Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2395/2008

      25

Cdo 2395/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

D. K.

, zastoupené advokátem, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí,

 zastoupené advokátem, o zaplacení 558.306,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, č.j. -47, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, č.j. -47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2004, č.j. -33,

se zrušují

 a věc

se vrací

 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně jako vlastník nájemního domu v B. se domáhala proti státu  zaplacení rozdílu mezi objektivním a regulovaným nájemným z bytů v nájemním domě za období od 1. 1. 2002 do 1. 4. 2004.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č.j. -33, žalobu na zaplacení 558.306 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť na uplatněný nárok nedopadá úprava , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, protože postup zákonodárného orgánu při příjímání zákonů není úředním postupem. Do dne 20. 3. 2003 bylo nájemné z bytů regulováno vládním , zrušeným nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 84/2003 Sb. Práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením tohoto obecně závazného právního předpisu zůstala podle , o Ústavním soudu, nedotčena. Následně byl právní vztah mezi nájemcem a  pronajímatelem založen na dohodě o předmětu nájmu a nájemném a žalobci nemohla vzniknout škoda nesprávným úředním postupem státních orgánů.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. -47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se i přes ne zcela přiléhavé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce, zda se může vztahovat na činnost Parlamentu ČR při přijímání zákonů, ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze existenci nesprávného úředního postupu dovodit a nepřijetí zákona Parlamentem ČR nezakládá v tomto případě žalobkyni soukromoprávní nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nárok žalobkyně nelze taktéž posuzovat podle obecných ustanovení občanského práva o náhradě škody, neboť vztah mezi občanem a státem v rovině výkonu zákonodárné moci není vztahem občanskoprávním ve smyslu § 1 odst. 2 obč. zák. Nárok žalobkyně na úhradu rozdílu v nájemném za dobu od 1. 1. 2002 do 20. 3. 2003, kdy byl zrušen nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 84/2003 Sb. poslední předpis regulující výši nájemného bytů - - nemá dle odvolacího soudu žádné opodstatnění. Také poukázal na skutečnost, že žalobkyně neprokazovala ani netvrdila, že by mezi ní a nájemci bytů proběhla konkrétní jednání o zvýšení nájemného na ekonomicky odůvodněnou a pro obě strany přijatelnou úroveň.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z , přičemž dovolací důvody uvádí podle Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu dezinterpretuje podstatné části nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 231/2000 Sb., přičemž vymezení kompetencí orgánů veřejné moci považuje za výklad v rozporu s y. Podle interpretace soudů obou stupňů není nečinnost Parlamentu ČR postižitelná, přičemž Ústavní soud rozhodl, že absence zákonné úpravy předmětných společenských vztahů je protiústavní. Tímto tedy obecný soud zasáhl do základů právního státu, jehož součástí je vyváženost moci a funkce strážce ústavnosti. Dovolatelka poukazuje na absolutní odpovědnost státu vyplývající z a   ve spojení s d, přičemž usuzuje, že nečinností Parlamentu ČR došlo k porušení jejích zákonem přiznaných práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení  ( ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu , rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II ) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 4. 2005.

Vzhledem k současné judikatuře Ústavního soudu, který se otázkou regulace nájemného opakovaně zabýval, zejména ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. , publikovaném pod č. 136/2009 Sb., dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pro otázku právního posouzení uplatněného nároku pronajímatele na peněžité plnění proti státu.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že namítaná nečinnost zákonodárného orgánu nemůže být považována za nesprávný úřední postup podle Otázka, zda nepřijetí zákona Parlamentem ČR zakládá nárok na náhradu škody podle , byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě vyřešena, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. (R 7/2008), v němž s poukazem na , a y byl vysloven závěr, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. ).

Na tomto nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., v jehož odůvodnění se in fine uvádí, že „Ústavní soud dospěl k závěru, že vyhláška Ministerstva financí č. je v rozporu s Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, , a 4y a y, a proto ji podle zrušil dnem 31. prosince 2001, aby legislativě poskytl dostatek času k vytvoření nového kvalitního právního předpisu“ (obdobně v nálezech č. 528/2002 Sb., 84/2003 Sb.). Nelze totiž dovozovat, že by tímto Ústavní soud stanovil zákonodárnému  sboru   závazně   lhůtu   k přijetí nového právního předpisu, a to už z toho důvodu, že takovou pravomocí Ústavní soud nedisponuje; podley (ústavní , ve znění pozdějších změn) ani podle jiného zákona touto pravomocí není nadán [podle   písm. a) a b)y Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem]. Jelikož nepřijetí zákona Parlamentem České republiky není nesprávným úředním postupem, nelze uvažovat ani o případném narušení dělby moci vydáním soudního rozhodnutí, které by toto jednání za nesprávný úřední postup označilo.

Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyl splněn předpoklad nesprávného úředního postupu státního orgánu při uplatňování veřejné moci, je správný a ostatně vyplývá i z následně vydaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. .

V tomto stanovisku Ústavní soud vyslovil, že žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu (opírající se o ), jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle d má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

V dané věci byl žalobou podanou dne 15. 4. 2004 uplatněn nárok pronajímatele proti státu na náhradu rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2004 a dle shora uvedeného stanoviska Ústavního soudu lze nárok proti státu za dobu před podáním žaloby uplatnit přímo a je třeba jej posoudit z hlediska náhrady za nucené omezení vlastnického práva, přičemž oběma stranám sporu je třeba umožnit řádné vyjádření ke změně právního posouzení včetně případných důkazních návrhů. Čl. 11y zakotvuje právo každého vlastnit majetek a v odst. 4 stanoví, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Z důvodů shora uvedených dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (, věta za středníkem, odst. 3, věta první ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (, věta druhá, ).

V dalším řízení bude proto soud postupovat ve smyslu právních závěrů vyslovených v uvedeném stanovisku a zabývat se otázkou, zda náleží žalobci náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle d, a pokud ano, za jaké období a v jaké výši, přičemž nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva spočívá na odlišném skutkovém podkladě, než je nárok na náhradu ušlého zisku, takže výše nemusí být totožná s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. ).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (, věta za středníkem, a ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (, věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2010

                                                                              JUDr. Robert  Waltr, v. r.

                                                                                           předseda senátu