Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5393/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. T. D., advokátem, proti žalovanému O. k., obchodnímu a výrobnímu družstvu K. n. O., zastoupenému JUDr. P. M., advokátem, o zaplacení částky 9 321 841 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2007, č. j. -207, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal úhrady žalované částky z titulu náhrady škody – ušlého zisku, který mu podle jeho názoru ušel tím, že žalovaný bez právního důvodu zadržel dne 22. 4. 1992 zboží žalobce v hodnotě 917 280,89 Kč. Tuto částku vyplatil žalovaný žalobci až dne 16. 1. 2000, a to na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 1999, č. j. -588, kterým byla v této výši stanovena hodnota zadrženého majetku. Součástí žaloby byla kalkulace náhrady škody, podle níž mohl žalobce podnikáním získané a žalovaným zadržené finanční prostředky použít k rozvoji podnikání a dosažení zisku, jehož měsíční náhrada činí částku 100 234,85 Kč, za dobu 93 měsíců neoprávněného držení se celkem jedná o částku 9 321 841 Kč.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. -171, zamítl žalobu na zaplacení částky 9 321 841 Kč s 8% úrokem z prodlení od 5. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. května 2007, č. j. -207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela provedená České republiky (dále jen „“) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2007, č. j. -207, není přípustné podle (dále jen „“) a nebylo shledáno přípustným ani podle , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ( ).

Dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel především vytýká soudu prvního stupně nesprávný postup při hodnocení důkazů a nesprávné právní posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohou ovšem založit pouze námitky, které směřují proti rozhodnutí soudu odvolacího, nikoli proti rozsudku soudu prvního stupně. K nim při posuzování přípustnosti dovolání odvolací soud nemůže přihlížet.

Odvolací soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody, která vznikla žalobci z důvodu zadržení zboží žalovaným, se řídí režimem obchodního zákoníku, který v § 373 a násl. obsahuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu. Z toho vyplývá, že také promlčení žalovaného nároku na náhradu škody se řídí obchodním zákoníkem, který obsahuje komplexní úpravu promlčení pro obchodní vztahy v § 387 a násl. obch. zák. Tento právní závěr odvolacího soudu dovolatel nezpochybňuje, a proto nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení.

Odvolací soud dále dovodil, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je nutné podle § 398 obch. zák. vázat na okamžik, kdy došlo k porušení povinnosti, z níž vznikla škoda. Tímto okamžikem je den 22. dubna 1992, tj. den, kdy žalovaná získala na úkor žalobce bez právního důvodu majetek v hodnotě 917 280,89 Kč. Od uvedeného dne začala běžet desetiletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na náhradu škody. Tato doba skončila dne 23. 4. 2002. Žaloba však byla podána až dne 5. 9. 2002. Dovolatel tento závěr zpochybňuje pouze obecným tvrzením, že oba soudy nedospěly ve svých závěrech ke shodnému důvodu o promlčení nároku žalobce a má za to, že závěr obou soudů je v rozporu s hmotným právem, aniž by blíže vymezil, z jakého důvodu.

Dovolací soud se s námitkou žalobce, že závěr odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neztotožňuje. Odvolací soud ve shodě s ustanovením § 398 obch. zák. dovodil, že objektivní promlčecí doba u práva na náhradu škody končí uplynutím desetileté doby ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, v důsledku níž byla škoda způsobena. Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla tato povinnost porušena dne 22. dubna 1992. Závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, č. j. -332, jehož znění je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž vyjádřil názor, že z hlediska běhu objektivní promlčecí doby podle ustanovení obch. zák. je právě rozhodný okamžik porušení povinnosti, jež vedla ke vzniku škody.

Dovolací soud nemá důvod se odchylovat od názoru vyjádřeného v tomto rozhodnutí, že počátek běhu desetileté promlčecí doby je vázán pouze na porušení povinnosti, z níž škoda vznikla, a není podmíněn vznikem škody a vědomím poškozeného o jejím vzniku a její výši. Pokud takto vyložil ustanovení § 398 obch. zák. i odvolací soud a dospěl k závěru, že před podáním žaloby uplynula objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu škody, není právní závěr odvolacího soudu učiněn v rozporu s hmotným právem.

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle , a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nebylo shledáno, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem. Neřeší se zde ani právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Protože neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle

České republiky proto dovolání žalobce – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu