Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4799/2007

U S N E S E N Í

Oberbank AG pobočka Česká republika

TRED spol. s r.o.

, se sídlem v Českém Krumlově, V Zátiší 239, pro 118.856,69 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 9. 2006, č. j. -68, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Povinná

je povinna

zaplatit oprávněné do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Krčka.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením okresního soudu ze 17. 1. 2005, č. j. -64 ve znění usnesení krajského soudu z 27. 4. 2005, č. j. -86 byl podle a následujících nařízen soudní prodej zástavy a usnesením z 26. 7. 2005, č. j. -13, pak okresní soud nařídil výkon uvedeného rozhodnutí prodejem nemovitostí podle a následujících

Usnesením z 22. 3. 2006, č. j. -45, okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí, odůvodněný tvrzením, že soudní prodej zástavy byl nařízen v rozporu s evropským právem, konkrétně směrnicemi Evropské rady č. 90/88/EHS z 22. 2. 1990, kterou se mění směrnice č. 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, č. 85/577/EHS z 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. S odvolací námitkou neexistence zástavním právem zajištěných pohledávek, odůvodněnou neplatností úvěrových smluv pro jejich rozpor s uvedenými směrnicemi, a tudíž i neplatností zástavních smluv, jimiž měly být pohledávky z úvěrů zajištěny, se krajský soud vypořádal závěrem, že obě úvěrové smlouvy, tedy z 25. 9. 2000 i z 28. 2. 2003, byly uzavřeny „sice po přijetí předmětných směrnic, avšak ještě v době, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie (od 1. 5. 2004), takže jimi účastníci úvěrových smluv nebyli vázáni.“ I kdyby krajský soud „připustil, že zde existoval rozpor mezi směrnicemi a účastníky uzavřenými úvěrovými smlouvami, způsobovalo by to pouze částečnou neplatnost smluv, a to právě jen ohledně ujednání o zvyšování úrokové sazby, jelikož tuto část smlouvy lze od ostatních částí oddělit, aniž by to mělo vliv na platnost zbylé části smlouvy.“ V závěru odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud „připomenul, že na posouzení platnosti úvěrových smluv nemá vliv ani , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, jelikož ten nabyl účinnosti před uzavřením v pořadí první úvěrové smlouvy, a na tu, která byla uzavřena až po jeho účinnosti, se zákon vzhledem ke svému ustanovení /správně písm. e)/ nevztahuje, jelikož výše úvěru překračuje zákonem stanovený limit.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že posuzovaná právní otázka dosud nebyla rozhodováním dovolacího soudu vyřešena), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v závěru odvolacího soudu, že výše uvedené směrnice Evropské rady nelze v předmětné věci aplikovat, jelikož úvěrové smlouvy byly uzavřeny před vstupem České republiky do Evropské unie. Podle jejího názoru je totiž nutno ustanovení českého právního předpisu, „přijatého nepochybně za účelem zbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu těchto společenství, vykládat konformně s touto normou.“ Především u druhé úvěrové smlouvy z 28. 2. 2003 měl odvolací soud akceptovat námitku absolutní neplatnosti této smlouvy pro rozpor s ustanovením (jehož znění doznalo od 1. 1. 2001 změny v důsledku novelizace provedené ), jež je českou transpozicí Směrnice Rady č. 93/13/EHS z 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. V případě první úvěrové smlouvy uzavřené před účinností novely č. měly podle dovolatelky nalézací soudy postupovat stejně, neboť „předmětné evropské směrnice již byly předobrazem budoucí právní úpravy.“ Povinná dospívá v dovolání k závěru, že novelizací provedenou došlo „k promítnutí a v podstatě k recepci podstatné části uvedených tří směrnic do českého právního řádu dávno před přístupem ČR k evropské unii.“ Další důvod neplatnosti úvěrových smluv spatřuje ve skutečnosti, že Dr. K. A. (obligační dlužník) jako německý státní příslušník neovládající český jazyk nebyl seznámen s obsahem (pouze v českém jazyce vyhotovených) smluv.

Oprávněná navrhla – s poukazem na skutečnost, že úvěry nebyly sjednány jako spotřebitelské, nýbrž jako podnikatelské, poskytnuté obligačnímu dlužníkovi jako tzv. usazenému evropskému advokátu se sídlem v České republice – odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného, případně jeho zamítnutí; uvedla, že obligační dlužník uzavřel s oprávněnou (v řízení o jeho žalobě o určení neplatnosti úvěrových smluv) smír, jímž se zavázal na úplné vypořádání jejích nároků z předmětných úvěrových smluv zaplatit částku 143.127,74 EUR; uvedené tvrzení doložila usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích z 25. 2. 2008, č. j. -186, pravomocné 6. 3. téhož roku.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Předně, pokud jde o v pořadí druhou úvěrovou smlouvu z 28. 2. 2000, odvolací soud svůj závěr o její platnosti odůvodnil (kromě argumentu, že byla uzavřena před vstupem České republiky do Evropské unie) také závěrem, že se na ni ustanovení a následujících (a tedy ani ustanovení ) ve znění účinném od 1. 1. 2001 o spotřebních smlouvách ani ustanovení , o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru nevztahují, jelikož výše úvěru (100.000 EUR) překračuje limit 800.000,- Kč předepsaný ustanovením tohoto zákona. Nedůvodnost návrhu na zastavení exekuce tedy soud dovodil ze dvou dílčích závěrů, z nichž druhý zpochybněn nebyl. Za tohoto stavu se uplatní zásada přijatá v usnesení z 27. 10. 2005, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2006 pod poř. č. 48, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Pokud jde o úvěrovou smlouvu z 25. 9. 2000, ani sama povinná v dovolání neargumentovala tím, že by tato smlouva měla být posouzena za přímé aplikace ustanovení a následujících ve znění účinném (od 1. 1. 2001) po novelizaci provedené , jímž byly části předmětných směrnic transponovány do právního řádu České republiky, nýbrž pouze dovozuje, že se soudy „měly chovat eurokomformně, jelikož předmětné evropské směrnice již byly předobrazem budoucí právní úpravy.“ Po historickém exkurzu pak připomíná, že „dávno před uzavřením první úvěrové smlouvy z 25. 9. 2000 politická reprezentace počítala s budoucím začleněním České republiky do evropských společenství, a že český zákonodárce dávno před uzavřením předmětných úvěrových smluv počítal s nutností transpozice evropských směrnic.“ Uvedené dovolatelovy úvahy však k závěru jinému než přijatému odvolacím soudem, že totiž na úvěrovou smlouvu uzavřenou před vstupem České republiky do Evropské unie ustanovení evropských směrnic, nebyly-li transponovány do českého právního řádu, aplikovat nelze, vést nemohou. Pokud jde o námitku neplatnosti úvěrových smluv odůvodněnou tvrzením, že obligační dlužník jako německý státní příslušník neovládající český jazyk nebyl seznámen s obsahem (pouze v českém jazyce vyhotovených) smluv, ta byla vznesena teprve v dovolacím řízení, jde tedy o nepřípustném novum ( ).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání ( věta první ) podle ustanovení , odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem ( , , , , a , sníženou o 50 % podle vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i 20% DPH ve výši 260,- Kč

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu