Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3229/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z  předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele O. R.,  zastoupeného JUDr. Jaroslavem Palasem, advokátem, se sídlem v  Praze 7, Dělnická 30, PSČ 170 00, za účasti Bytového družstva Řezáčovo náměstí 1261/2 "v likvidaci", se sídlem v  Praze 7, Řezáčovo nám. 2, PSČ 170 00, identifikační číslo63 08 19 20, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, PSČ 150 00, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v  Praze ze dne 12. února 2008, č. j. -61, takto:

I.   Dovolání

se zamítá

.

II.        Navrhovatel

je povinen

 zaplatit Bytovému družstvu Řezáčovo náměstí 1261/2"v likvidaci" na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

                                                           O d ů v o d n ě n í :

            Rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. -37, Městský soud v Praze určil, že navrhovatel je členem Bytového družstva Řezáčovo náměstí 1261/2 "v likvidaci",  se sídlem v  Praze 7, Řezáčovo náměstí 2 [(dále jen „družstvo“), výrok I.], a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně dovodil, že navrhovatel má podle ustanovení (dále jen „“) naléhavý právní zájem na určení, že je členem družstva, neboť družstvo jej za člena nepovažuje. S odkazem na provedené dokazování dále uvedl, že od 24. června 1977 trvalo manželství navrhovatele a Jany Rázkové, v červenci roku 1979 byl navrhovateli přidělen Lidovým bytovým družstvem Praha (dále jen „LBD Praha“) služební byt 1+1 v domě v Praze 7, Řezáčovo náměstí 2 (dále jen „byt“) a 3. dubna 1984 se stal členem LBD Praha, jak vyplývá z členského průkazu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. června 1986, č. j. -4, byl schválen smír mezi LBD Praha a navrhovatelem (v tomto jiném sporu v postavení žalovaného), jímž bylo zrušeno právo užívání služebního bytu s tím, že navrhovatel byt vyklidí do patnácti dnů poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. V roce 1986 se navrhovatel z bytu odstěhoval, poté bylo manželství navrhovatele rozvedeno. V roce 1993 došlo k transformaci LBD Praha a 18. ledna 1993 vzniklo Lidové bytové družstvo Praha 7 (dále jen „LBD Praha 7“), ze kterého vzniklo 19. července 1995 vyčleněním družstvo. Navrhovateli ani v době po rozdělení LBD Praha na deset nástupnických družstev nebyl přidělen družstevní byt a nebyla s ním uzavřena nájemní smlouva k bytu.

Výkladem ustanovení , kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) [dále jen „zákon o vlastnictví bytů“], dospěl soud prvního stupně k závěru, že i po transformaci LBD Praha 7 na družstvo zůstal navrhovatel členem LBD Praha 7,  „žaloba“ by proto musela být zamítnuta. Zamítnutí „žaloby“ však soud prvního stupně považoval za „příliš tvrdé“ a v rozporu s dobrými mravy, zejména vzhledem k dlouhodobé víře navrhovatele ve své členství v družstvu a tomu, že již podal dvě žaloby na určení členství. Soud prvního stupně zdůraznil, že navrhovatel „bezesporu členem některého družstva je“, a bylo-li rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. , pravomocně rozhodnuto, že není členem LBD Praha 7, určil, že navrhovatel je členem družstva, neboť zamítnutí žaloby by bylo v rozporu s ustanovením (dále jen „obč. zák.“).

Vrchní soud v Praze k odvolání družstva v záhlaví označeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud nejprve (správně) uvedl, že řízení o určení členství v družstvu je řízením o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle ustanovení ve vazbě na ustanovení , v němž se rozhoduje usnesením. Proto o odvolání družstva bylo rozhodnuto usnesením. K věcné stránce rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, nikoliv však jeho právní závěr opírající se o ustanovení obč. zák. Uvedený závěr považoval za nesprávný a nerespektující výsledky dokazování. Zdůraznil, že navrhovateli ani v době rozdělení LBD Praha na deset nástupnických družstev nebyl přidělen družstevní byt a nebyla s ním uzavřena nájemní smlouva. Tento stav se nezměnil ani v době vyčlenění družstva z LBD Praha 7, navrhovatel se proto nemohl stát jeho členem. Navrhovatel přitom netvrdil, že by jeho členství v družstvu vzniklo jiným způsobem než přechodem z LBD Praha 7. Proto byl správný závěr soudu prvního stupně, že návrh by musel být zamítnut. Soud prvního stupně však vyslovil názor, že zamítnutí návrhu by bylo „příliš tvrdé“ a v rozporu s dobrými mravy, neboť navrhovatel byl dlouhodobě přesvědčen, že je členem družstva, a podal dvě žaloby o určení členství.

Odvolací soud uzavřel, že použitím ustanovení § 3 obč. zák. založil soud prvního stupně navrhovateli členství v družstvu, které by jinak, jak sám dovodil, navrhovateli nepříslušelo a návrh by bylo nutno zamítnout. To je však podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu, v níž je zastáván názor, že aplikací ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat neexistující práva a povinnosti, ale lze výkon práva pouze odepřít, nepřípustné. V té souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. (jde o rozsudek uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 23, ročník 1998, pod číslem 170) a sp. zn. , rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 59/2003) a nález Ústavního soudu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. .

Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení Dovolatel namítá, že úvahy odvolacího soudu o aplikaci ustanovení o dobrých mravech nejsou správné, judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, z níž odvolací soud vycházel, nelze v dané věci aplikovat, neboť se vztahuje výlučně na žaloby na plnění, kdežto spor se týká návrhu na určení, zda navrhovatel je členem družstva. Má za to, že soud prvního stupně postupoval správně, zabýval-li se zjištěnými skutečnostmi z pohledu ustanovení obč. zák. Důvody, pro které by mělo být ve věci rozhodnuto podle tohoto ustanovení, jsou zejména rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. , dále více jak dvacet let trvající jistota navrhovatele, že je členem družstva, a absence právní úpravy, kterou by bylo možno aplikovat (ustanovení a 2 zákona o vlastnictví bytů) na případy, kdy nově vznikající družstvo přebírá nebydlící členy družstva. Uvádí, že v judikatuře Nejvyššího soudu lze najít oporu pro správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. a ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. . Zdůrazňuje, že odvolací soud dostatečně nezohlednil všechny skutkové okolnosti případu svědčící ve prospěch použití ustanovení obč. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za zjevně bezdůvodné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení ; není však důvodné.

Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením ( věta první ) - se zabýval správností právního posouzení věci z pohledu užití ustanovení obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností, vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

K otázce aplikace ustanovení obč. zák. v řízení o žalobě o určení, zda tu je právní vztah nebo právo podle ustanovení , se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. . V něm odůvodnil závěr, podle něhož rozhodnutí o žalobě o určení je deklaratorní povahy, jímž se žádná práva a povinnosti nezakládají, pouze se jím konstatuje, zda určitý právní vztah či právo existují. Žaloba o určení nesměřuje k výkonu práva, proto ji nelze zamítnout s odkazem na ustanovení obč. zák. Ke stejnému názoru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku  ze dne 22. května 2000, sp. zn. . Shodný závěr platí i pro situaci, kdy žalobě o určení by mělo být vyhověno proto, že její zamítnutí by bylo podle ustanovení obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož v řízení o žalobě o určení členství v družstvu nelze s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. konstituovat neexistující právo, je správný, byť odvolací soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu. Výhrady dovolatele, vycházející z opačného právního názoru, proto nejsou důvodné. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání není přiléhavý, neboť jde rovněž o rozhodnutí ve sporech o plnění.

Doplnil-li navrhovatel dovolání podáním zde ne 9. června 2008, dovolací soud k tomuto doplnění nemohl přihlédnout (, ), neboť tak učinil po uplynutí lhůty k dovolání (2. června 2008).

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( věta druhá ), dovolání podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , když dovolání navrhovatele bylo zamítnuto a družstvu vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé družstvu sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7.500,- Kč podle ustanovení , a , z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení               , a z  náhrady za 20% daň   z  přidané hodnoty (ve výši 1.560,- Kč), a činí celkem 9.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. února 2010

                                                                                 JUDr. Hana  G a j d z i o k ová

                    předsedkyně senátu