Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
9440F777E99FAC0BC1257A4E00694883.html
HTML · 14.78 KB
No categories available
25 Cdo 325/2008
U S N E S E N Í
Ing. L. M
Z. Š.,
zastoupenému JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 226/94 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. března 2007, č. j. 59 Co 124/2006 -321, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.486,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Ivo Bubrjaka, advokáta se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 59 Co 124/2006 -321, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2005, č. j. 7 C 226/94 -281, jímž Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu na zaplacení 135.972,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (stalo se tak poté, co předchozí rozsudky soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 1997, č. j. 7 C 226/94 -156, a ze dne 29. 1. 2001, č. j. 7 C 226/94 -216, jimiž byla žaloba vždy zamítnuta, byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2000, č. j. 21 Co 610/97 -182, a ze dne 25. 6. 2004, č. j. 47 Co 462/2001 -230). Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že mezi účastníky nevznikl závazkový právní vztah, proto žalovaný neodpovídá podle § 421 obč. zák. za škodu způsobenou odcizením vozidla nezjištěnou osobou, a nejsou splněny ani podmínky odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., neboť žalovaný neporušil povinnost generální prevence podle § 415 obč. zák. za situace, kdy převzaté vozidlo umístil v uzavřeném areálu své autoopravny, nad nímž měl vizuální kontrolu, a učinil tak vše, co za daných podmínek měl a mohl udělat k zajištění vozu proti odcizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , neboť odvolací soud vyřešil otázku porušení prevenční povinnosti žalovaného v rozporu s hmotným právem. Své přesvědčení, že žalobce povinnost plynoucí z § 415 obč. zák. porušil, opírá dovolatel o závěr, že z provedených důkazů vyplynulo, že vozidlo bylo umístěno mimo areál servisu, takže nebylo pod dohledem, a klíče byly uloženy v kanceláři, kde rovněž nebyly pod přímým dohledem. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť ačkoliv může jít jen o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , dovolání nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž se domáhá změny posouzení provedených důkazů. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a v souladu s úpravou plynoucí z ustanovení § 420 a § 415 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. , dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. , ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb. ) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, přičemž jím bylo rozhodnuto shodně jako v předchozích rozhodnutích soudu prvního stupně, která byla zrušena usneseními odvolacího soudu (žaloba byla vždy zamítnuta), takže nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. ; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolatel nevymezil konkrétní právní otázku, jíž přisuzuje zásadní právní význam, a z obsahu dovolání je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil povinnost generální prevence, zpochybňuje nikoliv po stránce právní, nýbrž proto, že vychází z odlišného skutkového stavu ohledně umístění vozidla před jeho odcizením. Ve skutečnosti tedy uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Pak ovšem z pohledu uplatněných dovolacích námitek, jejichž vymezením je dovolací soud vázán, směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř. ; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (135.972,- Kč), podle § 3 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle § 18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 7.605,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , to vše pak s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 9.486,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr Vojtek , v. r.
předseda senátu