Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 572/2010

U S N E S E N Í

Hlavní město Praha

Ing. A. V.

, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. -112, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. června 2008, č.j. -81, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 2401/66 v katastrálním území S. (výrok I) a současně jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnického práva k téže nemovitosti (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž jako výluční vlastníci označeného pozemku jsou v katastru nemovitostí zapsáni oba účastníci (jedná se o tzv. duplicitní zápis vlastnictví). Titulem nabytí vlastnického práva žalobce je kupní smlouva, jíž dne 25. 4. 1979 uzavřel Čsl. stát jako kupující s žalovaným a jeho matkou A. V. (prodávajícími); ze státu na žalobce vlastnictví přešlo podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí. Vydání pozemku se žalovaný neúspěšně domáhal již v restitučním řízení, ukončeném rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy – pozemkového úřadu ze dne 8. 4. 1999, zn. PÚ 119/91/2, podle jehož výroku vlastníkem pozemku není. K zápis vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí došlo až na základě jím iniciovaného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce A. V. (usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. ).

Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že na žádaném určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení a účastníci nepostrádají ani věcnou legitimaci. Vycházeje z právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , dospěl k závěru, že po vydání negativního rozhodnutí o vlastnictví žalovaného v restitučním řízení podle zákona o půdě již nelze žalovaného pokládat za vlastníka pozemku, který přešel v roce 1979 na stát, a prosazení svých domnělých vlastnických nároků se žalovaný nemůže úspěšně domáhat podle obecných předpisů (vlastnickou žalobou podle , ani žalobou o určení práva podle ). Titulem vzniku vlastnického práva žalovaného (které ze státu přešlo na žalobce podle § ustanovení ) nemůže být toliko rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví (vydané v řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce A. V., iniciované žalovaným), jež má pouze „deklaratorní charakter“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Označil je za přípustné podle ustanovení , namítaje, že rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Krom nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle ) dovoláním zpochybňoval též správnost skutkových zjištění odvolacího soudu o okolnostech, které provázely převzetí pozemků státem na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1979. Dovozoval, že jde o převod neplatný, učiněný bez souhlasu družstva, které na pozemcích hospodařilo, a namítal, že jím nastolenými otázkami, jež platnost smlouvy zpochybňují, se odvolací soud nezabýval. Jde-li o právní posouzení věci, pak žalovaný odvolacímu soudu vytýkal, že zřetelně vybočil z ustálené judikatury Ústavního soudu, jehož nálezy jsou podle y i pro něj závazné a nemohou být svévolně měněna stanovisky Ústavního soudu, která podle žalovaného všeobecnou závaznost nemají. Žalovaný zastává názor, že jako vlastník věci se může domáhat ochrany svého práva i podle obecných předpisů a jsou mu přitom k dispozici všechny prostředky, které mu k tomu právní řád nabízí, tedy i žaloba o určení vlastnického práva. Tím, že soud vyhověl návrhu žalobce a jeho žalobu (podanou formou vzájemného návrhu) zamítl, mu odepřel právo na ochranu jeho vlastnictví a upřednostnil princip právní jistoty, byť žalobce je držitelem neoprávněným. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (a contr. srovnej čl. II, bod 12 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( ) lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení ; dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. , o vázanosti důvody dovolání). Při zkoumání přípustnosti dovolání podle není dovolateli k dispozici dovolací důvod podle ustanovení , určený ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu. K námitkám žalovaného skutkové povahy tudíž nelze přihlížet.

Právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá na závěru, že po vydání negativního rozhodnutí o vlastnictví v restitučním řízení (zde podle zákona o půdě) nelze považovat žadatele, jehož nemovitost přešla na stát v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, za vlastníka nemovitosti a ten se prosazení svých (domnělých) vlastnických nároků již nemůže úspěšně domáhat podle obecných předpisů (vlastnickou žalobou podle , popřípadě žalobou o určení existence práva podle ). Jde o právní názor konformní s nyní již ustálenou judikaturou, jež se sjednotila na tom, že

restituční předpisy jsou ve vztahu k v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z tohoto důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (zejména podle ), a to ani formou určení vlastnického práva podle

(rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , na který navázala řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu; za mnohé srovnej kupříkladu rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 72/2006).

Judikatorní činností Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005). Podle y jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, což platí pro stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení , o Ústavním soudu, za účelem sjednocení rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Z právních názorů obsažených v odůvodnění citovaného stanoviska Ústavní soud vychází i ve svých dalších rozhodnutích (za mnohá srovnej kupříkladu usnesení ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. ; ze dne 12. 12. 2008, sp. zn. ; ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. ).

Na všechny žalovaným tvrzené okolnosti o ztrátě majetku (ke které došlo již v roce 1979) přitom restituční předpisy pamatují, ať jde již o případ kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. k) zákona o půdě) nebo o převzetí nemovitosti na základě neplatné smlouvy, které je podle aktuální judikatury podřaditelné pojmu „převzetí věci bez právního důvodu“ podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. ). Jelikož k obnovení vlastnických práv žalovaného rozhodnutím pozemkového úřadu vydaným podle § 9 odst. 4 zákona o půdě nedošlo (žalovaný v tomto řízení nebyl úspěšný), vlastníkem předmětného pozemku není a prosazení svého domnělého nároku se nemůže úspěšně domoci ani podle obecných předpisů, zde žalobou o určení vlastnického práva podle

Rozsudek odvolacího soudu tedy vychází z právního názoru, jež je konformní s názory ustálené rozhodovací praxe, sjednocené judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a jako takový neodporuje ani hmotnému právu. Nejde proto o rozsudek po právní stránce zásadně významný ( ) a dovolání proti němu přípustné není ( ).

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalobci, který by jinak měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu