Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1225/2008

              29

Cdo 1225/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce B. F.,  zastoupeného JUDr. Ing. J. M., advokátem proti žalovanému I. B., zastoupenému  JUDr. J. B., advokátem,  o zaplacení částky 1,550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze       pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze    ze dne 29. května 2007, č. j. -89, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2006, č. j. -73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1,550.000,- Kč s 26% úrokem od 7. března 1998 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení  (výrok II.).

Soud prvního stupně uzavřel, že výstavcem vlastní směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v řízení domáhá, je obchodní společnost F.A. a. s. (dále též jen „společnost“), nikoliv žalovaný, který směnku podepsal pouze jménem společnosti jako předseda jejího představenstva. Přitom zdůraznil, že uvedení rodného čísla a adresy bydliště žalovaného u označení statutárního orgánu výstavce nebylo nezbytné a nemůže proto ani způsobit „neplatnost úkonu“. Měl-li by být – pokračoval dále soud prvního stupně – výstavcem směnky skutečně žalovaný jako fyzická osoba, nemohl by pod svůj podpis připojit razítko společnosti. Proto žalobu pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného zamítl.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1,550.000,- Kč s 6% úrokem od 7. března 1998 do zaplacení (první výrok), ohledně 20% úroku z částky 1,550.000,- Kč za dobu od 7. března 1998 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů    a o povinnosti žalovaného zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek v celkové výši 124.000,- Kč (třetí a čtvrtý výrok).

Odvolací soud (po zopakování důkazu spornou směnkou) dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že výstavcem sporné směnky je žalovaný.

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel z toho, že v rubrice podpisu je na směnce (bezprostředně pod linkami určenými pro údaj směnečné sumy    ve slovní podobě) nejprve umístěn vlastnoruční podpis žalovaného, pod ním se pak nachází rukou psaný údaj rodného čísla žalovaného, na dalších dvou řádcích je vypsána adresa: L., P. 3,  a teprve pod těmito údaji je otištěno razítko společnosti.

Akcentuje, že otisk razítka společnosti je „zcela zřetelně oddělen“ od podpisu žalovaného, že osobní údaje o žalovaném (které sám na směnku vyznačil, popř. se tak muselo stát alespoň s jeho souhlasem) jsou takové povahy, že jednoznačně ukazují na žalovaného jako na fyzickou osobu a že naopak „z ničeho neplyne, že jde o jednání za firmu F. A., a. s.“, když zejména prostorová souvislost razítka a podpisu na směnce není taková, aby bylo možné konstatovat, že tvoří jednotu, odvolací soud uzavřel, že žalovaný podepsal směnku sám za sebe a žaloba je proto – v rozsahu práv daných ustanovením čl. I. (dále jen „ “) – po právu.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, odkazuje co do důvodů na ustanovení a 3 , , ve znění účinném do 30. června 2009 (dále jen „ “),    tj. namítaje, že 1/ řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, 2/ rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a 3/ vychází  ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že výstavcem sporné směnky není společnost, ale sám žalovaný. Podle dovolatele mělo umístění podpisu „bezprostředně pod text y (v určité vzdálenosti od jména firmy) jediný účel, totiž zabránit tomu, aby nad tímto jeho podpisem byl směnečný text jakkoli dodatečně doplňován“. Vzdálenost podpisu od označení firmy přitom dovolatel nepovažoval za významnou, když „jediným rozumným vysvětlením“ přítomnosti razítka společnosti na směnečné ě je to, že se „jedná o označení směnečně zavázané osoby“.

Odvolacímu soudu dále vytýká, že „při změněném náhledu na směnečnou listinu“ nepoučil žalovaného podle ustanovení , 3 „ve vztahu k jeho procesním tvrzením“, popř. rozsudek nezrušil „s příslušným pokynem pro soud prvního stupně“  tak, aby měl žalovaný možnost se „s takovým náhledem vyrovnat“.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud v dovoláním dotčeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání jako opožděné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné.

 Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení  a je  i důvodné.

K výhradě žalobce, že dovolání je opožděné, Nejvyšší soud poznamenává, že rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 31. července 2007 (srov. doručenku   u č. l. 93 spisu), konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání (srov. ustanovení   ) tak připadl na neděli 30. září 2007. Jelikož se nejednalo o pracovní den, byl ve smyslu ustanovení věty druhé posledním dnem lhůty k podání dovolání nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 1. října 2007. Dovolání žalovaného podané téhož dne (srov. č. l. 95 – 97) je proto včasné.    

Jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením ( věta první ), Nejvyšší soud především prověřil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , , ve znění účinném ke dni vystavení směnky (tj. ke dni 26. ledna 1998), právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací u nebo zákonem (statutární orgány).

Podle ustanovení , obchodního zákoníku, ve znění účinném k témuž datu, je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.

Otázkou podpisu právnické osoby na směnce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. . V něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podpis právnické osoby na rubopisu směnky musí obsahovat označení právnické osoby, která právní úkon činí, tj. musí z něj být patrno, že jde    o podpis učiněný jménem právnické osoby. Není-li tomu tak, nelze považovat podpis fyzické osoby – statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) právnické osoby na směnce za podpis osoby právnické.

Jakkoli byl výše uvedený závěr přijat ve vztahu k podpisu rubopisu směnky, uplatní se i pro jiné podpisy právnické osoby na směnce. Jinak tomu ostatně ani být nemůže, když právě pouze z podpisu jednající osoby lze zásadně usuzovat na to, zda vůli podepsat směnku projevila (prostřednictvím svého statutárního orgánu) osoba právnická nebo zda se jedná „jen“ o podpis osoby fyzické. Jiný zdroj informací v tomto směru směnečná pravidelně – s výjimkou situace, kdy určení osoby, která má být dlužníkem ze směnky, bude možné dovodit z jejího dalšího textu (např. z označení směnečného dlužníka v textu směnečného prohlášení) – neobsahuje (a z prostorových důvodů ani s ohledem na tradiční podobu směnek obsahovat nemůže).  

Nejvyšší soud – vycházeje z výše uvedeného – nesdílí názor odvolacího soudu, že podpis vyhotovený na sporné směnce lze pokládat za podpis zavazující žalovaného(tedy za podpis fyzické osoby).

Z obsahu směnky (tak jak byl soudy nižších stupňů dokazováním zjištěn) je patrno, že jako její výstavce je označena (prostřednictvím otisku razítka obsahujícího obchodní firmu      a sídlo společnosti) právnická osoba, přičemž nad tímto označením je (v části, která není      od provedeného označení společnosti graficky nijak oddělena ani významněji vzdálena) umístěn vlastnoruční podpis osoby (žalovaného), která jejím jménem jednala. Z toho je podle přesvědčení Nejvyššího soudu zřejmé, že v posuzované věci není dlužníkem ze směnky (jejím výstavcem) žalovaný, ale společnost F. A. a. s.  

Na opačný závěr přitom nelze usuzovat ani ze skutečnosti, že  na směnce jsou uvedeny také další údaje (rodné číslo žalovaného a adresa jeho bydliště) blíže označující osobu, která na směnku (k označení právnické osoby) připojila svůj podpis. Je-li z dalších údajů na směnce (jako v projednávané věci) zřejmé, že výstavcem směnky je právnická osoba, nelze uvedeným údajům (z hlediska platnosti směnky navíc nadbytečným) přisuzovat jiný význam, než že slouží k identifikaci osoby jednající jménem výstavce – právnické osoby.  

   Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud     rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části a v závislých výrocích o nákladech řízení a o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( část věty za středníkem a odst. 3 věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Rozhodné znění se podává z bodu 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. ledna 2010

                                         JUDr. Petr G e m m e l

                                        předseda senátu