Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1131/2010

U S N E S E N Í

JUDr. V. V

PhMr.

M. K

., zastoupené Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 4, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2009, č. j. -100, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. července 2009, č. j. -51, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 1910/1 v katastrálním území H. V. Ztotožnil se přitom se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, že žalovaná a její bratr Václav Novák (jenž se posléze svého nároku ve prospěch žalované vzdal) uplatnili nárok na vydání mj. i předmětného pozemku podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “) již v prosinci 1992. Po jeho uplatnění Pozemkový fond České republiky (prodávající) tento pozemek ve vlastnictví státu převedl kupní smlouvou z 19. 4. 2004 na Ing. Jana Imlaufa (kupujícího), který jej následně – kupní smlouvou uzavřenou dne 11. 8. 2004 - prodal žalobci; na podkladě této smlouvy (jíž translační účinky měly nastat k 16. 8. 2004) je žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník. K ukončení dříve zahájeného restitučního řízení došlo rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v T. ze dne 10. 1. 2007, č. j. POZ/1801/92-II-Pt-Kt, jímž tento správní orgán podle zákona o půdě určil, že vlastnictví mj. i předmětného pozemku je žalovaná; rozhodnutí nabylo právní moci 16. 1. 2007. Žalobu proti němu podanou zamítl Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 2. 1. 2008, č. j. -95, uzavíraje, že k uplatnění nároku na projednání téže věci v řízení podle části páté ) není žalobce věcně legitimován.

Ačkoli odvolací soud vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnického práva k téže nemovitosti přiznal žalobci naléhavý právní zájem na žádaném určení práva ve smyslu , obdobně jako soud prvního stupně dospěl při právním posouzení věci samé k závěru, že vlastnické právo k pozemku žalobci nesvědčí. Vycházel přitom z rozhodnutí pozemkového úřadu vydaného podle zákona o půdě, s tím, že přezkoumávání jeho správnosti mimo rámec k tomu určeného řízení mu nepřísluší. Jelikož žalovaná uplatnila restituční nárok již v roce 1992, neprospívá žalobci ani ustanovení zákona o půdě, nýbrž i v této věci se uplatní ustanovení zákona o půdě o zákazu převodu nemovitosti do vlastnictví jiného. Kupní smlouva, jíž uzavřením Pozemkový fond České republiky tento zákaz porušil, je proto neplatná, stejně jako později uzavřená kupní smlouva, jež měla být titulem převodu vlastnického práva na žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení , konstatuje, že rozsudkem řešené právní otázky mají podle jeho názoru zásadní význam. Jednak zpochybňoval právní závěr odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutím o určení vlastnictví, jež bylo vydáno pozemkovým řadem ve správním řízení. Namítal, že nebyl účastníkem správního řízení a rozhodnutí pozemkového úřadu pro něj není závazné. Za nesprávný označil i závěr soudu o neplatnosti kupní smlouvy uzavřené povinnou osobou před skončením restitučního řízení. Tvrdil, že na nakládání s předmětným pozemkem se nevztahoval zákaz jeho převodu podle ustanovení zákona o půdě, jelikož při jeho uplatnění nebyla žalovaná oprávněnou osobou podle zákona o půdě (tou mohla být podle žalobce nanejvýše její matka K. N.) a neplněn nebyl ani žádný z restitučních titulů podle zákona o půdě, jelikož k darování nemovitostí nedošlo ve stavu tísně (způsobem uvedeným v ustanovení zákona o půdě). Má za to, že titulem vzniku vlastnického práva žalované nemůže být toliko rozhodnutí pozemkového úřadu, nýbrž až dohoda mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou; jelikož k uzavření takové dohody v posuzovaném případě nedošlo, právo žalované na převod pozemku z vlastnictví státu uplynutím dvou let od rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení a 7 zákona o půdě zaniklo. Dovozuje, že jeho právo na ochranu vlastnictví, s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany dobré víry, je právem silnějším i v porovnání s právem žalované na zmírnění majetkových křivd. Tvrdí, že k tomuto nepoměru je třeba přihlédnout i při výkladu a aplikaci zákona o půdě, jehož ustanovení umožňuje respektování práv nabytých jinými osobami, při současném zachování práva oprávněné osoby na poskytnutí přiměřené náhrady. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , jímž se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné je při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Může přitom posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru o neplatnosti převodní smlouvy, o kterou své vlastnické právo žalobce opírá a při jejímž uzavření došlo podle názoru odvolacího soudu k porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Otázkou výkladu tohoto ustanovení se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 19. 12. 1995, zn. (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996). Dovodil, že

zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu (viz § 5 odst. 3 zákona o půdě) trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno. Nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení § 13 zákona půdě.

Podle ustálené judikatury soudů jsou smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením zákona o půdě absolutně (podle ustanovení ) neplatnými právními úkony (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , nebo nález ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. ).

V posuzované věci bylo zjištěno, že nárok na vydání mimo jiné i předmětného pozemku byl uplatněn oprávněnými osobami již v prosinci 1992 a meritorně o něm bylo rozhodnuto pozemkovým úřadem dne 10. 1. 2007. Již z toho je zřejmé, že kupní smlouva, podle které mělo dojít k převodu vlastnického práva na jinou osobu a jež byla uzavřena dne 19. 4. 2004, před skončením řízení u pozemkového úřadu, zákaz uvedený v ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě porušuje a je proto smlouvou absolutně neplatnou (§ 39 obč. zák.). Na jejím základě kupující vlastnické právo k pozemku získat nemohl a nemohl je tudíž platně převést ani na žalobce (kupní smlouva uzavřená později těmito subjekty je neplatná pro nemožnost plnění; § 37 odst. 2 obč. zák.).

Shora uvedené závěry se v posuzované věci prosadí tím více, že nároku žalované na vydání pozemku podle zákona o půdě bylo posléze vyhověno. Otázky, které žalobce i v tomto řízení nastolil a které se týkají samotné opodstatněnosti restitučního nároku žalované, byly spolehlivě vyřešeny již v řízení před pozemkovým úřadem a správnost jeho závěrů byla stvrzena i nyní již pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 10. 2008, č. j. -95, vydaným v řízení podle části páté Z těchto rozhodnutí proto soud při řešení znovu nastolených (zde předběžných) otázek opodstatněně vycházel (srov. věty druhé ). Nejde zde o případ, že by rozhodnutím pozemkového úřadu bylo zasaženo do již existujícího vlastnického práva jiné osoby než povinné; žalobce takovou osobou není, neboť na základě absolutně neplatné smlouvy (viz shora uvedené závěry) vlastnické právo nabýt nemohl.

Rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby podle zákona o půdě je rozhodnutím konstitutivním (právotvorným); vlastnické právo nabývá oprávněná osoba dnem právní moci tohoto rozhodnutí, o čemž se v katastru nemovitostí pořizuje zápis formou záznamu podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Uzavření dohody mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti se v tomto případě již nevyžaduje (absence dohody je zde ostatně podmínkou kompetence pozemkového úřadu k vydání autoritativního rozhodnutí o vlastnictví). Již proto námitky žalobce o zániku práva žalobkyně dodatečným neuzavřením dohody smyslu postrádají, nehledě k tomu, že ustanovení a 7 zákona o půdě, na které přitom žalobce odkazuje, se týká nároku zcela jiného, a to sice nároku oprávněné osoby na převod jiného (náhradního) pozemku, který ji pro existenci některé ze zákonem stanovených překážek nelze vydat (viz ustanovení a 2 zákona o půdě).

Vzhledem ke smyslu zákona o půdě (předjímanému již v jeho preambuli), jímž je i snaha o zmírnění následků alespoň některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989, je třeba restituční nároky považovat za nároky přednostní povahy, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Ustanovení zákona o půdě, jenž byl do tohoto zákona včleněn , upravujícím podmínky pro uplatnění restitučních nároků osobami, jimž byla tato možnost přiznána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, uveřejněným pod č. 29/1996 Sb., tj. osobami s trvalým pobytem mimo území České republiky (původně České a Slovenské Federativní republiky), se na posuzovanou věc očividně nevztahuje. Uvedené ustanovení nemůže být extenzivně používáno i v případě nároků uplatněných před účinností této novelizace a nelze je upřednostňovat před ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (shodně nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 9, ročník 1997, pod č. 161; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. ). Tolik k poslední z žalobcových dovolacích námitek.

Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně a v souladu s konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní stránce zásadně významným ve smyslu a dovolání proti něm přípustné není.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl ( věty první, ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , a 146 odst. 3 za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. dubna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu