Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1113/2010

U S N E S E N Í

a) Ing. H. K.

, a

b) M. P.

, obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 19, proti žalovanému

V. M.

, zastoupenému JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bohuslava Martinů 1051, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. -86, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyním rovným dílem k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., náklady dovolacího řízení v celkové výši 8.520,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 3. 2009, č. j. -60, jímž bylo určeno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá s podílem o velikosti jedné poloviny) k nemovitosti - budově bez č.p. nebo č. ev. na pozemku parc. č. 213 v katastrálním území Z. Vzal za prokázané, že k předmětné stavbě je v katastru nemovitostí zapsáno dvojí (duplicitní) vlastnictví ve prospěch žalobkyň i žalovaného; dovodil, že v takovém případě mají žalobkyně na žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu (dále jen „ “). Zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 14. 12. 1995, č. j. -39, byla vlastníku stavby, Zemědělskému družstvu Brandýs nad Labem, uložena povinnost převést stavbu do vlastnictví žalobkyň k uspokojení nevypořádaných nároků na poskytnutí náhrad podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “); rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, č. j. -103, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dne 19.2.2001 nabyl právní moci. Tímto okamžikem přešlo vlastnické právo na žalobkyně a zápis do katastru nemovitostí (formou záznamu podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) měl účinky toliko evidenční. Kupní smlouvu, jíž před skončením řízení, dne 1. 7. 1999, uzavřelo povinné Zemědělské družstvo Brandýs nad Labem (prodávající) s žalovaným (kupujícím) a jímž předmětem byl úplatný převod předmětné stavby, označil odvolací soud za právní úkon, který obchází zákon a proto je neplatný ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že označené strany smlouvy jím v průběhu řízení sledovaly zmaření uspokojení práva žalobkyň jako oprávněných osob podle zákona o půdě a učinily jej v době, kdy soudem prvního stupně již bylo vydáno pozitivní rozhodnutí o převodu vlastnictví na žalobkyně. Návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podaly po téměř dvou letech, avšak bezprostředně před pravomocným skončením řízení. O průběhu řízení a jeho výsledcích byl informován i žalovaný, jak zjistil odvolací soud i z korespondence tohoto účastníka s povinným zemědělským družstvem. Své právní závěry opřel i o právní názor vyslovený Ústavním soudem v odůvodnění jeho nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V otázce jeho přípustnosti odkázal na ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle a b) Za vadu řízení, jež podle jeho názory mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označil způsob odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, které pokládá za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, současně namítaje, že v něm uvedené skutkové závěry soudu nemají oporu ve spise. Dále tvrdil, že v řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, především důkaz spisem téhož soudu zn. , ve kterém soudu prvního stupně dochází k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 7. 1999 je platným právním úkonem. Ačkoli o téže otázce bylo již dříve zahájeno jiné řízení, soud nevyčkal jeho výsledků. V případě právního posouzení věci žalovaný odvolacím soudu vytýkal, že nesprávně posoudil účinky dříve vydaného rozsudku ve věci sp. zn. , který ukládá zemědělskému družstvu toliko povinnost převést stavbu do vlastnictví a k samotnému přechodu vlastnického práva (k jeho „konstituování“) jím podle názoru žalovaného nedochází. Za nesprávný označil i závěr soudu o neplatnosti kupní smlouvy, o níž má za to, že zákon neobchází. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně označily dovolání za neopodstatněné a se skutkovými i právním závěry odvolacího soudu se ztotožnily.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze tudíž usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §

241a odst. 2 písm. b) K vadám řízení uvedeným v , a b) a 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud zásadně přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. ). Při řešení otázky přípustnosti dovolání není dovolateli k dispozici ani dovolací důvod podle ustanovení určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu; z těchto skutečností proto dovolací soud dále vychází.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

K otázce účinků pravomocného rozsudku o přechodu vlastnického práva podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě (o který žalobkyně opírají svá tvrzení o nabytí vlastnictví k předmětné stavbě) Nejvyšší soud odkazuje na závěry, jež vyslovil již v odůvodnění rozsudku ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. , a k nimž se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (za mnohá srovnej kupříkladu rozsudek ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. , řešící obdobnou problematiku ve sporu žalobkyň a Zemědělského družstva Brandýs nad Labem, za účasti žalovaného). Konstatoval, že

jedná se o rozsudek konstitutivní (právotvorný), jehož smyslem je realizace náhrad za nevypořádané nároky oprávněných osob, na jejichž pozemcích byly v dřívějších letech vybudovány stavby povinných osob.

Uspokojení nároků oprávněných osob způsobem uvedeným v ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě lze realizovat i vydáním rozhodnutí, jímž soud vlastníku stavby uloží povinnost převést stavbu do vlastnictví oprávněné osoby; v tomto případě jde o rozhodnutí ukládající prohlášení vůle, které bez dalšího nahrazuje toto prohlášení (srov. ustanovení ).

Argumentuje-li žalovaný, že vlastnické právo nabyl na základě kupní smlouvy, jíž dne 1. 7. 1999 uzavřel s povinným Zemědělským družstvem Brandýs nad Labem, hodnotí tuto smlouvu i dovolací soud jako neplatnou podle § 39 obč. zák., jež k převodu vlastnického práva vést nemohla. Obdobnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. , v jehož odůvodnění vyslovil názor, že

obcházením smyslu zákona, ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, může být i případ, kdy po řádném uplatnění nároku na převod stavby do vlastnictví oprávněné osoby obejde vlastník stavby naplnění účelu zákona tím, že vlastnictví ke stavbě s tímto úmyslem převede na jinou (třetí) osobu, aniž vyčká skončení řízení.

Připomínaje smysl a účel zákona o půdě (předjímaný již v jeho preambuli) se k uvedenému názoru přihlásil i Ústavní soud (srov. nález ze dne 9. 10. 2001, sp. zn. , popřípadě nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. , jehož závěry cituje odvolací soud). Úmysl povinného zemědělského družstva zmařit uspokojení nároku žalobkyň na převod stavby do jejich vlastnictví, je přitom očividný a ze skutkových zjištění odvolacího soudu současně vyplývá, že jej mohl předpokládat i žalovaný.

Právní názor, na němž odvolací soud své rozhodnutí o věci samé založil a s nímž žalovaný (vedle nepřípustných námitek o vadách řízení) polemizoval v dovolání, je tedy konformní s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vztahující se k řešeným otázkám. Nejde proto o rozsudek po právní stránce zásadně významný ( ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a 146 odst. 3 za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a plný úspěch ve věci měli v dovolacím řízení obě žalobkyně, k jejichž nákladům patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů), snížená dvakráte o 50% až na částku 5.000,- Kč ( , a téže vyhlášky), zvýšená při zastoupení dvou osob o 30% na výsledných 6.500,- Kč ( vyhlášky). Spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby při zastoupení dvou osob ve výši 600,- Kč ( , v platném znění) a částkou 1.420,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) činí náklady žalobkyň v dovolacím řízení celkem 8.520,- Kč.

Proti tomuto usnesení opravný prostředek není přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu