Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3941/2007

U S N E S E N Í

REDIMO, s. r. o.

, se sídlem ve Stonavě, NKZ – OKK 1089, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/9, pro 53.268,50 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 12. 6. 2007, č.j. -82, takto:

Dovolání

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 1. 2007, č.j. -61, kterým okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (nařízené usnesením ze 3. 4. 2006, č.j. -9), odůvodněný skutečností, že oprávněná se návrhem na její nařízení domáhala vymožení jednotlivých splátek dospělých již od 4. 9. 1998, tedy v době před jejím vznikem (27. 1. 2000), z čehož dovozovala nedostatek své pasivní legitimace. Odvolací soud uzavřel, že otázka způsobu prokazování přechodu (převodu) vymáhané pohledávky při nařízení exekuce má právní význam právě a pouze při jejím nařízení, nikoli tedy v řízení o jejím zastavení. Povinný nemůže námitku, že přechod nebyl prokázán předepsaným způsobem, úspěšně vznést izolovaně, tj. bez zpochybnění vlastní sukcese. Je-li tomu tak ve fázi nařízení exekuce, tím spíše nemůže tuto námitku uplatnit izolovaně v řízení o zastavení exekuce; v této fázi může být podle odvolacího soudu posuzována již jen otázka, zda skutečně k přechodu (převodu) vymáhané pohledávky došlo. Povinná však dispozici vymáhanou pohledávkou v rámci smlouvy o prodeji podniku ze dne 27. 6. 2001 v návrhu na zastavení exekuce výslovně nezpochybnila. Jak správně dovodil okresní soud, obchodní zákoník nevyžaduje, aby závazky, které se kupující zavazuje ve smlouvě o prodeji podniku převzít, byly ve smlouvě konkretizovány, specifikace těchto závazků není ani podmínkou platnosti takové smlouvy.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „jsou v něm řešeny podmínky pro nařízení exekuce proti osobě, která není uvedena v exekučním titulu, povaha smlouvy o prodeji podniku jako soukromoprávního úkonu, důsledky jejího uzavření a aplikace ustanovení exekučního řádu včetně podmínek pro zastavení exekuce“, tedy otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, případně řešené rozdílně, což podle povinné platí zejména pro otázku přechodu práv a povinností z exekučního titulu na třetí osobu, řešenou v rozporu se soudní praxí, podle níž soukromá vyhovuje požadavkům ustanovení exekučního řádu jen tehdy, byly-li podpisy na ní předepsaným způsobem ověřeny.“

Nesprávné právní posouzení věci povinná spatřuje předně v závěru odvolacího soudu, že otázka způsobu prokazování přechodu (převodu) vymáhané pohledávky má právní význam pouze při nařízení exekuce, a že ani při odvolání proti usnesení o jejím nařízení nemůže povinný úspěšně přechod pohledávky zpochybnit samostatně, tj. bez zpochybnění vlastní sukcese. Nesprávný je podle názoru dovolatelky i závěr odvolacího soudu, že přejde-li povinnost k peněžitému plnění z exekučního titulu v důsledku smlouvy o prodeji podniku, uzavřené mezi povinným z exekučního titulu a povinným označeným v návrhu na nařízení exekuce, pak pohledávka z exekučního titulu přešla na povinného označeného oprávněným v návrhu v důsledku zákonné sukcese, a že tedy není nutno přechod povinnosti prokazovat jen u vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem. I kdyby na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi Zuzanou Antošíkovou jako prodávajícím a povinnou jako kupujícím došlo k přechodu povinnosti z exekučního titulu, pak by k tomuto přechodu nedošlo podle názoru dovolatelky ze zákona, nýbrž na základě dvoustranného soukromoprávního úkonu, tedy smlouvy o prodeji podniku. Protože podle dovolatelky „v exekučním řízení nelze zásadně provádět dokazování“, může soukromá prokázat přechod práv jedině v případě, že podpisy na ní byly předepsaným způsobem ověřeny. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 12. 2003, sp. zn. , pak dovolatelka zdůrazňuje, že „ani kogentní povaha ustanovení obchodního zákoníku neznamená, že by k přechodu práv a povinností, na něž se prodej podniku vztahuje, docházelo ze zákona, když podkladem tohoto přechodu je právě příslušná smlouva o prodeji podniku“, a uzavírá, že byla-li přesto exekuce po předchozím pochybení soudu nařízena, je namístě ji podle zastavit.

Oprávněná navrhla „potvrzení“ rozhodnutí soudů obou stupňů.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

Povinná sice dovozuje, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V rozsudku z 5. 10. 2005, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 2006 pod poř. č. 84 (v jehož odůvodnění výslovně uvedl, že dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru vyjádřeného v rozhodnutí z 11. 12. 2003, sp. zn. , jímž v dovolání argumentuje povinná), Nejvyšší soud uzavřel, že na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i v případě, že tyto závazky nejsou ve smlouvě identifikovány. Velký senát Nejvyššího soudu tedy – při konstatování, že k řešení předmětné otázky přistupuje právní teorie ze dvou rozdílných pozic – neakceptoval koncepci, podle níž je právním důvodem přechodu závazku smlouva o prodeji podniku (srov. poslední dva odstavce na s. 540/862 citované Sbírky). Z uvedeného závěru pak vyplývá řešení otázky způsobu prokazování „přechodu práv a závazků, na které se prodej vztahuje“ (řečeno dikcí ustanovení obchodního zákoníku), a to takové, že – poněvadž přechod práva vyplývá přímo z právního předpisu ( in fine exekučního řádu) – přechod práva nemusí být prokazován pouze u vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (v tomto směru se tedy povinná, navíc nesprávně dovozující, že „v exekučním řízení nelze zásadně provádět dokazování“, mýlí).

Jestliže povinná dále – navíc bez jakékoli konkretizace – namítla pochybení odvolacího soudu, jež sama (viz poslední odstavec druhé strany dovolání na č.l. 92) kvalifikovala jako vady řízení podle , uplatnila (viz výše) dovolací důvod k založení přípustnosti dovolání podle nezpůsobilý.Protože je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je tedy podle věta první a odmítl O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. )

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu