Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3297/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Ing. Miroslava Bartoně, se sídlem v Bruntále, Staré Město 161, správce konkursní podstaty úpadce Nemocnice Bruntál a. s., se sídlem v Bruntále, Nádražní 991/27, PSČ 792 01, zastoupeného Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti žalované B. Braun Avitum s. r. o., se sídlem v Praze 4, V Parku 2335/20, PSČ 148 00, IČ 61856827, zastoupené JUDr. Vladimírou Glatzovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Husova 5, o zaplacení částky 10,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2009, č. j. -119, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 9. listopadu 2007, č. j. -95, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 10,000.000,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 16. 1. 2006 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení (dále též jen „ “), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, soud prvního stupně jím však rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá z pohledu dovolatelem označených právní otázek po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovolací námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů a namítá konkrétní vadu řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva, přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemohou; k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení právních otázek, včetně otázek procesněprávních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ). V dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení , skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů nepodléhá dovolacímu přezkumu, dovolací soud je jím vázán a při posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání z něho vychází.

Právní otázky dovolatelem předložené mají význam toliko pro posouzení projednávaného sporu, neboť vyplývají z jedinečných skutkových okolností konkrétního případu a nemají význam z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec, to jest postrádají judikatorní přesah. Dovolatelem zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, je pak správné (je v souladu s hmotným právem). Nejvyšší soud tedy neshledal žádnou skutečnost ve smyslu ustanovení (na který dovolatel chybně odkazuje, domnívaje se, že jsou v něm upraveny dovolací důvody), jež by mohla založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Je bez významu pro právní posouzení věci, že úpadci bylo plněno převodem z jiného účtu než z účtu žalované označeného v dodatku smlouvy o smlouvě budoucí (dále též jen „dodatek“). Takový postup odpovídá povaze věci; smlouva zakládá závazek dlužníka vůči věřiteli, tomu odpovídá též ujednání určující blíže mechanismus plnění závazku a bylo by spíše nestandardní, kdyby již samotný zavazovací titul počítal s tím, že za dlužníka splní jeho závazek někdo jiný. Stejně tak je pro posouzení, zda šlo v projednávané věci o tzv. převzetí plnění ve smyslu ustanovení § 534 obč. zák., nevýznamné ujednání v dodatku, že částka se považuje za uhrazenou v momentu odepsání z účtu; nejde o nic jiného než o ujednání, jímž smluvní strany sjednaly okamžik splnění závazku odchylně od dispozitivního ustanovení § 339 odst. 2 obch. zák. Podmínku, že v případě platby provedené z jiného účtu není považována částka za uhrazenou, nelze z dodatku výkladem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. dovodit; výklad, který prosazuje dovolatel, nelze než odmítnout pro zřejmou účelovost. Uvedená ujednání nebrání tomu, aby dlužníkův závazek na základě dohody s ním splnila třetí osoba, z logiky věci jinak než převodem z dlužníkova účtu označeného ve smlouvě.

Na právním závěru, jenž je zcela spolehlivě podložen zjištěným skutkovým stavem věci, že plnění, jež společnost B. Braun Medical s. r. o. poskytla úpadci, bylo plněním na dluh žalované vůči úpadci na základě dohody žalované s touto společností, nemůže nic změnit skutečnost, že společnost B. Braun Medical s. r. o. přihlásila do konkursu prohlášeného na majetek úpadce svou pohledávku z titulu provedené platby jako platby bez právního důvodu. Nehledě na to, že tak podle skutkových zjištění soudu prvního stupně učinila toliko z opatrnosti (to, že tento pojem právní řád nezná, neznamená, že neexistuje a že nemá všeobecně chápaný obsah), v reakci na výzvu žalobce k vrácení žalované částky do konkursní podstaty (srov. věcnou a časovou souvislost těchto úkonů a obsah přihlášky pohledávky), je třeba zdůraznit, že přihlášení této pohledávky do konkursu na majetek úpadce nemá právní účinky, jež by byly významné v tomto sporu. Tato skutečnost měla význam pouze z hlediska skutkového, jako jedno ze skutkových zjištění, z nichž soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům potřebným pro právní posouzení věci. Jak bylo blíže vyloženo, námitkami, jež jsou podle svého obsahu polemikou se správností skutkových závěrů, se Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení zabývat nemůže. Bez významu je též skutečnost, že žalobce takto přihlášenou pohledávku zčásti uznal, neboť zjištěním pohledávky správcem konkursní podstaty soudy v jiném než příslušném konkursním řízení vázány nejsou a musí si příslušnou otázku pro potřeby svého rozhodnutí vyřešit samy (srov. ). Z výpisu z obchodního rejstříku pak vyplývá, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 26. 4. 2005, není tedy pochyb o tom, že konkursní řízení probíhá podle , o konkursu a vyrovnání, účinného do 30. 6. 2007, argumentace ustanovením ( , ve znění pozdějších předpisů) je tedy nepřiléhavá.

Námitka poukazující na zjištění, že společnost B. Braun Medical s. r. o. o pohledávce za úpadcem účtuje a využívá ji ke snížení daňové povinnosti, rovněž nepředkládá právní otázku, jež by mohla založit přípustnost dovolání. Zjištěný postup této společnosti mohl mít význam pro skutkové závěry soudů nižších stupňů, závěry právního posouzení však ovlivnit nemohl.

Soudy nižších stupňů se správně vypořádaly se skutečností, že za žalovanou bylo plněno dříve, než byl uzavřen dodatek zakládající její závazek k plnění (než byl dovršen kontraktační proces). Zpochybňuje-li dovolatel závěr soudů nižších stupňů o důvodech, proč se tak stalo, kritizuje závěr skutkový, který v tomto dovolacím řízení přezkumu nepodléhá. O kritiku správnosti zjištěného skutkového stavu věci jde též v případě, poměřuje-li dovolatel správnost právního posouzení z pohledu své vlastní, odlišné verze skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav spolehlivě umožňuje závěr, že právním důvodem plnění poskytnutého společností B. Braun Medical s. r. o. byl závazek žalované, obsažený v dojednávaném dodatku smlouvy o smlouvě budoucí. Lze dodat, že na to, co bylo plněno před uzavřením smlouvy, se hledí jako na zálohu (srov. § 498 obč. zák.), o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu by tak šlo pouze v případě, že by dodatek nakonec uzavřen nebyl.

Polemika se závěry, jež odvolací soud dovodil z tvrzení žalovaného a z výpovědi MUDr. K. (jenž, jako jednatel žalované, byl oproti očekávání dovolatele vyslechnut správně jako účastník řízení, nikoliv jako svědek) ve vztahu k článku I odst. 4 dohody o zrušení smlouvy o smlouvě budoucí, je rovněž pouze polemikou se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, stejně jako námitka, že se tyto soudy nevypořádaly s rozpory uvedeného tvrzení a výpovědi. Správnost právního posouzení – zjištění vůle stran projevené v článku I., odstavec 1 a odstavec 2, dodatku výkladem tohoto právního úkonu za použití zákonem stanovených výkladových pravidel, žalobce v dovolání nenapadl, tato otázka tedy není otevřena dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud přesto – z opatrnosti – konstatuje, že se ztotožňuje s právním posouzení této otázky soudy nižších stupňů, a dodává, že žalované vzniklo právo na vrácení poskytnuté zálohy až poté, kdy nabyla účinnosti dohoda o zrušení smlouvy o smlouvě budoucí, neboť až tehdy odpadl důvod, z něhož byla složena. Nespadá tedy do kategorie pohledávek vzniklých za dobu trvání smlouvy, včetně těch, které by se v budoucnu objevily (tedy nikoliv v budoucnu vznikly, nýbrž vyšly dodatečně najevo), na které pamatuje zmíněné ujednání.

Měla-li podle dodatku žalovaná zaplatit úpadci částku 10,000.000,- Kč jako zálohu na nájemné, pak směnka vystavená třetí osobou, po jejímž převzetí měla žalovaná platbu provést, nebyla vzájemným plněním, jak se mylně domnívá dovolatel. Byť to není v dodatku explicitně vyjádřeno, lze výkladem obsahu právního úkonu dovodit, že směnka měla zajišťovací funkci. Zda byla směnka vydána úpadci či vrácena výstavci, je pro posouzení práva žalované na vrácení zálohy bez významu, stejně jako otázka, kdy byla žalované směnka předána. Argument, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory v tvrzeních a výpovědích v otázce směnky, pak nesměřuje proti správnosti právního posouzení, nýbrž je kritikou správnosti skutkových zjištění.

Námitky dovolatele zpochybňující správnosti protokolace při jednání a kritizující odvolací soud, že se s touto jeho námitkou nevypořádal, poukazují na vadu řízení, jež není důsledkem střetu o výklad normy procesního práva. Taková vada rovněž nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení ve spojení s odmítl.

Podle ustanovení ve spojení s a , věty první, má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích ( , 3 ). Advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ve spojení s , věty první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle 13 odst. 3 , ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. dubna 2010

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu