Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4140/2009

U S N E S E N Í

A. H.

M. H.,

o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku, pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2009, č. j. -112, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí nemovitostí se spoluvlastnickým podílem ve výši 1 celku uvedených v odstavci I. výroku rozsudku prvního stupně a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně v odvolání uváděla, že byla účastna soudní rehabilitace podle o soudní rehabilitaci, a z toho důvodu mělo dojít k obnovení jejího spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. Pokud soud zastává názor, že nedošlo k obnovení vlastnického práva, jedná se dle jejího názoru o popření nepromlčitelnosti institutu vlastnického práva. Dále citovala ustanovení o obsahu a ochraně osobního vlastnictví ve znění a rovněž odkazovala na o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, (dále jen „ “). Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobkyně původně podala u soudu prvního stupně žalobu označenou „o vypořádání dědictví“. Tato žaloba byla doplněna ustanoveným právním zástupcem podáním ze dne 14. května 2008. Soud prvního stupně toto podání vyhodnotil jako změnu žaloby a tuto změnu připustil při jednání dne 1. července 2008. Žalobkyně tvrdila, že na základě rozhodnutí Státního notářství ve Frýdku-Místku, č.j. -50 ze dne 10. října 1977, které nabylo právní moci dne 7. listopadu 1977, a na základě rozhodnutí Státního notářství ve Frýdku – Místku, č.j. -112, ze dne 18. října 1988, které nabylo právní moci dne 17. listopadu 1988, nabyla spoluvlastnicky podíl ve výši 1 k předmětným nemovitostem. Soud druhého stupně po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů podanou žalobu v celém rozsahu zamítl, vycházel přitom ze zjištěného skutkového stavu a v tomto rozsahu odkázal na přehledné odůvodnění napadeného rozsudku.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž uvádí, že si je vědoma, že jde o aplikaci již konstantních závěrů judikatury soudů vyšších stupňů, který se ustálil na názoru, že jedinou cestou pro „obnovení“ vlastnictví v případě žalobkyně je, resp. bylo uplatňování nároků prostřednictvím restitučních zákonů, v tomto případě o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “). Dále dovolatelka uvádí, že takovýto stav konzervuje pošlapání lidských práv, k nimž došlo za minulého režimu, a činí zcela relevantní otázku, na co je . O jaké právo v tomto případě jde, když mu není poskytována ochrana státní mocí, konkrétně moci soudní a není vlastně vynutitelné. Je v rozporu s principem elementární spravedlnosti, když k propadnutí majetku stačilo odsouzení v nepřítomnosti a k nabytí majetku pak je nucen postižený občan podstupovat v některých případech velmi složitou a několikaletou cestu podle speciálních restitučních zákonů. Dovolatelka má zato, že s ohledem na výše uvedené má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto je dovolání přípustné, proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek druhého stupně zrušil a vrátil věc zpět k projednání.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnost novela provedená , Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „ “).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

V daném případě by bylo možno dovodit přípustnost dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to ve smyslu ve spojení s

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka je si této skutečnosti zřejmě vědoma, když v dovolání uznává, že dnes jde o aplikaci již konstantních závěrů judikatury soudů vyšších stupňů – srov. str. 2 jejího dovolání. Okolnost, zda a za jaké situace došlo k odnětí věci, kterou lze napravit pouze v režimu , je skutečně – v souladu s tím, jak věc posoudily soudy obou stupňů - možná jen v rámci zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“), v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Odkaz dovolatelky na , je v dané věci nepřiléhavý právnímu vztahu uváděných norem, ježto jde o vztah obecného a speciálního předpisu. Československý, resp. český právní řád byl relativně vstřícný vůči uplatňování nároků osob, jimž byla v rozhodném období (to je v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) způsobena majetková či imateriální újma. jeho výklad dospěl k závěru, že není možno cestou určovací žaloby podle dostát nápravy křivd, k nimž byly dány instrumenty v zákoně - v této věci ), v časově, personálně a obsahově vymezeném rozsahu.

Absence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v případě konkurence restitučních a obecných právních předpisů se ostatně týká rozsáhlá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp.zn. veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu,

www.nsoud.cz

, v němž bylo jasně deklarováno, že nelze cestou určovací žaloby obcházet smysl a účel restitučních předpisů, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, veřejnosti též dostupné na stránkách Ústavního soudu,

http://nalus.usoud.cz

, kde uzavřel, že určovací žaloba není jako prostředek sloužící k uplatnění restitučního nároku přípustná, resp. oprávněná, neboť na straně žalobců absentuje jejich naléhavý právní zájem. Žalobci měli podle Ústavního soudu uplatnit restituční nárok a na tom nyní nic nemění ani specifické okolnosti na straně žalobkyně ve vztahu k odnětí majetku či dědickému řízení, jak tito nyní v dovolání vyvozují. Lze též poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp.zn. , z něhož vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo.

Tyto závěry se plně vztahují i na souzený spor, neboť žalobkyně se v něm domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, o němž tvrdí, že na stát z hlediska právního nikdy nepřešlo, přičemž zpochybňuje platnost vyvlastňovacího rozhodnutí vydaného v roce 1960. Nejvyšší soud poukazuje na to, že právě v takovém případě jsou naplněny předpoklady pro zamítnutí žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu , neboť se jedná o uplatnění restitučního nároku cestou vlastnické žaloby podle obecných předpisů.

Dovolací soud proto postupoval podle a a a dovolání jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu