Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4593/2008

U S N E S E N Í

M. H.

Pražským službám, a.s.

se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi č. 444/1, IČ 60194120, o 149.784,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008 č.j. -48, takto:

Dovolání žalované

se odmítá

.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 149.784,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalobu odůvodnil tím, že rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.12.2005 č.j. -262 a Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006 č.j. -285 byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 9.12.1996 částku 453.731,20 Kč, že mu částka žalovanou byla poukázána na účet dne 24.8.2006 a že žalovaná "při vyměřování záloh na daň postupovala tak, jakoby se jednalo o jednorázový příjem a v důsledku toho byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést na daních podstatně více (148.784,- Kč - dle čl. II. bodu 5 znaleckého posudku)", než kolik by mu bylo strženo, kdyby mu žalovaná náhradu za ztrátu na výdělku platila měsíčně od vzniku nároku v roce 1996; žalobce by tak na dani zaplatil pouze 7.365,- Kč. Tím, že žalobci vyplatila "zákonné nároky najednou a takto je i zdanila", žalovaná porušila povinnosti vyplývající z ustanovení a ustanovení ve znění pozdějších předpisů a žalobci v důsledku toho "byla vyplacena menší částka - čistý příjem, než jakou by obdržel, kdyby žalovaná své zákonné povinnosti řádně splnila".

Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením ze dne 18.2.2008 č.j. -33 řízení ohledně částky 1.692,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí od 18.7.2007 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil - rozsudkem ze dne 18.2.2008 č.j. -35 rozhodl mezitímně tak, že žalobní nárok je co do základu po právu a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném. Dokazováním zjistil, že žalobce utrpěl dne 9.12.1996 pracovní úraz, že rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.12.2005 č.j. -262 a Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006 č.j. -285 byla žalované mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 10.12.1996 do 30.11.2005 částku 425.223,60 Kč a povinnost platit žalobci měsíčně počínaje dnem 1.12.2005 částku 4.712,40 Kč a dalších 50.206,10 Kč jako odškodnění za pracovní úraz a že žalovaná poukázala žalobci náhradu za ztrátu na výdělku dne 24.8.2006 na základě výše uvedených rozsudků a "srazila" daň z příjmů fyzických osob z této jednorázové platby ve výši 148.457,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná měla povinnost platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku každý měsíc ode dne 27.1.1997, kdy žalobce dopisem ze dne 23.1.1997 požádal žalovanou o náhradu za ztrátu na výdělku, a že rozdíl "mezi daní sraženou při jednorázové platbě (ve výši 148.457,- Kč) a daní, která by byla sražena v případě pravidelných měsíčních výplat náhrady za ztrátu na výdělku (ve výši 7.365,- Kč), je skutečnou škodou". Odmítl námitku žalované, že škoda vznikla také zaviněním žalobce, který "neposkytl potřebnou součinnost", když "odmítl dát souhlas MUDr. J. R. k vyžádání zdravotnické dokumentace". Žalobce totiž dopisem ze dne 23.1.1997 vyzval žalovanou k poskytnutí náhrady ušlého výdělku po dobu pracovní neschopnosti, což žalovaná dopisem ze dne 3.2.1997 odmítla s tím, že "dosud nebylo jednoznačně prokázáno, že byly splněny podmínky pro rozhodnutí zaměstnavatele o vzniku úrazu", a posléze "v rozhodnutí ze dne 26.3.1997" žalovaná vyjádřila ochotu odškodnit žalobce pouze v rozsahu jedné třetiny. Žaloba o odškodnění žalobcova pracovního úrazu, projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , byla podána dne 2.2.1998 a teprve po zahájení tohoto řízení byl vyzván MUDr. J. R. k udělení souhlasu k vyžádání zdravotnické dokumentace, potřebné ke zpracování znaleckého posudku pro pojišťovnu; vzhledem k tomu, že již "probíhalo soudní řízení o předmětném nároku", nelze podle názoru soudu prvního stupně "nedostatek souhlasu žalobce s vyžádáním zdravotnické dokumentace považovat za důvod zproštění odpovědnosti žalované za škodu". Zavinění žalobce na vzniku škody nelze spatřovat ani v tom, že žalobce "neuvedl pravdu o svých zdravotních potížích s páteří", neboť je "třeba zohlednit", že podle znaleckých posudků vypracovaných v řízení vedeném pod sp. zn. bylo nakonec zjištěno, že "předchozí nepracovní úrazy žalobce a degenerativní změny na páteři nejsou příčinou zjištěného poškození krční páteře, které bylo objektivně zjištěno až v souvislosti s tímto úrazem".

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.6.2008 č.j. -48 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými a právními názory soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalovaná odpovídá za škodu, která žalobci vznikla zaplacením vyšší daně z příjmů fyzických osob z důvodu jednorázově vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku, podle ustanovení a že spoluzavinění žalobce na vzniku této škody ve smyslu ustanovení nebylo zjištěno. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku promlčení vznesenou žalovanou za odvolacího řízení, neboť žalobce se o škodě dozvěděl v době, kdy se "seznámil se znaleckým posudkem znalce Dr. B. K. ze dne 23.2.2007, který určil vzniklý daňový rozdíl".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Poukazuje na ustanovení a 8 ve znění pozdějších předpisů a namítá, že ve věci odškodnění pracovního úrazu žalobce jí pojišťovna dopisem ze dne 26.3.1998 sdělila, že z "důvodu přešetření předúrazového stavu žalobce postoupila celý případ svému znalci a do obdržení jeho konečného stanoviska odkládá škodní událost bez náhrady", žalobce však odmítl udělit souhlas k nahlédnutí do své zdravotní dokumentace a popřel "existenci onemocnění páteře, které bylo pro posouzení případu významné". Žalovaná dovozuje, že neporušila své právní povinnosti ve smyslu ustanovení , když "respektovala sdělení pojišťovny o odložení škodní události do obdržení stanoviska znalce", a že proto požadovanou náhradu škody není povinna žalobci poskytnout. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované "jako nepřípustné zamítl". Uvedl, že rozhodnutí soudu o odškodnění pracovního úrazu má jen deklaratorní povahu a že proto z něho nevznikají "žádné hmotně právní vztahy"; rozhodující bylo, že žalovaná žalobcův nárok neuspokojila řádně a včas, aniž by bylo významné a mohlo by vést ke "krácení nároků žalobce" to, jaký je vztah zaměstnavatele a pojišťovny, u níž je zaměstnavatel pojištěn za škodu vzniklou z důvodu pracovního úrazu, a že "pojišťovna pro žalovanou rozhodovala s průtahy".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen " "), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno, že pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8.12.2005 č.j. -262 a Městského soudu v Praze ze dne 26.9.2006 č.j. -285 byla žalované mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 10.12.1996 do 30.11.2005 částku 425.223,60 Kč a povinnost platit žalobci měsíčně počínaje dnem 1.12.2005 částku 4.712,40 Kč a dalších 50.206,10 Kč jako odškodnění za pracovní úraz ze dne 9.12.1996, že žalovaná poukázala dlužnou částku žalobci dne 24.8.2006 a že z této jednorázové platby odečetla daň z příjmů fyzických osob ve výši 148.457,- Kč, přičemž vznikl rozdíl mezi daní sraženou při jednorázové platbě (ve výši 148.457,- Kč) a daní, která by byla sražena v případě pravidelných měsíčních výplat náhrady za ztrátu na výdělku (ve výši 7.365,- Kč).

Podle ustálené judikatury soudů (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2005 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) představuje vyšší daň z příjmů fyzických osob, kterou zaměstnanec zaplatil jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, škodu, za níž zaměstnavatel odpovídá - došlo-li ke škodě v době do 31.12.2006 - podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. práce").

Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10 zák. práce).

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 187 odst.2 zák. práce má objektivní povahu. Podle judikatury soudů jde o odpovědnost vylučující jakoukoliv subjektivní kategorii v odpovědnostním právním vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu, a zaměstnavatel tedy odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců (srov. například Závěry k výkladu některých ustanovené , přijaté Nejvyšším soudem pod sp. zn. a , uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu III, na str. 84).

Uvedené samozřejmě platí i pro poskytování náhrady škody zaměstnancům zaměstnavatele z důvodu jeho odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, pro případ které je zaměstnavatel ze zákona pojištěn (srov. § 205d odst.1 zák. práce).

Z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle (srov. ve znění pozdějších předpisů); přímý nárok vůči příslušné pojišťovně zaměstnanec nemá, nestanoví-li zákon jinak (srov. zák. práce).

V případě, že příslušná pojišťovna hradí škodu za zaměstnavatele a že tedy zaměstnanec nemá vůči pojišťovně přímý nárok, výše uvedené ve svých důsledcích znamená, že úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou ve vztahu k zaměstnanci přičítány zaměstnavateli; ocitne-li se např. pojišťovna v prodlení s uspokojením nároku zaměstnance na odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, odpovídá za prodlení ve vztahu k zaměstnanci samotný zaměstnavatel. Z uvedeného současně vyplývá, že, vyplatila-li zaměstnanci příslušná pojišťovna za zaměstnavatele náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově a zaplatil-li proto zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob, odpovídá za škodu takto zaměstnanci vzniknou zaměstnavatel; okolnost, že zaměstnavatel sám porušení povinnosti (spočívající ve vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku způsobem uvedeným v ustanovení § 205b odst.3 zák. práce) nezavinil a že případně - s ohledem na povinnosti při součinnosti zaměstnavatele vůči příslušné pojišťovně - postup pojišťovny při odškodňování pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nemohl ovlivnit, jsou tu zcela nerozhodné. Žalobce v této souvislosti správně upozorňuje, že nemohou být na újmu práv zaměstnance případná opomenutí, která způsobila příslušná pojišťovna při poskytování náhrady škody za zaměstnavatele; možnost zaměstnavatele požadovat jejich odčinění proti příslušné pojišťovně tím samozřejmě není dotčena.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází z ustálené judikatury soudů a že proto nemá po právní stránce zásadní význam; dovolání žalované proti němu není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2010

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu