Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 375/2008

29 Cdo 375/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) A. P.,b) V. P., a c) K. P., všech zastoupených Mgr. Liborem Rojarem, advokátem, se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, PSČ 687 24, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem, se sídlem v Kunovicích, Popovice 9, PSČ 686 01, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2006, č. j. -146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. prosince 2002, č. j. -90, zamítl žalobu o zaplacení částky 450.000,- Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé.

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž předchůdce žalobců J. P. (zemřel 4. ledna 2003) zaplatil žalovanému 10. ledna 2000 částku 80.000,- Kč a 17. ledna 2000 částku 370.000,- Kč, převzetí obou částek žalovaný potvrdil podpisem v příjmových dokladech s uvedením účelu plateb „záloha na obchodní podíl“ a „vyplacení části obchodního podílu“. J. P. měl zájem vstoupit do společnosti HV - finance, s. r. o., po změně obchodní firmy NITRON s. r. o. (dále jen „společnost“), a podnikat společně se žalovaným. Z toho důvodu měl zaplatit za převod obchodního podílu druhého tehdejšího společníka společnosti P. H. Při projednávání podmínek převodu obchodního podílu bylo zjištěno, že J. P. nesplňuje zákonné podmínky k tomu, aby se stal jednatelem společnosti. Proto bylo dohodnuto, že splní podmínky vstupu do společnosti, zaplatí za převod obchodního podílu a společníkem a jednatelem společnosti se stane jeho syn V. P. J. P. se dohodl se žalovaným, že „poukáže“ do společnosti částku 450.000,- Kč představující zhruba polovinu hodnoty majetku, který žalovaný vložil do společnosti ze své dřívější podnikatelské činnosti. Na řízení společnosti a její obchodní činnosti se podíle J. P., nikoliv jeho syn V. P., byť ten byl zapsán v obchodním rejstříku jako společník a jednatel společnosti. J. P. nevysvětlil, z jakého důvodu částku 450.000,- Kč zaplatil žalovanému a nikoliv P. H., jehož obchodní podíl ve společnosti byl převeden na V. P. Částku zaplacenou J. P. žalovaný zahrnul do svých příjmů.

Odvolací soud uzavřel, že v řízení bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že žalovanou částku obdržel od J. P. jako náhradu ve výši poloviny hodnoty majetku jím vneseného do společnosti podle dohody uzavřené mezi nimi za účelem společného podnikání, přičemž se dohodli, že podíly obou budou ve stejné výši.

Za správný považoval i závěr, podle něhož žalovanému nevzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodů podle ustanovení přijetím žalované částky, protože J. P. plnil žalovanému na základě ústní dohody o společném podnikání a účasti ve společnosti. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že šlo o nepojmenovanou smlouvu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení (dále též jen „ “).

Dovolatelé namítají, že dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že mezi J. P. a žalovaným šlo o plnění z nepojmenované smlouvy, přičemž plněním poskytnutým J. P. byl „obchodní podíl ve společnosti“, bylo namístě rozhodnout o věcné nepříslušnosti okresního soudu a věc postoupit krajskému soudu jako soudu prvního stupně věcně příslušnému podle ustanovení

Odvolacímu soudu dále vytýkají, že neuvedl odkazem na konkrétní ustanovení hmotného práva, o jakou smlouvu uzavřenou mezi J. P. a žalovaným jde, a rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Jde-li o inominátní smlouvu, pak podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) smlouva není uzavřená, jestliže účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků. V tomto případě lze jen „spekulovat“, jaké byly závazky smluvních stran. Namítají, že obsah smlouvy byl neurčitý, a proto k uzavření nepojmenované smlouvy nedošlo. Posoudil-li odvolací soud smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., je jeho právní posouzení nesprávné a nevypořádal-li se s otázkou věcné příslušnosti soudu, je i neúplné. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.

S přihlédnutím k článku II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a ).

Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné dovolací námitky týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. výhrady, že ve věci bylo rozhodnuto věcně nepříslušnými soudy a že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že o věcné příslušnosti okresních soudů k projednání a rozhodnutí věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. srpna 2002, č. j. -38. Podle ustanovení usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.

Dovolacími námitkami, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení, dovolatelé ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - vyjadřují nesouhlas se zjištěními soudů obou stupňů o tom, že mezi J. P. a žalovaným byla uzavřena smlouva a jaký byl její obsah. Tyto výhrady jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř, jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze.

Závěr odvolacího soudu, že šlo o nepojmenovanou smlouvu, Nejvyšší soud neshledává rozporným s hmotným právem (ustanovením § 269 odst. 2 obch. zák.).

Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a , když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení bodu 5, , , a , z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. února 2010

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu