Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2080/2008

U S N E S E N Í

Ing. R. R.,

Liberecký Energomont s.r.o.,

se sídlem v Plzni, Na Roudné 437/31, IČ 263 56 821, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, pro 13.136.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2007, č. j. - 386, takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město v pořadí třetím usnesením ze dne 30. 8. 2005, č. j. - 134, nařídil „exekuci k vymožení peněžitého plnění pro oprávněného proti povinnému dle vykonatelného exekutorského zápisu sepsaného dne 8. 3. 2004 Mgr. Davidem Procházkou, exekutorským koncipientem Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora EÚ Plzeň-město, se sídlem Plzeň, Lindauerova 6, pod č. j. 2 EZ 62/2004, pro zaplacení částky 13.136.690,- Kč se smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 13.136.690,- Kč od 16. 5. 2004 do zaplacení, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených v příkazu exekutora“, a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, EÚ Plzeň-město, Plzeň, Lindauerova 6. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 8. 2006, č. j. - 248, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dne 1. 9. 2006 podal povinný návrh na zastavení exekuce, odůvodněný tím, že oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, neboť smlouva o přistoupení k závazku (která navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004, uzavřenou mezi oprávněným a P. O.) je neplatná z důvodu, že ji za oba její účastníky, tj. oprávněného i povinného, uzavřel „ve dvojjediném postavení“ oprávněný, a to na jedné straně jako věřitel (fyzická osoba) a na straně druhé jako statutární orgán přistupujícího dlužníka (povinného, který je právnickou osobou), čímž „uznal povinnost“ povinného k úhradě pohledávky ve výši 13.136.690,- Kč s dohodnutým úrokem z prodlení, a zajistil si tak splnění vlastní pohledávky, kterou ve smlouvě ze dne 4. 3. 2004 dohodl s P. O. jako protihodnotu za postoupenou pohledávku. Oprávněný tak z důvodu konfliktu (střetu) zájmů účastníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 63/99) porušil své povinnosti jednatele jednat vůči vlastní společnosti s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 196a obch. zák.), jelikož k zajištění svých osobních zájmů založil povinnému nový a ničím nevyvážený závazek, sjednal nepřiměřeně vysoký úrok („dohodnutý úrok ve výši 0,5 % denně představuje úrok ve výši 36,5 % ročně“), čímž značně zatížil jeho majetkovou sféru, tedy jednal v rozporu se zájmem povinného, jehož je jednatelem.

Usnesením ze dne 25. 4. 2007, č. j. - 358, Okresní soud Plzeň-město nařízenou exekuci k návrhu povinného zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a Krajský soud v Plzni napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že oprávněný na základě tří smluv o půjčce ze dne 25. 4. 2003, ze dne 20. 6. 2003 a ze dne 29. 7. 2003 půjčil povinnému peněžní hotovost v celkové výši 12.750.000,- Kč s ročním úrokem 2,8 %, přičemž pro případ prodlení s úhradou půjčky, která měla být vrácena do 31. 12. 2003, byl dále sjednán úrok ve výši 0,25 % denně z dluhu za každý den prodlení. Poskytnutí půjčky bylo projednáno a odsouhlaseno na valné hromadě povinného konané dne 18. 6. 2003 (§ 196 odst. 1 obch. zák.). Dne 4. 3. 2004 oprávněný jako postupitel uzavřel s P. O. jako postupníkem písemnou smlouvu o postoupení pohledávky za povinným, podle které splatnou pohledávku ve výši 12.750.000,- Kč s příslušenstvím (představující úhrn peněžních půjček poskytnutých povinnému) převedl na jmenovaného za úplatu ve výši 13.136.690,- Kč; ke smlouvě byla připojena plná moc, kterou oprávněný zmocnil Ing. A. R. k podpisu smlouvy o postoupení uvedené pohledávky. Dne 8. 3. 2004 oprávněný jako věřitel (dlužníka P. O.) uzavřel s povinným, za nějž sám jako jednatel jednal, smlouvu o přistoupení k závazku, z níž vyplývá, že povinná se vedle původního dlužníka P. O. zavázala k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky. V návaznosti na tyto smlouvy byl dne 8. 3. 2004 sepsán exekutorský zápis sp. zn. 2 EZ 62/04, v němž oprávněný jménem povinného učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné svolení k tomu, aby tento exekutorský zápis byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a to včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč. S ohledem na to, že oprávněný předložil v odvolacím řízení u ze dne 8. 3. 2004, nazvanou jako „schválení právního úkonu“, z níž bylo zjištěno, že oprávněný schválil podle obč. zák. uzavření dohody o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004 mezi oprávněným a P. O. ve výši 12.750.000,- Kč s příslušenstvím, kterou za oprávněného uzavřel Ing. A. R., neztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004 nedošlo, a naopak uzavřel, že tato smlouva je platná, a z tohoto důvodu zkoumal platnost smlouvy o přistoupení k závazku uzavřené dne 8. 3. 2004 mezi účastníky. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , v němž byl zaujat závěr, že „jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy společnosti, nemůže statutární orgán jménem společnosti jednat“, dovodil, že oprávněný s ohledem na svůj zájem, aby mu P. O. zaplatil úplatu za postoupení pohledávky za povinným, využil toho, že za povinného mohl ve všech věcech jednat každý z jednatelů samostatně, a zavázal jej smlouvou o přistoupení k závazku k úhradě předmětné (vymáhané) pohledávky bez „vědomí“ valné hromady a druhého jednatele; jednalo se tudíž jednoznačně o konflikt zájmů. Podle odvolacího soudu „nelze odhlédnout“ ani od ustanovení obch. zák., které se podle obch. zák. použije obdobně i ve vztazích společnosti s ručením omezeným, z něhož vyplývá, že smlouvu o přistoupení k závazku (tak jako smlouvu o úvěru) může společnost uzavřít „s osobou oprávněnou“ jen se souhlasem valné hromady. I kdyby však jednání oprávněného nebylo přímo v rozporu s obch. zák., jde o úkon, který „svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu odporuje a obchází jej“. Dospěl proto k závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle je dán, protože je tu jiný důvod, pro který oprávněný nemá na plnění vymáhaném na pokladě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti podle hmotného práva nárok.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost odvozuje z , přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky: 1) „zda lze na daný vztah aplikovat ustanovení obch. zák., tedy zda je toto ustanovení aplikovatelné i na případ, kdy na straně jedné uzavírá dohodu o přistoupení k závazku jednatel společnosti za společnost přistupující k závazku, kdy jednatel je zároveň věřitelem jako strana druhá dohody o přistoupení k závazku, a dlužník, k jehož závazku je přistupováno, je osobou bez vztahu k oběma účastníkům dohody o přistoupení k závazku“, 2) zda „v případě uzavření dohody o přistoupení k závazku jednatelem společnosti na straně jedné a touž osobou jako věřitele na straně druhé je jednáním v rozporu se zájmy společnosti způsobující neplatnost takového právního úkonu“, a 3) „zda lze na daný případ aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. “. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřená dohoda o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004 je v rozporu s obch. zák. z důvodu, že k ní nebyl dán souhlas valné hromady společnosti. Ze znění tohoto ustanovení dovozuje, že smlouvy i osoby, jichž se týká, jsou v něm vyjmenovány taxativně, a že nedopadá na smlouvy o zajištění závazků třetích osob (v daném případě P. O.), a nelze je tudíž vykládat extenzivně, navíc „vágním způsobem o údajném obcházení smyslu a účelu zákona“. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká porušení ustanovení , neboť odůvodnění jeho rozhodnutí je vnitřně rozporné, postrádá logiku a není z něj zřejmé, k jakým závěrům dospěl, takže je nepřezkoumatelné. Konkrétně se jedná o to, že odvolací soud sice poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , aniž by však vyslovil právní závěr o tom, zda dohoda o přistoupení k závazku je neplatná či nikoliv, a aniž uvedl ustanovení zákona, podle nějž by měla být neplatná; z toho podle oprávněného vyplývá, že jeho závěr se opírá jen o rozpor smlouvy s obch. zák. Kromě toho nelze závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu na danou věc použít, neboť „je vázáno na ustanovení ve spojení s ve znění před 1. 1. 2007“, a naopak je třeba vyjít z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž byl zaujat závěr, že jednatel společnosti s ručením omezeným nezastupuje společnost a není tedy jejím zástupcem ve smyslu obč. zák., ale jedná přímo jejím jménem, jakoby tato právnická osoba úkon učinila sama ve smyslu obč. zák.; s ohledem na toto ustanovení v souladu s a 5 obch. zák. je proto jednání uskutečněné statutárním orgánem (jednatelem) závazné pro společnost s ručením omezeným, i když je v rozporu se zájmy „ostatních společníků“, a nelze dovodit, že ze „strany obchodní společnosti“ jde o jednání nevážné nebo jednání v rozporu s dobrými mravy. Z toho podle dovolatele vyplývá, že na předmětnou dohodu o přistoupení k závazku „nelze pohlížet“ jako absolutně neplatný právní úkon. Dále poukazuje na to, že v dané věci rozhodoval Nejvyšší soud již dvakrát, a to v řízení o nařízení exekuce, avšak v žádném ze svých rozhodnutí nekonstatoval, že by dohoda o přistoupení k závazku, na jejímž základě byl exekutorský zápis sepsán, byla neplatným právním úkonem a že by tedy byl dán důvod pro zastavení exekuce podle , a dále, že Okresní soud Plzeň-město ve věci vedené pod sp. zn. a Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. , dospěly při řešení předběžné otázky platnosti předmětné dohody k závěru, že je platným právním úkonem. Přesto odvolací soud, ač měl citovaná rozhodnutí k dispozici, zaujal zcela opačný závěr. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu , a to pro řešení otázky, zda ustanovení obch. zák. ve znění účinném do 30. 4. 2004, se vztahuje i na smlouvy o přistoupení k peněžitému závazku ( obč. zák.), uzavřené mezi společností s ručením omezeným (coby solidárně zavázanou dlužnicí), a jedním z jejích jednatelů, jako věřitelem třetí osoby (dlužníka), jelikož tato otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je tudíž přípustné podle , odst. 2 ve spojení s , není však důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531 odst. 4 zde platí obdobně.

Jde o přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Přistoupení k závazku působí změnu závazku v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit za dlužníka jeho peněžitý dluh věřiteli, přičemž původní dlužník není účastníkem dohody, ani se nevyžaduje jeho souhlas, neboť obsah jeho závazku se nemění. Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem (plně platí režim pasivní solidarity podle § 511 obč. zák., včetně práva regresu mezi spoludlužníky).

S ohledem na datum uzavření smlouvy o přistoupení k závazku, uzavřené mezi účastníky dne 8. 3. 2004, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 4 2004, kdy ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. (jež se podle § 135 odst. 2 obch. zák. použije i na společnosti s ručením omezeným) platilo v tomto znění:

„Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku“.

Ustanovení obch. zák. bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. července 1996 Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu je účelem nového „zabránit obchodům uskutečněným na úkor majetkové podstaty společnosti a tím i všech akcionářů“. Jinými slovy, ustanovení obch. zák. má zabránit osobám, jež mohou ovlivnit podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z tohoto svého postavení osobně či prostřednictvím osob blízkých na úkor společnosti těžily, a zajišťuje ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost právní úkony, a to tím, že vymezuje druhy smluv, k jejichž uzavření je nutné, pokud je společnost uzavírá s osobami v tomto ustanovení vyjmenovanými, aby byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku a s předchozím souhlasem valné hromady. Obdobné nároky pak klade na takové smlouvy i v případě, že jsou uzavírány s jinými osobami, pokud jsou jejich jménem oprávněny tyto smlouvy uzavřít osoby, které mají současně postavení osob uvedených v odstavci 1, s výjimkou, podle které souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazku ovládané osobě ovládající osobou.

Výčet smluv (smluvních typů), na které se ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku vztahuje, je taxativní. Jde o smlouvy o úvěru nebo o půjčce, a dále o smlouvy, jejichž obsahem je zajištění závazků. V případě smluv o zajištění závazků pak ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku neobsahuje žádné omezení v tom směru, že by se muselo jednat pouze o zajištění závazků ze smluv o úvěru nebo o půjčce, uzavřených mezi společností a osobami v tomto ustanovení uvedenými. Rozhodující v této souvislosti totiž není, kdo s těmito osobami smlouvu o úvěru nebo o půjčce uzavřel (popř. kdo je poskytovatelem úvěru nebo půjčky), nýbrž skutečnost, že společnost splnění závazků uvedených osob zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. ). Protože dohoda (smlouva) o přistoupení k závazku (peněžitému dluhu) podle § 533 obč. zák. plní funkci zajištění pohledávky, vztahuje se ustanovení § 196 odst. 1 a 2 obch. zák. i na tento smluvní typ.

Ze shora uvedené právní úpravy vyplývá, že pro splnění podmínek stanovených v § 196a odst. 1, popř. odst. 2 obch. zák., je nutné, aby před uzavřením smlouvy o úvěru či půjčce, popř. smlouvy o zajištění závazků, byl dán souhlas valné hromady (předchozí souhlas) a dále musí být tyto smlouvy uzavřeny jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. ). Jelikož zákon vyžaduje předchozí souhlas valné hromady s uzavřením takových smluv, je právní úkon učiněný bez předchozího souhlasu valné hromady neplatný pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. ).

V posuzované věci je exekučním titulem exekutorský zápis ze dne 8. 3. 2004, sepsaný Mgr. Davidem Procházkou, exekutorským koncipientem Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora EÚ Plzeň-město, pod sp. zn. 2 EZ 62/2004, v němž oprávněný jménem povinného učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné svolení k tomu, aby tento exekutorský zápis byl podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a to včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč. Podkladem pro tento exekutorský zápis byla smlouva o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004, uzavřená mezi oprávněným jako věřitelem (dlužníka P. O.) a povinným, za nějž sám oprávněný jednal jako jednatel, z níž vyplývá, že povinná se vedle původního dlužníka P. O. zavázala k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004.

Právní názor odvolacího soudu, podle něhož se § 196a odst. 1 obch. zák. vztahuje i na smlouvu o přistoupení k závazku (§ 533 obč. zák.), uzavřenou v daném případě společností povinného jako dalším dlužníkem zavázaným společně a nerozdílně s původním dlužníkem P. O., je tedy v souladu s účelem § 196a odst. 1 obch. zák., a správný je i jeho závěr, že tato smlouva je neplatná (byť v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně necitoval ustanovení § 39 obč. zák.).

Naopak za nesprávný považuje dovolací soud názor dovolatele, že ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. na daný případ nedopadá z důvodu, že předmětnou smlouvou o přistoupení k závazku byl zajištěn závazek třetí osoby - P. O., a nikoliv oprávněného. Je totiž třeba rozlišovat mezi právním vztahem, který existuje mezi P. O. jako věřitelem a povinným jako dlužníkem, založeným smlouvou o postoupení pohledávky za povinným, uzavřenou dne 4. 3. 2004 mezi oprávněným a P. O., a právním vztahem mezi oprávněným jako věřitelem a povinným, který byl založen smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004. Tato smlouva mezi oprávněným a povinným je dohodou podle § 533 obč. zák., neboť se jí povinný písemně zavázal splnit za P. O. jako dlužníka vůči oprávněnému jako věřiteli jeho závazek ze smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž P. O. jako dlužník oprávněného nebyl jejím účastníkem a žádná práva vůči povinnému mu z ní neplynou. Na jejím základě vzniklo oprávněnému právo požadovat splnění úplaty (peněžitého dluhu) za převedení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky společně a nerozdílně na P. O. i povinném jako dlužnících; právě z důvodu uzavření této smlouvy o přistoupení k závazku (dluhu) se oprávněný jako věřitel P. O. domáhá exekuce proti povinnému jako solidárně zavázanému dlužníku (§ 533 obč. zák.).

Ke třetí otázce, kterou dovolatel považuje pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce za zásadně významnou, a to, zda lze na daný případ aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. , je třeba uvést, že toto rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63, ročník 1999, s právní větou: „Z ustanovení , jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „není ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i počítá), aby jednatel za společnost (v tomto případě společnost s ručením omezeným) uzavíral smlouvu, při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba (srov. např. obch. zák. ve znění po účinnosti ). V každém konkrétním případě je však třeba vždy zkoumat, zda nedochází ke střetu zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem. I když v tomto směru výslovné ustanovení nemá, z ustanovení zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, lze analogicky dovodit, že také v případě, jedná-li statutární orgán jménem společnosti, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.“. Takovým ustanovením, které respektuje a chrání zájem společnosti oddělený a odlišný od zájmu jednotlivých členů orgánů, je v obchodním zákoníku právě ustanovení .

Pokud dovolatel namítá, že jako statutární orgán, který podepsal smlouvu o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004, podléhající režimu § 196a odst. 1 obch. zák., bez souhlasu valné hromady, pouze překročil své jednatelské oprávnění (§ 20 odst. 1 obč. zák.) a taková smlouva bude společnost zavazovat, je k tomu ve stručnosti potřebné uvést, že v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. není nikterak omezováno jednatelské oprávnění statutárního orgánu. V tomto ustanovení jsou zákonem stanoveny podmínky, které musí splňovat právní úkon týkající se v něm určeného okruhu smluv (závazků) a osob. Statutární orgán je jistě oprávněn předmětné smlouvy uzavřít, neboť je oprávněn jednat ve všech věcech, avšak takto učiněný úkon, nesplňuje-li zákonem stanovené podmínky (např. chybějící předchozí souhlas valné hromady), není platný, neboť je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), jak bylo shora uvedeno. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. .

Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne  27. 6. 2007, sp. zn. , je zcela nepřípadný, neboť řeší otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k silničnímu motorovému vozidlu

a otázku dobré víry podle § 446 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001.

Lze tudíž uzavřít, že je-li předmětná smlouva o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004 absolutně neplatná podle obč. zák., nemá oprávněný na plnění vymáhané na pokladě shora uvedeného exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti podle hmotného práva nárok. Předpoklady pro zastavení exekuce podle tak byly splněny.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle , části věty před středníkem , zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , a , , neboť oprávněný s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo a povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu