Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2300/2008

              29

Cdo 2300/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců  a) P. W., a b) JUDr. M. H., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, PSČ 110 00, proti žalovanému Colloredo, družstvu, se sídlem v Praze 1, Smetanovo nábřeží 197/26, PSČ 110 00, identifikační číslo 26 50 43 91, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8-Karlíně, Sokolovská 22, PSČ 186 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2007,  č. j. -185, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. -150, v pořadí druhým (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. září 2005, č. j. -96, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2006,  č. j. -111, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení a jsou k podání žaloby věcně legitimováni), určil, že Družstvo nájemníků Dům u lávky, se sídlem v Praze 1, Smetanovo nábř. 26/197, identifikační číslo 48 03 11 51 (dále jen „družstvo“), je vlastníkem nebytových jednotek č. 197/13,  č. 197/14 a spoluvlastnického podílu ve výši 3/10 na bytové jednotce č. 197/2 nacházející se v domě č. p. 197 se stavební parcelou č. 142 v k. ú. Staré Město (dále jen „předmětné nemovitosti“).

Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku ze skutkových zjištění, podle kterých:

1) žalobci jsou členy družstva a družstvo je vlastníkem domu č. p. 197 na pozemku p. č. 142 a pozemku p. č. 142 v k. ú. Staré Město;

2) členská schůze konaná 10. června 1999 schválila změnu stanov družstva tak, že  členem družstva se může stát i právnická osoba, která má sídlo na území České republiky (článek IV. odst. 1), a o přijímání nových členů rozhodují společně předseda a místopředseda družstva (článek IV. odst. 5). Žalovaný byl přijat za člena družstva rozhodnutím Z. B. a K. Š. z 20. února 2002;

3) na členské schůzi konané 21. prosince 1999 bylo rozhodnuto, že všechny jednotky budou převáděny do vlastnictví členů družstva na základě žádosti. Tu člen podá předsedkyni, která spolu s místopředsedou zajistí a provede převod podle O prodejích jednotek nečlenům bude rozhodovat členská schůze;

4) smlouvou o bezúplatném převodu ze 7. června 2002 (dále jen „smlouva o převodu“) převedlo družstvo předmětné nemovitosti bezúplatně do vlastnictví žalovaného, přičemž smlouvu podepsal za družstvo M. G. na základě plné moci udělené téhož dne předsedkyní družstva Z. B. a místopředsedou družstva K. Š. Vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem bylo vloženo do katastru nemovitostí;

5) Z. B. byla zvolena předsedkyní družstva a K. Š. místopředsedou družstva usnesením členské schůze konané 20. března 2002, předtím byla Z. B. zvolena předsedkyní družstva usnesením členské schůze z 11. září  1996 a K. Š. místopředsedou usnesením členské schůze z 16. července 1998. Podle článku XIII. písm. B odst. 5 stanov je funkční období předsedy a místopředsedy družstva tříleté;

6) statutárním orgánem družstva je předseda a další člen pověřený členskou schůzí - místopředseda (článek XIII. písm. B odst. 1 stanov).

Soud prvního stupně vázaný právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jako členové družstva jsou na jeho majetkových poměrech hmotně zainteresovaní a zbavuje-li se družstvo bezúplatně svého majetku, zkracuje své členy na jejich majetkových nárocích. Smlouvu o převodu považoval za neplatnou, uzavřenou v rozporu s ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle něhož rozhodování o prodeji nebo majetkových dispozicích s nemovitostmi, ve kterých jsou byty, nebo s byty, patří do působnosti členské schůze a takové rozhodnutí může členská schůze přijmout jen po předchozím písemném souhlasu většiny členů bytového družstva, kteří jsou nájemci v nemovitosti, které se rozhodování týká. Zdůraznil, že jde o ustanovení, které nemohou vyloučit stanovy ani rozhodnutí členské schůze družstva. Postup určený tímto ustanovením nebyl dodržen, protože k převodu předmětných nemovitostí nebyl dán předchozí písemný souhlas většiny členů družstva, kteří jsou nájemci v domě, jehož se rozhodnutí týká, a o převodu nerozhodla ani členská schůze. Uvedl, že část věty za středníkem tohoto ustanovení (uvedené neplatí, vznikla-li družstvu povinnost převést byt či nebytový prostor do vlastnictví člena, který je nájemcem) nelze v dané věci aplikovat, protože žalované nesplňuje charakteristiku oprávněné osoby podle ustanovení a , a členství žalovaného v družstvu nebylo prokázáno, když Z. B. a K. Š. byli do svých funkcí předsedy a místopředsedy družstva zvoleni po uplynutí tříletého funkčního období opětovně až 20. března 2002, o přijetí žalovaného za člena družstva tak rozhodli (20. února 2002) v době, kdy nebyli statutárním orgánem družstva. Usnesení členské schůze z 21. prosince 1999 považoval za neplatné pro jeho neurčitost podle ustanovení (dále jen „obč. zák.“).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti převodu předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného, neztotožnil se však zcela s jeho „dílčími“ právními závěry. Přisvědčil závěru, že žalobci mají věcnou legitimaci k podání žaloby a mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Bezúplatný převod nebytových jednotek a části bytu v bytovém domě je nepochybně majetkovou dispozicí s nemovitostí, na niž se vztahuje ustanovení § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., toto ustanovení však bylo modifikováno usnesením členské schůze z 21. prosince 1999. Nebyl-li podán návrh na vyslovení neplatnosti tohoto usnesení podle ustanovení § 242 odst. 1 obch. zák., zůstalo - bez ohledu na svou vadnost - v platnosti a soud se jeho platností nemůže v tomto řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou.

Za této situace považoval za významnou otázku členství žalovaného v družstvu. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že Z. B. a K. Š. rozhodli o přijetí žalovaného za člena družstva v době, kdy uplynulo jejich funkční období a nově ještě nebyli zvoleni. V rozhodné době tedy nemělo družstvo řádně zvolený statutární orgán a o přijetí nového člena mohla platně rozhodnout pouze členská schůze (článek XIII. písm. A odst. 3 stanov). Žalované družstvo se nemůže dovolávat ani dobré víry ve smyslu ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, protože statutárními orgány žalovaného byly v rozhodné době stejné osoby, jež byly statutárními orgány družstva (Z. B. a K. Š.) a musely vědět o tom, že jejich funkční období uplynulo. S odkazem na ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. dovodil, že jejich jednání, nebylo-li bez zbytečného odkladu schváleno, družstvo nezavazuje.

Odvolací soud uzavřel, že žalované družstvo nebylo v době uzavření smlouvy o převodu členem družstva a v takovém případě měla podle usnesení členské schůze z 21. prosince 1999 rozhodnout o prodeji předmětných nemovitostí členská schůze. Skutečnost, že o prodeji členská schůze nerozhodovala, nebyla mezi účastníky sporná, bezúplatný převod byl tak uskutečněn v rozporu s usnesením členské schůze i  ustanovením § 239 odst. 4 písm. i) obch. zák., a vlastníkem předmětných nemovitostí je stále družstvo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podalo žalované družstvo dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení a c) (dále jen „ “).

Dovolatel považuje za zásadní pro rozhodnutí ve věci výklad ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění, příp. ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák., a otázku, zda jednání statutárního orgánu družstva v době, kdy uplynulo jeho funkční období, zakládá relativní nebo absolutní neplatnost jeho úkonů a zda nemohlo dojít k ratihabici, když „představenstvo“ družstva bylo opakovaně voleno ve stejném složení. Namítá, že ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. v rozhodném znění je kogentní a pouze zákon mohl stanovit, za jakých podmínek se lze dovolávat toho, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídá skutečnosti. Zákonná výjimka však v tomto případě dána nebyla, šlo tedy o překročení zmocnění statutárního orgánu družstva, který družstvo zavazuje. Vyjadřuje přesvědčení, že nejde o situaci upravenou v ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák.

Dovolatel odvolacímu soudu vytýká i nesprávnost závěru o věcné legitimaci žalobců a jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení s obsáhlou argumentací k názoru, podle něhož člen družstva (společník) není oprávněn podat proti třetí osobě žalobu na určení vlastnictví k věci vlastněné dříve družstvem (obchodní společností), i když jedná ve prospěch družstva (obchodní společnosti), přitom „s ní nemá žádný přímý právní vztah“ a  může použít jiné právní instituty k ochraně svých práv. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) Oproti mínění dovolatele dovolání není přípustné podle ustanovení , ale je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soud prvního stupně posléze rozhodl jinak, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu.

Podle ustanovení věty druhé , je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a o. s. ř, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i nesprávné určení okruhu účastníků v řízení o určení práva vedeném k žalobě podle ustanovení K otázce, proti komu musí směřovat žaloba o určení práva či právního vztahu, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 19. února 2004, sp. zn. , v němž dovodil, že k tomu, aby žalobkyně dosáhla sledovaného účelu, tedy požadovaného určení, musí žaloba směřovat vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají. V projednávané věci bylo určeno, že družstvo je vlastníkem předmětných nemovitostí, ale družstvo účastníkem řízení nebylo, přestože je tzv. pasivně věcně legitimováno, neboť jde o určení jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem. Přitom podání určovací žaloby ve prospěch třetí osoby není vyloučeno (k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 77 nebo rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. ).

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí třetí osoby lze úspěšně podat i tehdy, není-li tato třetí osoba účastníkem řízení, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadený rozsudek podle části věty za středníkem zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( o. s. .ř).

Vedle výše uvedeného závěru považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit k námitkám vzneseným v dovolání.

Závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci žalobců i jejich naléhavém právním zájmu na požadovaném určení považuje Nejvyšší soud za správný, v souladu s ustálenou judikaturou (srov. již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. a ze dne 15. června 1999, sp. zn. , rozsudek ze dne 27. září 2006, sp. zn. a další).

Otázkou, kdy dobrá víra ve správnost zápisu v obchodním rejstříku podle ustanovení § 27 odst. 2 obch. zák. chrání třetí osoby, se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení z 10. března 2009, sp. zn. (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm dovodil, že obchodní společnost zavazuje právní úkon toto, kdo je v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán (jeho člen), i když už statutárním orgánem (jeho členem) není. Podmínkou však je, že třetí osoba, vůči níž byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem (jeho členem) oprávněným jednat jménem společnosti. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalované nechrání dobrá víra ve správnost zápisu statutárního orgánu družstva v obchodním rejstříku, neboť členy jeho představenstva v rozhodné době byly tytéž osoby, jež byly i statutárním orgánem družstva, je s uvedeným rozhodnutím v souladu.

Námitka, že ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. na skutkový stav zjištěný v projednávané věci nedopadá, je důvodná, ale na správnost závěru odvolacího soudu neměla žádný vliv.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2010

    JUDr. Hana  G a j d z i o k o v á

                  předsedkyně senátu