Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 173/2009

26

Cdo 173/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a/ M. Ch.

a

b/ M. Ch.

, zastoupených Mgr. Lenkou Lobovskou, advokátkou se sídlem v Plzni, Kopeckého sady 15, proti žalovaným

1/ V. K.

a

2/ E. K.

, zastoupeným Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2008, č. j. -144, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. dubna 2008, č. j. -144,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. dubna 2008, č. j. -144, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Chebu (soudu prvního stupně) ze dne 2. listopadu 2007 (správně 21. listopadu 2007), č. j. -112, tak, že vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaných k

„bytu č. 302/6, o velikosti 2 + 1 ve II. nadzemním podlaží v domě č. p. 302 v Husově ulici v M. L.“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobci (vlastníci předmětného bytu) vypověděli žalovaným (společným nájemcům bytu) nájem bytu z důvodu podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“). Dále zjistil, že žalovaní jsou vlastníky

„domu č. p. 136 v k. ú. P. nad M., obec P.“

(dále jen „dům v P.“), že dům v P. byl rozhodnutím Městského úřadu v Plané ze dne 11. ledna 2005 zkolaudován jako rodinný dům a že sestává z prvního nadzemního podlaží (předsíně, sociálního zařízení – koupelna a WC, kuchyňského koutu a 2 pokojů) a z druhého nadzemního podlaží (dalších 2 pokojů a půdy). Vzal rovněž za prokázáno, že žalovaný pracuje jako řidič kamionu u společnosti sídlící v T., že do zaměstnání dojíždí osobním automobilem, že žalovaná pracuje jako prodavačka v M. L., že s žalovanými žije v předmětném bytě jejich dcera K., která rovněž pracuje v M. L., a že jejich druhá dcera Z. studuje v P., kde má zajištěno bydlení. Posléze rovněž zjistil (z jízdního řádu vlakové dopravy), že v pracovní dny a v sobotu lze z P. do M. L. dojíždět ráno vlaky v 5:16 a 7:27 hod. a zpět do P. odpoledne vlaky v 13:14 a 19:16 hod. a že zastávka P. se nachází asi 2,5 km od samotné obce P.

Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že žalovaní mají dva byty, neboť kromě práva společného nájmu předmětného bytu jim svědčí vlastnické právo k domu v P., který je způsobilý trvale uspokojit jejich bytovou potřebu. Soud prvního stupně pak rovněž dovodil, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Tento právní názor odůvodnil konstatováním, že pokud by žalovaná bydlela v domě v P., byla by při dojíždění za prací do M. L. odkázána na vlakovou dopravu, že vlakové spojení z P. do M. L. je omezené a že navíc je pro účely každodenního dojíždění vlaková zastávka v P. značně vzdálena od domu v P. Naproti tomu odvolací soud ohledně této otázky dovodil, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť

„P. jsou vzdáleny od M. L. 28 km, což je vzdálenost zcela přiměřená k dennímu dojíždění“

, a dodal, že ztížená možnost žalované (a event. i dcery žalovaných K.) dopravit se do zaměstnání v M. L. nemůže být přenášena na žalobce a mohla by být zohledněna jen v případě podstatně vzdálenějšího místa výkonu práce od místa bydliště. K námitce, že otec žalované bydlící v M. L. vyžaduje z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu její každodenní péči, konstatoval, že problém péče žalované o nemocného otce je věcí samotných žalovaných a ani tento problém nemůže být přenášen na žalobce. Za této situace – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. byl naplněn. Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, aniž uvedl, z jakého důvodu žalovaným odepřel bytovou náhradu – přístřeší (§ 712 odst. 5 věta první obč. zák.) jako bytovou náhradu svého druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle , b/ a odst. 3 V dovolání především zpochybnili správnost právního názoru, že na nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (byt v domě v P.). V této souvislosti uvedli, že dům v P. nikdy nesloužil k trvalému bydlení, že je užíván pouze k rekreaci a že jeho užívání čtyřčlennou rodinou k trvalému bydlení by vyžadovalo přestavbu a rozšíření jímky na odpady. Zdůraznili, že žalovaná by z P. do zaměstnání v M. L. nebyla schopna dojíždět vlakem na začátek pracovní směny (v 6:30 hod), že cesta do zaměstnání by jí trvala celkem 1,5 hodiny a že ze zaměstnání by se vracela v pozdních večerních až nočních hodinách. Za okolnost odůvodňující závěr, že po nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, pokládali také péči žalované o jejího 75 letého otce žijícího v M. L., který z důvodu zhoršeného zdravotního stavu vyžaduje denní péči, a dále realizaci

„rodinného života soužitím se zletilými dcerami“

. Rovněž namítli, že žaloba měla být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, neboť žalobci

„darovací smlouvou ze dne 23. 1. 2008“

převedli vlastnické právo k předmětnému bytu na K. M. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. února 2008. Měli za to, že v důsledku toho ztratili žalobci v průběhu řízení aktivní věcnou legitimaci. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 12 věty první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. dubna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ) a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Dovolací soud zastává názor, že ani vady podle nebyly v dovolání uplatněny, byť žalovaní na citované ustanovení formálně odkázali. Uplatněné dovolací námitky lze totiž z obsahového hlediska ( ) podřadit pouze pod dovolací důvody podle a odst. 3 Žalovaní tedy ve skutečnosti netvrdili, že řízení je postiženo těmito vadami; existence těchto vad přitom nebyla z obsahu spisu zjištěna.

Už na tomto místě je však zapotřebí zdůraznit, že v tomto případě nelze v dovolacím řízení přihlédnout k dovolací námitce (podřaditelné pod dovolací důvod podle ), že žalobci

„darovací smlouvou ze dne 23. 1. 2008“

převedli vlastnické právo k předmětnému bytu na K. M. s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 27. února 2008. Je tomu tak proto, že jde o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot – srov. , Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Z tohoto důvodu nelze přezkoumat správnost názoru, který (byť nikoli výslovně) dovodily oba soudy, že žalobci jsou v dané věci aktivně věcně legitimováni.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že je naplněn výpovědní důvod podle obč. zák. proto, že po žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Pro úplnost zbývá dodat, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že žalovaní mají dva byty ve smyslu obč. zák.

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). V poměrech projednávané věci není bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V citovaném rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.

Z uvedeného mimo jiné rovněž vyplývá, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; subjektivní zájmy a pocity nájemce nejsou v tomto ohledu právně významné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu české republiky z 19. listopadu 2003, sp. zn. , a z 21. března 2007, sp. zn. ).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v názoru, že pro posouzení otázky, zda lze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (byt v domě v P.), není právně významné, že žalovaná (event. její dcera K.) má ztíženou možnost dojíždět za prací z obce P. do M. L. V tomto ohledu je totiž rozhodující pouze to, že každodenní dojíždění žalované (resp. její dcery K.) z P. do M. L. je – s přihlédnutím ke zjištěné vzdálenosti P. od M. L. a k četnosti vlakových spojů – objektivně možné; případné subjektivní potíže s tím spojené (pracovní doba žalované a dcery žalovaných a dopravení se na vlakovou zastávku) je věcí žalovaných a nelze je vyhodnotit k tíži žalobců. Relevanci postrádají také ostatní subjektivní důvody (dům v P. nikdy nesloužil k trvalému bydlení, je užíván pouze k rekreaci, jeho užívání čtyřčlennou rodinou k trvalému bydlení by vyžadovalo přestavbu a rozšíření jímky na odpady), pro něž žalovaní neužívají k bydlení výlučně byt v domě v P. (v této souvislosti nelze bez dalšího přehlédnout údaje žalované vztahující se ke státnímu „příspěvku na vybudování bytové jednotky“ a k tomu, že v případě domu v P. má jít „o objekt bydlení – viz č. l. 64 spisu); rozhodující je, že – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – je dům v P. objektivně způsobilý uspokojit bytovou potřebu i čtyřčlenné rodiny. Potud jsou tedy právní názory odvolacího soudu výrazem standardní soudní praxe. Nelze se však již ztotožnit s jeho úvahou, že problém péče žalované o nemocného otce je věcí samotných žalovaných a nemůže být přenášen na žalobce. Tato úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená (objektivním situacím, které v této souvislosti mohou nastat), neboť vychází z mylného názoru, že zmíněná okolnost (péče žalované o nemocného otce) je pro posouzení otázky, zda lze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, bez dalšího právně nevýznamná. Dovolací soud naproti tomu zastává názor, že za splnění předpokladu, že otec žalované skutečně vyžaduje každodenní péči v rozsahu, v jakém mu ji žalovaní nejsou schopni zajistit, aniž by užívali oba byty, pro řešení uvedené otázky právně významná být může. Protože odvolací soud z tohoto úhlu pohledu danou věc neposuzoval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle byl užit opodstatněně.

Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace správný. Dovolací soud ho proto zrušil ( věta za středníkem ) a podle věty první vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( ).

V dalším řízení (odvolací) soud nepřehlédne, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu patří mezi tzv. nesporná řízení ( , který je za použití aplikovatelný i v odvolacím řízení), u nichž neplatí omezení stanovené v (srov. ); v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je proto soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány ( ). Při řešení otázky, zda lze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, se proto bude (odvolací) soud v dalším řízení zabývat otázkami, zda a jakou péči otec žalované vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu vyžaduje a zda a v jakém rozsahu mu ji žalovaná skutečně poskytuje. Přitom zejména nepřehlédne, že žalovaná v M. L., kde bydlí její otec, pobývá v souvislosti s výkonem práce; případnou péče žalované o otce pak bude hodnotit mimo jiné i s přihlédnutím k jejímu pobytu na pracovišti vzhledem k její pracovní době (viz její údaje na č. l. 63 spisu).

Odvolací soud také nepřehlédne, že

i když je výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je však nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. . Takovými rozhodnými okolnostmi na straně pronajímatele jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena, a to i přesto, že nájemce má druhý byt, jak je tomu v projednávané věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. února 2010

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu