Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1641/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce V. S. M. servis centrum spol. s r. o., se sídlem Praha 10 – Uhříněves, Přátelství 551, IČ 47120851, zast. JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, Praha 1, Spálená 21, proti žalovanému JUDr. Z. Š., správce konkursní podstaty úpadce K + Z Handel – Montegebau, s. r. o., IČ 48953351, zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, PSČ 110 00, o zaplacení 2,250.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , v dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008, č. j. -103, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. -41, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. července 2007, č. j. -50, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2,086.702,- Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, a to od 28. 11. 2005 do zaplacení, jakož i částku 188.562,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok I.), kdežto žalobu v rozsahu zaplacení částky 163.298,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.).

Předmětem žaloby bylo nájemné za stroje, které žalobce poskytl úpadci do nájmu, dále vyúčtování nákladů za přepravu strojů na stavbu a za provedení oprav strojů, vyúčtovaných 10 fakturami v období od 8. 8. do 14. 11. 2005.

Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byly uzavřeny nájemní smlouvy podle an. (dále též „obch. zák“), na jejichž základě užíval úpadce jako nájemce pronajaté stroje a je proto povinen zaplatit podle obč. zák. fakturované nájemné v celkové výši 2,086.702,- Kč. V tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl včetně právem požadovaného úroku z prodlení.

Co do částky 163.298,- Kč soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobce nároky na zaplacení oprav stroje greader a válce VV-70, jakož i na zaplacení přeprav strojů na stavbu, neprokázal. Žalobce neprokázal ani, že ve smyslu § 668 odst. 1 obč. zák. potřebu oprav strojů oznámil pronajímateli. S odkazem na ust. § 669 obč. zák. soud dovodil, že v případě stroje greader nebylo vůbec doloženo, že žalobce jako nájemce potřebu oprav žalovanému (úpadci) oznámil, stejně tak i v případě opravy válce. Nebylo prokázáno ani samotné provedení oprav strojů.

K námitkám žalovaného, že mu nebylo zasláno další vyjádření žalobce a upřesnění výše úroků soud prvního stupně podotkl, že tyto event. procesní nedostatky byly zhojeny při sdělení obsahu žaloby a nejsou natolik zásadního významu, aby měla být poskytnuta žalovanému případná lhůta k vyjádření. Úroková sazba se netýkala počátku prodlení, nýbrž stanovení reposazby v souvislosti s novelou obchodního zákoníku právní titul a nárok na nájemné jednoznačně vyplynul již z obsahu žaloby.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze, rozsudkem v záhlaví označeným, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se a) ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku Kč 2,086.702,- s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7% bodů v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, a to od 28. 11. 2005 do zaplacení, potvrzuje, b) ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 188.562,- Kč na náhradu nákladů řízení, mění tak, že tato částka se nahrazuje částkou 161.221,- Kč a tuto částku je povinen žalovaný zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 94.764,- Kč.

Odvolací soud nejprve zkoumal, zda soud prvního stupně zatížil v řízení takovou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a bylo by nutné napadený rozsudek zrušit podle pro žalovaným namítané vady řízení. Odvolací soud dovodil, že žaloba byla projednatelná. Žalobce na výzvu soudu upřesnil petit žaloby co do požadavku na příslušenství (úrok z prodlení). Stejnopis žaloby byl žalovanému zaslán spolu s platebním rozkazem (platební rozkaz byl odporem žalovaného zrušen), v němž byla obsažena úprava petitu a žalovaný byl tudíž s touto změnou seznámen. Při ústním jednání byla přednesena žaloba, upravená podáním ze dne 28. 6. 2006 a podáním ze dne 21. 11. 2006 a tomuto jednání byl zástupce žalovaného přítomen. Postup soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle

Odvolací soud též zkoumal, zda soud prvního stupně nepochybil rozhodnutím o vzájemném návrhu žalovaného, jímž žalovaný dne 11. 7. 2007 doručil soudu návrh na zaplacení Kč 3,507.000,- jako náhrady škody. Žalovaný v návrhu uvedl, že nejde o procesní obranu, ale o vzájemnou žalobu a pouze pro případ důvodnosti žalobcem uplatněného nároku jde o procesní obranu. Obsahem uvedeného podání není kompenzační projev žalovaného, neuplatňoval jím část uplatněného nároku k započtení, když neuznal žalobcem uplatněnou pohledávku ani zčásti. Podle názoru odvolacího soudu nejde proto o návrh, na který dopadá úprava podle , tj. nejde ani o vzájemnou žalobu. V takovém případě by totiž nárok žalobce nemohl být vyloučen podle k samostatnému řízení. Soud prvního stupně při jednání dne 18. 7. 2007 rozhodl podle o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení a odvolací soud neměl tento postup za nesprávný.

Odvolací soud se dále zabýval námitkami žalovaného, týkajícími se posouzení žalobcova nároku a neshledal nesprávný závěr, že všechny čtyři nájemní smlouvy byly mezi účastníky platně uzavřeny a že se v nich účastníci dohodli na výši nájemného a z příslušných faktur ověřil, že nájemné bylo fakturováno vždy od doby předání strojů žalovanému. Z předávacích protokolů a výslechu svědka odvolací soud zjistil, že pověřený Ing. R.za žalovaného převzal nákladní automobil TATRA 815, dva stroje CASE 9033 a dozér. Vyfakturované částky nájemného žalovaný žalobci neuhradil.

Námitku žalovaného, že tzv. pohledávku za podstatou není povinen žalovaný zaplatit - předvydáním rozvrhového usnesení v konkursním řízení, odvolací soud neshledal důvodnou a odkázal na ustanovení a odst. 2 písm. e) prvá část věty zákona o konkursu a vyrovnání č. , v rozhodném znění.

Na základě uvedeného odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na zaplacení nájemného v přiznané výši spolu s příslušnými úroky z prodlení a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do rozhodnutí o věci potvrdil ( ). Změnil pouze co do výše výroku o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání ze dne 12. 3. 2008, které má za přípustné pro jeho zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku v rozporu s konstantní, rozhodovací praxí soudů a důvodnost dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především namítá, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která nebyla napravena ani v rámci odvolacího řízení. Soud spolu s platebním rozkazem doručil žalovanému pouze žalobu, nikoli další změny a doplnění žaloby, a to v rozporu s . Z toho důvodu měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel uvádí, že na žalobu reagoval podáním, kterým uplatnil vůči žalobci pohledávku z titulu náhrady škody, jejíž skutkový základ vylíčil, s tím, že nárok žalobce neuznává a žádá, aby mu byla přiznána celá částka náhrady škody, kterou uplatnil. Pro případ, že by soud uznal žalobu za důvodnou, požadoval, aby v části jím uplatněného nároku do výše žalované částky byl považován za procesní obranu.

Dovolatel vytýká, že pokud soud prvního stupně vyloučil žalovaným uplatněný nárok k samostatnému projednání, rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou. S odkazem na ustanovení a na komentář k , vyd. C. H. Beck, 7. vydání, str. 430 an. a na rozhodnutí R 50/96 Sbírky soudních rozhodnutí, dovolatel argumentuje, že povaha této vzájemné žaloby neumožňuje, aby ji soud vyloučil podle k samostatnému řízení. Takový postup soudu by byl možný, jen kdyby žalobcova pohledávka byla shledána nedůvodnou z jiného důvodu.

Dovolatel dále tvrdí, že napadený rozsudek je v rozporu s hmotným právem. Ačkoliv v podání žalovaného ze dne 10. 7. 2007 není doslova uvedeno, že by byl uplatněný nárok započítáván (uplatněn k započtení), je zřejmé, že toto podání je svým obsahem projevem směřujícím k započtení. Soud tedy přiznal žalobci pohledávku, která zanikla v důsledku započtení.

Dovolatel se též domnívá, že žalobce neměl nárok na žalované nájemné, neboť neprokázal, že by mu svědčilo vlastnické právo k pronajatým movitým věcem (§ 663 obč. zák.). Byl-li by žalobce pouze nájemcem pronajatých věcí, mohl by s žalovaným uzavřít jen smlouvu podnájemní. Přestože žalovaný důkazy v tomto směru nabídl, soud tyto důkazy neprovedl.

Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud konstatoval, že podle čl. II. bod 12. Přechodných ustanovení , kterým se mění , občanské soudní řád, veznění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, užití nového ustanovení tímto dotčeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem ( , , ), se musel nejprve zabývat otázkou, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

V posuzovaném případě připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle , jehož se dovolatel také dovolává, tzn. že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tedy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. , neboť odvolací soud potvrdil v pořadí prvé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudců vůbec (má tzv. judikatorní přesah.) Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci ( )

Jestliže dovolatel uplatnil jako dovolací důvod též to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), pak tento důvod v případě přípustnosti dovolání podle sám o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. )

Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 cit. ustanovení v daném případě neshledal, poněvadž dovolatel žádnou obecnou otázku zásadního právního významu nevymezil. Konkrétní procesní otázky, týkající se doručení změny žaloby a posouzení kompenzační námitky, nemají judikatorní přesah a nepředstavuje ani rozpor s hmotným právem.

Pokud jde o námitky procesní povahy (zejména nedoručení žaloby, vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání), z důvodu uvedeného v může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem koncepčního řešení procesněprávní otázky. O takový případ však nejde, napadá-li dovolatel pouze konkrétní procesní postup soudu, se zřetelem k individuálním okolnostem případu. Proto se nelze ztotožnit s výhradou dovolatele o nesprávné aplikaci a a nerespektování judikátu R 50/1996, týkajícího se vyloučení pohledávky ze vzájemného návrhu, uplatněné k započtení, k samostatnému řízení. Odvolací soud totiž dovodil, že konkrétní pohledávka k započtení uplatněna žalovaným nebyla a proto aplikaci cit. ustanovení a cit. judikátu nepřicházela v úvahu.Přípustnost dovolání nezakládají ani odvolatelovy námitky hmotněprávní povahy. Posouzení odvolacího soudu, že podání žalovaného ze dne 10. 7. 2007 neobsahuje projev směřující k započtení, nelze ničeho vytknout, neshledal-li odvolací soud v obsahu podání projev vůle žalovaného, který by k započtení směřoval.

K námitce dovolatele, že odvolací soud neprováděl další dokazování o vlastnickém právu žalobce k předmětným pronajímaným movitým věcem, je nutné uvést, že jde o námitku směřující k tomu, že řízení trpí tzv. jinou vadou, která není způsobilá založit přípustnost dovolání dle ust. .

Ze všech uvedených důvodu Nejvyšší soud usoudil, že není dána přípustnost dovolání (dle a a v případě dovolání směřujícím proti výroku o nákladech řízení podle , a ), a proto dovolání jako nepřípustné odmítl ( věta první a )

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věta první, a a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak žalobci podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení v dovolání nezvnikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2010

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu