnost svého dovolání i z ustanovení , neboť mají za to, že tu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé mají za to, že v daném případě došlo sice již i k vydání rozhodnutí dovolacího soudu (Nejvyššího soudu) i k vydání nálezu Ústavního soudu ČR, ale poukazovali na to, že i v rozhodnutích těchto soudů, vydaných v řízení, které je vedeno již od roku 1991, byla po skutkové stránce i po právní stránce věc posuzována při každém z těchto rozhodnutí odlišně (např. Ústavní soud se ve svém rozhodnutí zabýval jen tím, zda tu ustanovení brání vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení). Proto také žalovaní při dalším pokračování řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem předložili četné nové důkazy, a to zejména k otázce, že žalovaní nebyli při koupi nemovitosti smlouvou ze 6. 9. 1972 protiprávně zvýhodněni.

Dovolatelé jsou toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podklad v provedeném dokazování.

Dovolatelé zejména poukazovali na jimi v soudním řízení předložené usnesení rady Středočeského krajského národního výboru č. 127, které nabylo účinnosti dne 1. 6. 1967; z textu tohoto usnesení, podle názoru dovolatelů, „jasně vyplývá, že schvalování kupních smluv na rodinné domky bylo v té době svěřeno vedoucím finančních odborů jako úkol mimořádný“. Zmíněné usnesení č. 127 bylo vydáno za účinnosti , která měla účinnost i v době prodeje nemovitosti v daném případě. Protože tu podléhala kupní smlouva ze 6. 9. 1972 i registraci bývalým státním notářstvím, lze předpokládat, že by státní notářství smlouvu neregistrovalo v případě, že by výjimečné schválení smlouvy bylo učiněno nekompetentním orgánem. Ostatně i vláda ČR svým usnesením č. 257/1971 vymezila výkonnou pravomoc komisí krajských národních výborů, když v otázkách správy i ochrany národního majetku těmto komisím pravomoc nepřiznala. Také v úplném znění , o národních výborech, vyhlášeném pod č. 28/1972 Sb., bylo stanoveno, že finanční odbory krajských národních výborů vydávají v otázkách majetkoprávních agend pravomocná rozhodnutí. Na rozdíl od názoru odvolacího soudu dovolatelé dovozují z uvedených právní předpisů, že schválené výjimky před uzavřením kupní smlouvy mělo smysl pouze tehdy, pokud se smlouva uzavírala na věci movité a uzavřením kupní smlouvy by vzniklo kupujícím právo s těmito věcmi nakládat.

Dovolatelé poukazovali i na to, že smlouva ze 6. 9. 1972, s dodatkem z 26. 9. 1972, byla schválena za žalované M. Š. a J. Š. (tehdy ještě nezletilé) i usnesením Okresního soudu Praha-východ z 26. 10. 1972.

Dovolatelé také ve svém dovolání dokládali, že žalovaná M. Š. byla členkou finanční komise tehdejšího MNV Klánovice až ode dne 15. 11. 1976 (tedy až za 4 roky po koupi nemovitosti, o niž jde v tomto řízení); v době prodeje nemovitosti, o niž jde v tomto řízení smlouvou ze 6. 9. 1972, vykonávala krátce funkci předsedkyně obchodní a sociálně zdravotní komise, ale pro potřebu zajistit styk s občany vyššího věku a nemocnými, kteří se na tuto komisi obraceli a na MNV se svými žádostmi docházeli, byl ustanoven do funkce předsedy této komise jiný pracovník MNV Klánovice.

Dovolatel J. Š. ve svém písemném doplnění dovolání, zaslaném soudu 4. 10. 2009, pak ještě poukazoval na to, že soudy obou stupňů nevzaly do svých úvah „konkrétní situaci předmětné nemovitosti (domu čp. 199 v katastrálním území K.), která se u tohoto domu vyvinula z její přestavby, ale i z jejího dalšího užívání“; tyto skutečnosti nebyly vůbec zahrnuty do úvah rozhodujících soudů obou stupňů. Podle názoru dovolatelů „z průběhu dalšího řízení a dokazování po zrušujícím rozhodnutí Ústavního soudu ČR lze dovodit závěr, že se tu již nejedná jen o rodinný domek, ale o komplex stavby, která slouží nejen žalovaným k bydlení, ale i, a to převážnou měrou, jako rozsáhlá autoopravna s místností pro samotné úpravy vozidel, ale i se sklady karosářských a jiných náhradních dílů; původní budova tak přestavbou změnila svůj stavební charakter; změny učinily z budovy jiný a jiným účelům sloužící objekt. Byl tu proto, podle názoru dovolatelů, na místě požadavek individualizovaného posouzení toho, zda tu je dána překážka vydání nemovitosti podle ; v tomto smyslu se rozhodnutí soudů obou stupňů, vnímané v materiálním smyslu, nejeví být spravedlivým.

Dovolatelé ještě dodávali, že „pokud by bylo uvažováno zevrubněji, zda je správný právní názor, že žalovaná M. Š. nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, muselo by být bráno v úvahu, že prodejem nemovitosti nebyla zvýhodněna a ničím a nijak sama nezpůsobila rozpor s tehdy platnými předpisy“; nezohlednit tento faktický, právní i morální stav věci, je závažnou právní vadou posouzení této soudem projednávané věci.

Ve vyjádření žalobců Z. V. a T. V. k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci jsou toho názoru, že v dalším pokračování v řízení o této právní věci po vydání obou rozsudků dovolacího soudu (z 24. 6. 1998, Nejvyššího soudu a z 28. 3. 2007, Nejvyššího soudu) i po vydání nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 7. 2008 (), nebyl novými důkazy vyvrácen právní názor, který tyto soudy ve svých rozhodnutí vyřkly, a proto odvolací soud nepochybil, pokud z uvedených zrušovacích rozhodnutí vycházel ve svém rozsudku z 27. 5. 2009 a vyhověl (shodně se soudem prvního stupně) žalobě žalobců. Žalobci zdůrazňovali z uvedených zrušovacích rozhodnutí soudů zejména, že dovolací soud v rozsudku z 24. 6. 1998 ( Nejvyššího soudu ČR) zaujal právní názor, že v důsledku toho, že vedoucí finančního odboru bývalého krajského národního výboru nebyl oprávněn povolovat výjimku z ustanovení § 24 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (když tato pravomoc byla dána pouze finanční komisi tohoto národního výboru), ani rada krajského národního výboru tu neměla právo k přenesení uvedené pravomoci na vedoucího finančního odboru krajského národního výboru; ke smlouvě ze 6. 9. 1972 tak nebyla udělena výjimka, která musela uzavření smlouvy předcházet. Pokud žalovaní v odvolacím řízení předložili nové důkazy, neodpovídal tento postup ustanovení , podle něhož lze před odvolacím soudem provádět důkazy, které nebyly provedeny před soudem prvního stupně, pouze výjimečně v zákonem stanovených důvodech, které tu nebyly dány. Žalobci také připomínali, že v nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 7. 2008, , byl zaujat právní názor, že dva prvky dlouhodobé životnosti stavby u domu čp. 199 v katastrálním území Klánovice pouze mírně přesahují nadpoloviční objem nových konstrukcí, a to za situace, kdy žalovaná nepřerušili rekonstrukční práce ani v návaznosti na přípis (výzvu) rodičů žalobců a ve stavbě pokračovali i po doručení výzvy k vydání věci a pokračovali v pracích i bez stavebního povolení; měl proto Ústavní soud za to, že v této právní věci se má vycházet z prvního znaleckého posudku, který byl vypracován v návaznosti na místní šetření z 30. 3. 1993, kdy ještě tehdejší stav domu odpovídal v podstatě stavu z roku 1972.

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení tu dovolací soud neshledal vzhledem k tomu, že ke zrušení předchozích rozhodnutí soudu prvního stupně tu docházelo hlavně rozhodnutími dovolacího soudu (nebo i Ústavního soudu ČR) a nikoliv rozhodnutími odvolacího soudu.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ustanovení ) zejména tehdy řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , , i

Podle ustanovení jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle , o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v a v případě jejíchž úmrtí nebo prohlášení za mrtvé pak osoby uvedené v

Podle ustanovení jsou povinnými osobami i fyzické osoby podle , pokud nebyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Povinnými osobami nejsou ty fyzické osoby, jež nabyly věc od státu v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami převedena.

nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. však stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné (z nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, , uveřejněného pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení ´Ústavního soudu ČR).

Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo poukázáno na to, že při posuzování toho, zda právní úkon odporuje zákonu nebo jej obchází, je třeba brát v úvahu i pokyny obsažené ve směrnicích Ministerstva financí týkajících se postupu organizací spravujících národní majetek.

O zásadní přestavbě stavby ( ) lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 1211 /255/). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku dlouhodobé životnosti stavby (k tomu právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu např. v rozhodnutí ).

Podle ustanovení platí obdobně ustanovení o vázanosti právním názorem soudu, který rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, i v případě, kdy dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátí k dalšímu řízení.

Této právní věci (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 9) se v předchozím průběhu soudního řízení týkala i rozhodnutí dovolacího soudu z 24. 6. 1998, Nejvyššího soudu, a také rozhodnutí z 28. 3. 2007, , a rovněž i nález Ústavního soudu ČR z 2. 7. 2008, .

Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě, stejně jako ze závěrů shora uvedených právních závěrů dvou rozhodnutí dovolacího soudu i konkrétního nálezu Ústavního soudu ČR, jež se týkaly téže právní věci. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 27. 5. 2009 (sp. zn. Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Odvolací soud ve svém rozsudku neposuzoval projednávanou právní věc podle žádného neodpovídajícího právního předpisu a nedostal se také do rozporu s právními závěry z citované publikované soudní judikatury. Dovolací soud také neshledal, že by se odvolací soud dostal do rozporu se závěry rovněž již uvedených předchozích rozhodnutí dovolacího soudu a nálezu Ústavního soudu ČR, kterými byl vázán. Nemohl proto dovolací soud nyní dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích). A protože dovolací soud neshledal ani to, že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by konkrétně byla řešena rozdílně v téže právní problematice odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (např. jednotlivými senáty dovolacího soudu), popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu z těch ustanovení, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

U nepřípustného dovolání již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat dovolací důvody uplatněné v dovolání dovolatele (srov. : „Je-li dovolání přípustné …..“). Vzhledem k tomu, že i v tomto dovolání dovolatelů byly uplatněny výtky neúplnosti skutkového zjištění, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze tu poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vyloženo posouzení těchto výtek v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k této problematice uvedeny tyto výkladové závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem (uvedeným nyní v ustanovení ), nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů upravených v . Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ), které jsou soudům svěřeny k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spisu vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která naopak bez dalšího z obsahu spisu nevyplývá; musí jít o skutečnost právně významnou.

Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady, vynaložené žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů vynaložených na toto vyjádření k dovolání dovolatelů žalobcům nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalobců, rekapitulujícímu v podstatě ty okolnosti, které byly ze strany žalobců již uplatněny v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu