Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3093/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce Č.r. s., m.o. N. B., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti žalované O. spol. s r.o., zastoupené JUDr. K. B., advokátem, o zaplacení částky 485.173,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2009 č. j. -183, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J.Z., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. srpna 2008, č. j. -162, uložil žalované zaplatit žalobci částku 473.283,70 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 25. 3. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná pro žalobce na základě smlouvy o vedení účetnictví ze dne 28. 1. 1998 vedla v letech 1998 až 2002 účetnictví a prováděla daňová přiznání, včetně daňového přiznání k dani z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Žalobce měl v uvedeném období výnosy ze zajištění provozu výherních hracích automatů umístěných v jeho provozovně. O platbách od provozovatele výherních automatů byly vyhotoveny příjmové pokladní doklady, podepsané zaměstnankyní žalovaného a obsahující údaj o sazbě DPH 22 %. Na základě tohoto dokladu provedla žalovaná za žalobce daňové přiznání k dani z přidané hodnoty. Rozdíl mezi odvodem DPH ve výši 22 % a odvodem DPH ve výši 5 % činí za uvedené období činí částku 473.283,70 Kč (jíž se žalobce po žalované domáhá z titulu náhrady škody). .

Soud prvního stupně dovodil, že uvedená činnost žalobce byla službou ve smyslu ustanovení , o dani z přidané hodnoty, a to službou, jež není mezi službami uvedenými v příloze č. 2 tohoto zákona, u nichž se uplatňovala základní sazba, šlo proto o službu, u níž se podle ustanovení citovaného zákona uplatňovala snížená sazba ve výši 5 %. Smlouvu o vedení účetnictví soud prvního stupně posoudil jako smlouvu o dílo podle ustanovení a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a zdůraznil, že na straně zhotovitele je osoba znalá problematiky, nebo by měla být, a proto si ji objednatel k provedení díla sjednává. Je proto podle ustanovení obch. zák. povinností zhotovitele upozornit objednatele na nevhodnost věcí, které od něho přebírá za účelem dalšího zpracování, přičemž v případě vedení účetnictví jsou takovými věcmi doklady, které zhotovitel přebírá od objednatele k dalšímu zapracování do účetnictví. Žalovaná by se mohla odpovědnosti zbavit pouze v případě, že by dokázala ve smyslu ustanovení obch. zák., že nevhodnost dokladů nemohla zjistit ani při vynaložení odborné péče, přičemž skutečnosti umožňující takovýto závěr nebyly prokázány ani tvrzeny. Soud prvního stupně proto nepřijal obranu žalované založenou na argumentaci, že podle smlouvy bylo povinností žalobce předávat jí všechny potřebné prvotní doklady se správnými náležitostmi tak, aby mohla provést jejich věcné, včasné a úplné zúčtování. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení obch. zák. uzavřel, že žalovaná porušila povinnosti ze závazkového vztahu založeného smlouvou o vedení účetnictví a způsobila tím žalobci škodu spočívající v majetkového újmě vzniklé vyšším odvodem daně do státního rozpočtu, než byla jeho zákonná daňová povinnost. S odkazem na ustanovení a obch. zák. posoudil jako nedůvodnou námitku promlčení části nároku s tím, že žaloba byla podána v subjektivní čtyřleté promlčecí době běžící od června 2003, kdy se žalobce od provozovatele hracích automatů dozvěděl o chybném účtování DPH.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2009, č. j. -183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil též s jeho právním posouzením věci. Smlouvu o vedení účetnictví sice posoudil jako smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., s prvky smlouvy o dílo a smlouvy mandátní, zdůraznil však, že rozdílnost právního posouzení smluvního vztahu nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dovodil z ustanovení a z přílohy č. 2 tohoto zákona, že provozování výherních hracích automatů bylo po celé rozhodné období službou, u níž se uplatňovala snížená sazba DPH. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalovaná podáváním daňových přiznání, v nichž tuto činnost zdaňovala základní sazbou DPH ve výši 22 %, ačkoliv zákonná povinnost činila 5 %, porušila povinnost vyplývající pro ni ze smlouvy o vedení účetnictví. Zdůraznil, že byť žalovaná měla při vedení účetnictví a podávání daňových přiznání vycházet ze žalobcem předaných účetních dokladů, odpovědnost za správné účtování a tedy i za aplikaci správné sazby DPH nemůže přenášet na žalobce. Správným shledal též poukaz soudu prvního stupně na povinnosti zhotovitele ve vztahu k nevhodným věcem či pokynům objednatele při provádění díla a dodal, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že by se účastníci na použití základní sazby DPH dohodli. Dovodil, že vznik škody spočívající ve snížení žalobcova majetku vyšším odvodem DPH, než činila jeho zákonná povinnost, je v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované, neboť ta za správné účtování DPH odpovídala. Se soudem prvního stupně se shodl též v závěru, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v posuzované věci odvíjí od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o chybném uplatňování základní sazby DPH, tj. od června 2003, vzhledem k podání žaloby dne 19. 7. 2005 tedy nedošlo k marnému uplynutí čtyřleté subjektivní promlčecí doby, ale ani desetileté objektivní promlčecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu dovoláním, jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uplatnila tedy dovolací důvod podle ustanovení (dále též jen „ “). K přípustnosti dovolání se nevyjádřila.

Žalovaná namítla, že není nositelem povinnosti, kterou měla porušit a na jejímž základě jí byla uložena povinnost k náhradě škody. Poukázala na to, že povinnost k vystavování daňových dokladů měl podle ustanovení žalobce jako plátce daně. Žalobce pak byl povinen předat daňový doklad k zaúčtování žalované. Povinností žalované podle smlouvy bylo zpracovat účetnictví podle o účetnictví, odpovídala tedy za zaúčtování účetních dokladů na správné strany „má dáti“ a „dal“, za správnost zůstatků jednotlivých účtů a za správné zpracování účetních výkazů. Soud podle jejího názoru nesprávně uzavřel, že chybně účtovala. Tvrdila, že žalobce přes její upozornění od uzavření smlouvy svou povinnost předávat jí daňové doklady pro jejich zaúčtování a zpracování účetnictví neplnil, tj. na zdanitelná plnění nevystavoval daňové doklady. Proto žalovaná vedena úmyslem odvrátit škodu, která hrozila žalobci jako sankce za neodvedení DPH, vyhotovila s jeho souhlasem daňový doklad podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se základní daňovou sazbou. Žalobce se s tímto postupem ztotožnil a po dobu od roku 1998 do roku 2003 tuto dohodu respektoval; potom se dostal k informaci, že na jeho zdanitelná plnění se má uplatnit snížená daň z přidané hodnoty. Žalovaná argumentovala, že žalobce odpovídal za doklady, které k účetnímu zpracování předával, resp. předávat měl, a je tudíž odpovědný i za správnost uplatněné sazby DPH. Označila za chybnou aplikaci ustanovení obchodního zákoníku s tím, že žádné z těchto ustanovení není kogentní povahy a že pro posouzení otázky, kdo porušil povinnost ze závazkového vztahu, je rozhodující smlouva. Smlouvu pak porušil žalobce, nikoliv ona. Žalovaná zdůraznila, že stanovení sazby DPH s ní žalobce sjednal a na dokladech uváděl a že podpis její účetní zaměstnankyně měl význam potvrzení o provedeném úkonu zaúčtování.

Žalovaná namítla též neúplně zjištěný skutkový stav věci, „t.j. zda škoda skutečně vznikla v důsledku nesprávně použité sazby daně z přidané hodnoty“, a navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Z tvrzení samotné žalované, že vedena úmyslem odvrátit škodu hrozící žalobci vyplňovala sazbu DPH „pro jistotu“ v základní sazbě 22 %, podle jeho mínění vyplývá, že žalovaná mu nesprávným použitím sazby DPH způsobila škodu v žalované výši. S tím koresponduje i prokázaná skutečnost, že příjmové pokladní doklady vypisoval a podepisoval pracovník žalované, který v nich sám doplňoval sazbu DPH.

Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela provedená , České republiky (dále jen „ “) jako soud dovolací ( ) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle ve znění účinném do 30. června 2009.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení a písm. c) O případ, na který pamatuje ustanovení , se nejedná, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

vyložil v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek (včetně sporných otázek práva procesního).

Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil ( ), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (na níž je toto rozhodnutí založeno).

Právním posouzením věci je myšlenkový postup soudu a z něho vyplývající závěry při výkladu právních předpisů a při jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci. Při hodnocení správnosti právního posouzení tedy dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr (srov. shodně Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 1267 s.). Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.V posuzované věci dovolání přípustné není.

Pro posouzení přípustnosti dovolání je rozhodná předložená právní otázka, zda ze závazkového vztahu založeném smlouvou o vedení účetnictví vyplývala pro žalovanou povinnost zajistit uplatnění správné sazby daně z přidané hodnoty.

Jen pro úplnost, protože právní kvalifikace zkoumaného závazkového vztahu odvolacím soudem nebyla odvolatelkou zpochybněna a není tedy otevřena dovolacímu přezkumu, je na místě konstatovat, že v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách (www.nsoud.cz), vyslovil názor, že předmětem smlouvy o dílo ve smyslu a násl. obch. zák. může být i vedení účetnictví, jelikož jeho výstupy mají zpravidla hmotnou povahu.

Lze sice přisvědčit žalované, že ustanovení § 536 a násl. obch. zák. upravující smlouvu o dílo, která soudy nižších stupňů aplikovaly, jsou dispozitivní (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.) a že při úvaze o obsahu závazkového vztahu mezi účastníky (o jejich vzájemných právech a povinnostech) je třeba vycházet především z toho, co bylo mezi nimi ujednáno, soudům nižších stupňů však nelze vytknout, že by tuto skutečnost při svých úvahách nerespektovaly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vycházely především z toho, co bylo ujednáno, a při aplikaci ustanovení obch. zák. zvažovaly, zda obstojí se zřetelem na obsah smlouvy, jmenovitě na její článek I, bod 3. se s nimi v posouzení této otázky ztotožňuje.

Ze smlouvy o vedení účetnictví ze dne 28. 1. 1998 vyplývá, že žalobce jako objednatel se zavázal předávat žalované jako zpracovateli všechny potřebné prvotní doklady se správnými náležitostmi tak, aby zpracovatel mohl provést jejich včasné a úplné zúčtování (čl. I, bod 3). Žalovaná se zavázala jednak provádět na základě předložených dokladů měsíčně zpracování účetnictví podle zákona o účetnictví v rozsahu potřebném pro zpracování podkladů daňových přiznání (čl. I, bod 1), jednak vyhotovovat potřebná daňová přiznání vyplývající ze zpracovávané činnosti objednatele a provádět pro objednatele běžné poradenství v oblasti finanční a daňové politiky (čl. I, bod 2, věta první).

Nelze přistoupit na argumentaci žalované, že její povinnosti podle této smlouvy se omezovaly na pouhé mechanické zaúčtování žalobcem předložených účetních dokladů. Již ze samotného jejího postavení v závazkovém vztahu jako toho z účastníků, který poskytuje druhému za úplatu plnění odborné povahy, vyplývá požadavek, aby při zaúčtování prvotních účetních dokladů zkoumala, zda nejsou zjevně chybné, a v případě zjištění formálních nebo věcných nedostatků či jiných pochybení podnikla kroky k nápravě. Ve vztahu k uplatnění správné sazby DPH to bylo její povinností tím spíše, že podle smlouvy měla žalobci též poskytovat běžné daňové poradenství. se tedy plně ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že smlouvou založený závazek žalobce předkládat ke zpracování prvotní účetní doklady se správnými náležitostmi nezprošťovalo žalovanou povinnosti zkoumat před zaúčtováním těchto dokladů s vynaložením veškeré potřebné odborné péče jejich správnost a na zjištěné nesprávnosti žalobce upozornit ( , věta první, obch. zák.). Procesní obrana žalované ostatně neobstojí již z toho důvodu, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů i z argumentace samotné žalované skutečně plyne, že to byla sama žalovaná, kdo prvotní účetní doklady za žalobce po celé předmětné období vyhotovoval a též opatřoval údajem o uplatněné sazbě DPH; to platí bez zřetele na to, z jakých důvodů se tak dělo. Ani ze skutečnosti, že žalobce neplnil svou povinnost předkládat prvotní účetní doklady k zaúčtování, by totiž nebylo možno dovodit jeho odpovědnost za to, o jakém obsahu tyto doklady namísto něho pořídila žalovaná.

Odvolací soud tedy dovoláním předloženou právní otázku posoudil správně, v souladu s hmotným právem. Protože pak jde o individuální posouzení obsahu konkrétního závazkového vztahu, nemá řešení této otázky judikatorní přesah.

Námitkou, jíž žalovaná vytýká odvolacímu soudu neúplně zjištěný stav věci (zřejmě ohledně skutečností, z nichž lze dovodit závěr o příčinné souvislosti mezi škodou a uplatněním nesprávné sazby DPH), je uplatněn dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jak bylo shora vyloženo, na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , neboť k závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce může vést pouze posouzení otázek právních. Ustanovení proto umožňuje podat dovolání z důvodu v něm upraveného pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle a písm. b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a). Námitky skutkové tedy přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemohou.

To platí též pro námitky obsažené v příloze dovolání, jejichž prostřednictvím žalovaná předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, na níž buduje pro sebe příznivé, od právního posouzení odvolacího soudu odchylné právní závěry; též takové námitky jsou podle svého obsahu kritikou správnosti (v tomto případě úplnosti) skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoliv jeho závěrů právních. V dovolacím řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena toliko podle ustanovení , je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho přezkumná činnost je omezena na posouzení, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr.

Odvolací soud tedy neřešil dovoláním otevřenou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože tu nejsou ani jiné okolnosti, příkladmo uvedené v ustanovení , jež by mohly (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, nezbývá než uzavřít, že dovolání proti výroku napadeného rozsudku ve věci samé přípustné není.

Dovolání není přípustné ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat samostatně, podle ustanovení § až 239 upravujících přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi nimi není.

proto dovolání, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), podle ustanovení , věty první, a odmítl.

Podle ustanovení ve spojení s a , věty první, má žalobce vůči žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů,které vynaložil v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jeho advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích ( , 3 ). Advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Vzhledem k ustanovení ve spojení s a , ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení ve spojení s 16 odst. 2 a , věty první, této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení 13 odst. 3 , ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 1.957,- Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.257,- Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta ( ve spojení s ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu