Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 319/2010

U S N E S E N Í

M.H.

t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. ,

zrušuje

.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona a byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, a to do výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znova rozhodl, rozšířil skutkovou větu o další rozsudky o předchozích odsouzeních obviněného za trestné činy krádeže a opět uznal obviněného vinným ze stejného trestného činu jako soud I. stupně. Odvolací soud uložil také trest shodne s rozhodnutím soudu I. stupně.Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud nesprávně posoudil po právní stránce skutek, když v rozporu se zákonem rozšířil skutek o další předchozí odsouzení, pro která nebylo sděleno podezření a pro která nebyl podán ani návrh na potrestání. Učinil tak na základě odvolání podaného obviněným jen do výroku o trestu, čímž odvolací soud podle něj porušil zákon, a to v ustanovení , 2 tr. ř. a tr. ř. Obviněný také namítá, že po hmotně právní stránce by nemohlo být jeho jednání, tak jak bylo rozhodnuto soudem I. stupně, kvalifikováno jako trestný čin, ale pouze jako přestupek. Cituje , účinný od 1. 1. 2010 a uvádí, že podle tohoto ustanovení nelze posuzovat zpětnost tak, jak tomu bylo do 31. 12. 2009, k trestným činům podle dřivě účinného trestního zákona. Pokud by podle obviněného nedošlo k pochybení odvolacího soudu, uvedením předcházejících rozsudků v jeho neprospěch, tak by byl dne 1. 1. 2010 z výkonu trestu propuštěn.Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a také všechna rozhodnutí obsahově navazující a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.Obviněný také navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu tr. ř. rozhodl o jeho propuštění na svobodu.Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolatel namítá porušení zásady „reformationis in peius“ odvolacím soudem, který ho sice uznal po zrušení rozsudku I. stupně vinným pro tentýž skutek, který též stejně právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle tr. zákona, a uložil mu i stejný trest, rozšířil však oproti rozsudku nalézacího soudu text skutkové věty o popis celkem 6 dalších předchozích rozsudků. Státní zástupce pak odkazuje na nález Ústavního soudu, čj. , který podřadil „reformationis in peius“ pod některý z dovolacích důvodů a dovolací důvod uplatněný obviněným, považuje za relevantní. V rámci této zásady pak dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. a , která již tuto problematiku řešila se závěrem, že i když obviněný podal odvolání toliko do výroku o trestu, pak ustanovení tr. ř. nebrání tomu, aby odvolací soud ve svém rozhodnutí upřesnil skutečnosti, které jsou objektivně dané, nepředstavují žádnou změnu ve skutkových zjištěních a slouží toliko k přesnějšímu popisu skutku. S odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. se státní zástupce nedomnívá, že by uvedením objektivních údajů o předchozích odsouzeních obviněného odvolacím soudem došlo k porušení zásady „reformationis in peius“. Domněnku dovolatele, že jeho jednání by bylo možno posoudit jako přestupek považuje za mylnou.Státní zástupce shledal námitky obviněného jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle tr. ř. odmítl. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání. Podle tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.V mezích dovolacího důvodu podle tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.Na podkladě dovolacího důvodu podle tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání ( tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.Pro posouzení, zda námitky obviněného spadají pod uplatněný důvod dovolání, je podstatnou jeho námitka, že odvolací soud rozšířil skutek o další předchozí odsouzení, čímž mj. porušil zákon v ustanovení tr. ř., když odvolání podal toliko obviněný, a to pouze do výroku o trestu. Podle tr. ř. v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Toto zákonné ustanovení upravuje tzv. zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), jejímž účelem je, aby prvostupňové rozsudky byly obviněným (resp. v jeho prospěch oprávněnými osobami) napadány a podrobeny přezkumu soudem druhého stupně, bez obavy obviněného z možného zhoršení jeho situace. Vzhledem k možným hmotně právním důsledkům porušení zásady změny k horšímu, je námitka porušení ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., byť se jedná o ustanovení trestního řádu, relevantní a zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost rozhodnutí odvolacího soudu a zjistil, že tato námitka obviněného je důvodná.Podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona (účinného do 31. 12. 2009) spáchá trestný čin krádeže ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Z uvedeného vyplývá, že znaky „odsouzen nebo potrestán“ jsou formálními znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, které mohou být naplněny buď alternativně jen některým z těchto znaků, nebo kumulativně oběma z nich, a to v závislosti na povaze,ale i počtu předchozích odsouzení včetně toho, zda byl uložený trest alespoň zčásti vykonán. Protože znak „potrestán“ znamená předchozí trestní postih pachatele, který byl nejenom odsouzen, ale alespoň zčásti také vykonal uložený trest, je zřejmé,že v případě pouze jednoho předchozího odsouzení pachatele, který uložený trest alespoň zčásti vykonal, absorbuje potrestání pachatele i jeho odsouzení, které je nutným předpokladem potrestání, tj. alespoň částečného výkonu trestu. V případě pouze jednoho předchozího odsouzení pachatele spojeného s tímto výkonem trestu, se tak pachatel dopustí trestného činu podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona pouze tím, že byl za takový trestný čin v posledních třech letech potrestán, a ne tedy i odsouzen. Samotné předchozí odsouzení pachatele je z hlediska závažnosti jednání pachatele nepochybně méně závažné, než jeho předchozí potrestání, u kterého ani výkon předchozího trestu nevedl k nápravě pachatele, a nezabránil mu v tom, aby znovu trestný čin krádeže spáchal.V případě více předchozích odsouzení pachatele pak některá z odsouzení mohou naplňovat znak pouze odsouzení, jiná zase znak potrestání, takže v souhrnu může být pachatel uznán vinným, že trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zákona spáchal a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen i potrestán.Je tedy zřejmé, že z hlediska závažnosti trestného činu je rozdíl mezi tím, zda pachatel byl v předchozích třech letech pouze odsouzen nebo potrestán,zda naplnil oba tyto znaky, a z hlediska intenzity naplnění těchto znaků je taky rozdíl v tom, zda byl některý z těchto znaků naplněn pouze jedním předchozím odsouzením, nebo více odsouzeními. V daném případě tedy odvolací soud neupřesnil pouze popis skutku jeho doplněním, ale zhoršil postavení obviněného.Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že zákaz reformationis in peius patří k esenciálním náležitostem trestního řízení respektujícího ustanovení d. Jeho funkcí je garance svobody odvolacího práva, práva na obhajobu a proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci této zásady vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Zákaz reformace in peius v případě, kdy soud rozhoduje jen o odvolání podaném ve prospěch obviněného, se neomezuje jen na výrok o trestu, ale na jakoukoliv změnu rozsudku, kterou by se zhoršovalo postavení obviněného (např. ; soud proto postup odvolacího soudu, který jen z podnětu odvolání obviněného, a po zrušení rozsudku soudu I. stupně, který zpětnost obviněného dovodil pouze z jednoho předchozího odsouzení (potrestání), nově rozhodl tak, že skutkovou větu doplnil o dalších šest jeho předchozích odsouzení (potrestání), považuje za zhoršení postavení obviněného. Zvláště pak v situaci, kdy obviněný již v odvolání poukazoval na to, že od 1. 1. 2010 jeho jednání již nebude trestným činem, ale toliko přestupkem a uložený trest v polovině trestní sazby tak stejně nebude vykonán v celém rozsahu.Rozsudkem odvolacího soudu tak byla porušena zásada zákazu změny k horšímu a obviněným uplatněný důvod dovolání podle tr. ř. byl touto námitkou obviněného naplněn. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení. Přitom se nezabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, protože věc bude předmětem nového řízení o odvolání obviněného, kde bude prostor k uplatnění těchto námitek. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 31. března 2010Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš