Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 4922/2007

25Cdo 4922/2007

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. V. N.,

JUDr. Z. Z.,

 soudnímu exekutorovi se sídlem v Plzni, Palackého náměstí 740/28, zastoupenému Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č.j. , 125/2007-266, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2007, č.j. , 125/2007-266,

se

zrušuje

 a věc

se

vrací

 tomuto soudu k dalšímu řízení.

                                                O d ů v o d n ě n í :

Původní žalobkyně Ing. L. Š. se v postavení správkyně konkursní podstaty úpadce Masokombinátu Klatovy, a.s., (dále jen „úpadce“) domáhala po žalovaném soudním exekutorovi zaplacení 564.508,- Kč jako náhrady škody způsobené jeho nesprávným postupem spočívajícím v tom, že od ní přijal peněžní plnění vymáhané exekucí poté, co byl na majetek úpadce prohlášen konkurs.

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č.j. -80, řízení pro zpětvzetí žaloby ohledně 144.255,40 Kč s příslušenstvím zastavil, žalovanému uložil zaplatit původní žalobkyni 65.128,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení 355.124,60 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání původní žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze, kterému byla věc přikázána Vrchním soudem v Praze z důvodu vyloučení soudců Krajského soudu v Plzni, usnesením ze dne 27. 6. 2006, č.j. -164, řízení o odvolání žalovaného zastavil, rozsudek v napadeném zamítavém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č.j. -223, uložil žalovanému zaplatit žalobci 355.124,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním poplatku. Usnesením ze dne 5. 2. 2007, č.j. -240, okresní soud žalovanému dále uložil nahradit státu náklady řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2007, č.j. , 125/2007-266, rozsudek okresního soudu ve spojení s citovaným usnesením ze dne 5. 2. 2007 potvrdil a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že usneseními Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 3. 2004, č.j. -6, a ze dne 5. 4. 2004, č.j. -6, byly nařízeny exekuce k vymožení pohledávek oprávněné Agrowest, a.s., proti povinné Ing. L. Š., tehdejší správkyni konkursní podstaty úpadce, v celkové výši 664.767,- Kč s příslušenstvím, a provedením exekuce byl soudem v obou případech pověřen žalovaný, jenž  exekučními příkazy č.j. 1 EX 1453/04-7 a č.j. 1 EX 1758/04-7 rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné. S ohledem na vydané exekuční příkazy povinná nemohla disponovat s účtem, na kterém byly vedeny rovněž finanční prostředky náležející do konkursních podstat jiných úpadců, a proto dne 13. 7. 2004 uhradila žalovanému z konkursní podstaty úpadce částky 472.969,- Kč a 91.539,- Kč. Dne 14. 7. 2004 žalovaný předal oprávněné částku 478.559,40 Kč a ponechal si na úhradu nákladů exekuce 65.127,60 Kč. Ohledně pasivní věcné legitimace žalovaného odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, který – vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu – uvedl, že z ustanovení nevyplývá priorita či dokonce výlučnost odpovědnosti státu před odpovědností soudního exekutora za činnost uvedenou v Byla-li v citovaných usneseních o nařízení exekuce jako povinná označena Ing. L. Š., správkyně konkursní podstaty úpadce Masokombinátu Klatovy a.s., exekuce mohla být proti povinné nařízena, avšak podle ve znění do 31. 3. 2006 (dále jen „ “) ji nebylo možné provést. Pokud tedy žalovaný převzal od povinné finanční plnění, které následně vyplatil oprávněné, ačkoli si byl vědom, že povinná podala proti usnesením o nařízení exekuce odvolání, porušil tímto postupem ustanovení větu druhou , podle něhož se exekuce provede až po právní moci usnesení o jejím nařízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaným a škodou vzniklou tím, že finanční prostředky náležející do konkursní podstaty úpadce byly vyplaceny oprávněné, proto žalovaný za škodu odpovídá. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v tom, že nebyly prokázány důvody pro liberaci žalovaného podle Výše škody byla podle odvolacího soudu mezi účastníky nesporná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle a v němž uplatňuje dovolací důvody podle , b) a odst. 3 Dovolatel předně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v dané věci je pasivně legitimován. Namítá, že soudní exekutor má při exekuční činnosti vykonávané z pověření soudu postavení veřejného činitele a jeho úkony se považují za úkony soudu. Pokud tedy vykonává funkce, které by jinak byl povinen vykonávat stát (respektive příslušný soud), musí při jejich výkonu požívat stejné ochrany jako tento soud. Z toho žalovaný vyvozuje, že za škodu vzniklou při výkonu exekuční činnosti uvedené v odpovídá podle citovaného zákona „primárně“ stát, zatímco za škodu vzniklou „při dalších činnostech“ odpovídá výlučně soudní exekutor podle Převzal-li dovolatel od původní žalobkyně finanční plnění k uspokojení vymáhaných pohledávek, neporušil tím ustanovení , podle kterého po prohlášení konkursu na majetek úpadce nelze výkon rozhodnutí (exekuci) provést. Jestliže povinná vymáhanou pohledávku „z vlastní iniciativy“ uhradila, nejednalo se o provedení exekuce ve smyslu a násl. , neboť ze strany soudního exekutora nedošlo k zásahu do její majetkové sféry. Z tohoto důvodu nelze požadovat, aby uvedený úkon byl realizován až po právní moci usnesení o nařízení exekuce. Žádný právní předpis soudnímu exekutorovi nezakazuje po nařízení exekuce přijmout od povinného (případně třetí osoby plnící za povinného) vymáhané plnění, zvláště domáhá-li se tento subjekt zrušení vydaných exekučních příkazů. Odvolací soud rovněž nesprávně vyloučil liberaci žalovaného, přestože žalovaný nemohl z návrhu na nařízení exekuce případně z usnesení o nařízení exekuce ani při vynaložení „veškeré pečlivosti“ poznat, zda jde o pohledávku za původní žalobkyní jako fyzickou osobou nebo o pohledávku za konkursní podstatou úpadce. Dovolatel je zároveň přesvědčen, že nebyl prokázán vznik škody ani její výše. Protože předmětné exekučně vymáhané pohledávky byly pohledávkami za podstatou ve smyslu , k jejich (přednostnímu) uspokojení by došlo nejpozději při rozvrhu. Škoda by tak vznikla pouze tehdy, pokud by stav konkursní podstaty v okamžiku rozvrhu neumožňoval ani částečné uspokojení těchto pohledávek; to však žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal. Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu (a rovněž soudu prvního stupně) za nepřezkoumatelný, zejména pokud jde o otázku jeho pasivní legitimace ve sporu. Přestože okresní soud při své argumentaci poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. , neuvedl, jakým způsobem se s jeho závěry vypořádal, případně jaký vliv mělo toto rozhodnutí na jeho právní závěry. Naproti tomu krajský soud nejdříve popřel výlučnou odpovědnost státu za škodu způsobenou exekutorem při výkonu činnosti uvedené v , avšak následně (v tomtéž rozsudku) tuto odpovědnost s odkazem na citované rozhodnutí Ústavního soudu připustil, ale dodal, že v uváděné věci nešlo o exekuční činnost žalovaného. Z jeho rozhodnutí však nevyplývá, zda se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který se řídil závazným právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, nebo s jeho odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že nezrušil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný a navíc sám vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření podrobně zdůvodnil správnost závěru o pasivní věcné legitimaci žalovaného a ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu o naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. Zdůraznil, že pokud v průběhu konkursu došlo k exekučnímu vymožení finančních prostředků náležejících do konkursní podstaty, jedná se o nepřípustné zvýhodnění jednoho z věřitelů na úkor ostatních, popírající zásady, které konkursní řízení ovládají. Proto navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vzhledem k článku II bodu 12 o dovolání rozhodoval podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen  „ “). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ve smyslu a 4 , dospěl k závěru, že  dovolání je přípustné podle , protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno a v novém rozhodnutí rozhodl jinak v důsledku vázanosti právním názorem vysloveným ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle exekutor odpovídá za škodu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Exekutor odpovídá za škodu i tehdy, byla-li škoda způsobena při výkonu exekuční nebo další činnosti jeho zaměstnancem; případná odpovědnost této osoby podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Podle odstavce 2 se exekutor odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Podle odstavce 3 odpovědnost státu za škodu podle zvláštního právního předpisu (tj. ) tím není dotčena.

K otázce  pasivní věcné legitimace žalovaného exekutora v případě odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti je třeba uvést, že nepředpokládá jednoznačnou prioritu (nebo dokonce výlučnost) odpovědnosti státu podle před odpovědností exekutora za činnost uvedenou v tohoto zákona. Z dikce ustanovení naopak vyplývá, že za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci přenesené na něj zákonem (přičemž takovou povahu exekuční činnost zajisté má) odpovídá vedle státu rovněž sám exekutor, a to za podmínek citovaného ustanovení. Tato úprava odpovídá požadavku na zvýšenou ochranu poškozeného, jemuž dává možnost dosáhnout náhrady škody způsobené exekutorem při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů nebo při činnostech vykonávaných z pověření soudu jak přímo vůči exekutorovi, tak vůči státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. , publikovaný pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009, nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. ).

Ustálená soudní praxe se sjednotila na názoru, že účastníky řízení jak v případě, kdy výkon rozhodnutí (exekuce) byl zahájen před prohlášením konkursu na majetek úpadce (osobu povinnou k uspokojení pohledávky), tak tehdy, kdy je návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podán po prohlášení konkursu, jsou na straně oprávněného věřitel a na straně povinného úpadce (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, publikované pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, bod XXVI, nebo

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000, pod poř. č. 125). Byla-li exekučním titulem přiznána oprávněnému pohledávka proti správci konkursní podstaty a současně jde-li o pohledávku za podstatou, je v exekučním řízení – přes uvedené označení povinné osoby – pasivně legitimován sám úpadce, a nikoli správce konkursní podstaty, a to proto, že exekuce postihuje majetek patřící do konkursní podstaty, jehož vlastníkem je i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli správce, který za úpadce pouze vykonává dispoziční oprávnění. Pohledávka tak může být uspokojena jedině z majetku podstaty. Na základě exekučního titulu získaného proti příslušné osobě ve sporu, v němž vystupovala jako správce konkursní podstaty konkrétního úpadce (z titulu výkonu této funkce), totiž nemůže být výkonem rozhodnutí nebo exekucí nikdy postižen  osobní majetek této osoby,  tj. majetek správce konkursní podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2009) a byla-li exekučním titulem přiznána pohledávka proti správci konkursní podstaty a jde-li o pohledávku za podstatou, je při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle tohoto exekučního titulu pasivně legitimován úpadce (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. , publikované pod č. 2 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Správce tedy není v žádném případě povinen uspokojit pohledávku ze svého.

Z uvedeného vyplývá, že byla-li (byť nesprávně) usneseními Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 3. 2004, č.j. -6, a ze dne 5. 4. 2004, č.j. -6, nařízena exekuce proti povinné

„Ing. L. Š., správkyni konkursní podstaty úpadce Masokombinát Klatovy a.s.“

, žalovaný nejednal v rozporu s ustanovením , pokud exekučními příkazy č.j. 1 EX 1453/04-7 a č.j. 1 EX 1758/04-7 rozhodl o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu označené povinné a dále pokud dne 13. 7. 2004 od této povinné převzal plnění odpovídající vymáhané pohledávce a nákladům exekuce.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit pouze v tom, že žalovaný porušil ustanovení , když vyplatil vymoženou pohledávku oprávněné, přestože si byl vědom toho, že povinná podala proti citovaným usnesením o nařízení exekuce odvolání, a tedy že tato usnesení dosud nenabyla právní moci. Tímto jednáním však nezpůsobil tvrzenou škodu na konkursní podstatě úpadce, neboť od povinné sice převzal plnění na úhradu vymáhané pohledávky a nákladů exekuce, ale nemohl již ovlivnit to, že mu byly předány finanční prostředky nenáležející povinné, nýbrž patřící do konkursní podstaty úpadce, se kterými povinná pouze disponovala. Pokud tedy vůbec vznikla úpadci majetková újma, bylo její příčinou jednání správkyně konkursní podstaty a nikoli jednání žalovaného. Z toho je zřejmé, že dovodil-li odvolací soud, že mezi porušením povinností žalovaného a tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost, je tento jeho (blíže neodůvodněný) závěr nesprávný.

Za této situace bylo nadbytečné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami podřaditelnými dovolacím důvodům podle a odst. 3 , protože ani jejich případná opodstatněnost by již nemohla na výsledku dovolacího řízení nic změnit.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud posoudil naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu nesprávně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle části věty za středníkem zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2010

                                                          JUDr. Robert  Waltr, v. r.

                                předseda senátu