Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1850/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně ČAS Znojmo, s.r.o., se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2295/2, IČ: 41609891, zastoupené Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Hakenova 21, proti žalovanému L. V., zastoupenému JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. -108, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 14. června 2007, č.j. -76, určil, že smlouva o převodu části obchodního podílu ve výši 50%, ve společnosti Stavební služba Znojmo, s.r.o., se sídlem ve Znojmě Dvořákova 21, IČ: 26244446, z 8.7.2003, mezi L. V. st. a L. V. ml., je vůči žalobkyni neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12.741,50,- Kč (výrok II.).  

Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobkyně má vůči L. V. staršímu, otci žalovaného (dále jen „dlužníku“), vymahatelnou pohledávku ve výši 1,290.077,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 18% ročně z této částky od 22.11.1993 do zaplacení, přiznanou mu na základě rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29.2.2000, č.j. -301, který nabyl právní moci dne 7.7.2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2003, č.j. -349. Odporovanou smlouvou ze dne 8.7.2003 uzavřenou mezi dlužníkem jako převádějícím a žalovaným jako nabyvatelem byl převeden na žalovaného obchodní podíl společnosti Stavební služby Znojmo s.r.o. ve výši 50%. K uspokojení pohledávky žalobce nemůže stačit jiný majetek dlužníka, neboť jeho pohledávky jsou z velké míry promlčené, prodej nemovitého majetku je v exekuci těžko realizovatelný, a i kdyby se realizoval, tak by výtěžek z tohoto prodeje nepostačil k pokrytí pohledávky žalobce.

Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 42a obč. zák. a dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobkyně i pasivní věcnou legitimaci žalovaného, jakož i splnění předpokladů odporovatelnosti právnímu úkonu dlužníka. Uzavřel, že dotčená smlouva uzavřená mezi osobami blízkými (§ 116, § 117  obč. zák.) zkracuje pohledávku žalobkyně. Obrana žalovaného, že v řízení nebyl prokázán úmysl dlužníka zkrátit odporovaným úkonem věřitele, když jím byla splněna smlouva o smlouvě budoucí, nemohla být úspěšná. Jde-li totiž o odporovaný právní úkon mezi osobami blízkými, uvedený úmysl i vědomost žalovaného o tomto úmyslu se předpokládá a žalovaný se ubrání odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže vynaložení „náležité pečlivosti“ k rozpoznání tohoto úmyslu. To platí i v případě, kdy dlužník uzavřením odporované smlouvy plní svou právní povinnost ze smlouvy. Rozhodující proto je, že žalovanému se vynaložení „náležité povinnosti“ prokázat nepodařilo. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.424,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Odvolací soud se dále zabýval návrhem žalovaného na přerušení řízení vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10.8.2007, č.j. -143, odložil vykonatelnost rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29.2.2000, č.j. -301, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29.5.2003, č.j. -349 (na základě kterého má žalobkyně přiznanou předmětnou pohledávku vůči dlužníku). Odvolací soud dospěl k závěru, že citovaným usnesením Krajský soud v Brně zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení týkající se uvedeného rozsudku pouze z formálních důvodů. Pokud by tedy bylo odvolací řízení přerušeno, bylo by to na úkor procesní ekonomie.  

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení Zejména namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu, zda v případě, že je soudem rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti pravomocně přiznané pohledávky, může soud rozhodnout o odpůrčí žalobě bez toho, aniž by toto řízení přerušil a vyčkal do okamžiku, do kterého je v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odložena vykonatelnost rozsudku přiznávajícího vymahatelnou pohledávku, tedy zda je možné považovat pravomocně přiznanou pohledávku, u které došlo k odkladu vykonatelnosti, za vymahatelnou v souladu s ustanovením obč. zák. Dále uvádí skutečnosti na podporu tvrzení, že pohledávka žalobkyně byla ve výši 1,186.544,68,- Kč včetně příslušenství uhrazena započtením a že dlužník disponuje dostatečným majetkem její na její zaplacení. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který si bez vyžádání příslušného soudního spisu či jiných dokladů učinil nesprávný právní závěr o průběhu řízení o obnově řízení, když konstatoval, že Krajský soud v Brně zrušil usnesení Okresního soudu ve Znojmě o obnově řízení pouze z formálních důvodů. Konečně dovolatel namítá nesprávné právní posouzení úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem žalobkyni, který v řízení nebyl prokázán. Dlužník jako převádějící a dovolatel jako nabyvatel odporovanou smlouvou o převodu obchodního podílu toliko realizovali uzavřenou smlouvu o půjčce a smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o převodu obchodního podílu, díky kterým ovšem získal převádějící potřebné finanční prostředky na zvýšení hodnoty majetku obchodní společnosti. V případě odporované smlouvy se jednalo o úplatný převod obchodního podílu, kdy za tento podíl žalovaný zaplatil převádějícímu dlužníkovi celkovou částku 1,150.000,- Kč, která vychází ze znaleckého posudku. Žalovaný navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.      

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 , jímž byl změněn (), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (, věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu  s hmotným právem.  

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí  odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení ( ). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.  Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než  v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Otázku, zda je možné považovat pravomocně přiznanou pohledávku na základě rozsudku, u něhož je v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odložena vykonatelnost, za vymahatelnou podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12, ročník 2003]. Soudní praxe a teorie (viz. Kurka V., Drápal L. : Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 345-348) je jednotná v tom, že povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání nařízení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006, sp. zn. ). Z tohoto hlediska není tedy dán důvod, aby nebylo v daném případě odpůrčí žalobě vyhověno.

Rovněž otázku podmínek, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat, uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).

Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalobcem podle ustanovení není z hlediska uplatněných právních otázek způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) , nesměřuje k podmínce existence  právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu  dovolání vyplývá ( ) též dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.  , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).

Dle ustanovení v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. ); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení věty první, a nahradit žalobkyni náklady, které v dovolacím řízení vynaložila.

Žalobkyně vynaložila v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací  řízení v této věci  bylo zahájeno  (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění a č. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení , , , a ) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobkyni náleží odměna ve výši 2.250,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. , , ve znění a č. a č. ), vše zvýšené o 19% DPH v částce 484,50,- Kč. Celkovou částku 3.034,50,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě ( ) k rukám advokáta, který žalobkyni v dovolacím řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. února 2010

JUDr. Karel    P o d o l k a , v. r.

předseda senátu