Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2878/2008

33

Cdo 2878/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě změnil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. 5. 2007, č.j. -73, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnictví budovy na pozemku parc. č. st. a pozemků parc. č. st. a parc. č., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k. (katastrální pracoviště O.) na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Z., a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud – ztotožniv se se soudem prvního stupně v tom, že smlouva o úvěru z 30. 8. 2005, na jejímž základě žalovaná poskytla žalobkyni 400.000,- Kč, je platným právním úkonem – odmítl jak závěr o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, tak závěr o zániku smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. K prvnímu z nich uvedl, že zastavení nemovitostí k zajištění pohledávky z úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem (jinak řečeno, oba způsoby zajištění téže pohledávky mohou ve vztahu k týmž nemovitostem současně vedle sebe existovat). Ani druhý závěr, na němž soud prvního stupně založil své rozhodnutí, vycházející z platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle odvolacího soudu neobstojí. Žalovaná nenabyla vlastnické právo k nemovitostem podmíněně; tím, že žalobkyně nesplnila řádně a včas své povinnosti z úvěrové smlouvy, zajišťovací funkce převodu vlastnického práva se změnila na funkci uhrazovací, takže termín užitý ve smlouvě – „trvalý převod“ – znamená jen určení okamžiku, v němž může žalovaná (věřitelka) uspokojit svoji pohledávku. Věcně právní účinky zajišťovacího převodu nejsou dotčeny ani tím, že – podle ujednání stran – nastaly sjednané předpoklady zrušení smlouvy o úvěru. Protože žalobkyně nesplnila rozvazovací podmínku smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem (viz čl. V body 1, 2 smlouvy), zpětný převod nenastal.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž oponuje (právnímu) závěru, že zajištění převodem vlastnického práva k nemovitostem je účinné i poté, co právní vztah ze smlouvy o úvěru zanikl. Protože zajišťovací převod práva je vztahem akcesorickým, tj. podmíněným a vázaným k existenci hlavního závazkového vztahu, zrušenímsmlouvy o úvěru (podle čl. II. bodu 2.7) – stejně tak i případným odstoupením strany od této smlouvy – přestal existovat. Vlastnické právo proto na žalovanou „trvale“ nepřešlo. Není-li stranami ujednáno jinak, je podle dovolatelky vyloučeno, aby převod práva zajišťoval závazky z toho právního vztahu, který vznikl po zrušení smlouvy o úvěru (po zániku zajišťovaného /úvěrového/ závazku). Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal s otázkou platnosti smlouvy o úvěru z hledisek oprávnění žalované podnikat v oblasti poskytování úvěrů a výše úplaty za úvěr (3 % z poskytnuté částky) a že se nezabýval (a nevypořádal) s možnou aplikací „institutu tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ z pohledu úpravy smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle , ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. , dále jen „ “).

Dovolání – přípustné podle – není důvodné.

Odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu, který nebyl dovolatelkou zpochybněn.

Na základě smlouvy z 30. 8. 2005 žalovaná poskytla žalobkyni částku 360.000,- Kč (1. 9. 2005) a částku 40.000,- Kč (30. 9. 2005), tedy úvěr v celkové výši 400.000,- Kč. Účastnice sjednaly, že úvěr bude žalobkyně splácet ve stanovených měsíčních splátkách počínaje 1. 10. 2005. Podle čl. II. bodu 2.7 smlouvy o úvěru se strany dohodly na tom, že bez dalšího, tj. automaticky se smlouva k okamžiku prodlení s třetí splátkou, resp. k okamžiku, kdy prodlení s jednou splátkou překročí tři měsíce, ruší, jestliže je dlužník v prodlení s více než dvěma splátkami úvěru či úroků z úvěru, aniž by přitom tyto splátky musely následovat bezprostředně po sobě, anebo jestliže je dlužník v prodlení s jedinou splátkou úvěru či úroků z úvěru, avšak prodlení je delší tří měsíců. Důsledkem zrušení smlouvy je pak povinnost dlužníka vrátit dosud nesplacený úvěr, zaplatit úroky z úvěru, úroky z prodlení a smluvní pokuty. Protože žalobkyně uhradila jen dvě měsíční splátky po 15.831,- Kč (30. 9.a 9. 12. 2005), byla smlouva o úvěru bez dalšího zrušena den po vzniku povinnosti zaplatit třetí splátku, tj. 2. 1. 2006. K zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru žalobkyně převedla žalované smlouvou ze dne 30. 8. 2005 vlastnické právo k předmětným nemovitostem (vklad práva povolil Katastrální úřad pro M. k., katastrální pracoviště O., rozhodnutím z 29. 11. 2005; právní účinky vkladu nastaly 25. 10. 2005). Pokud by žalobkyně splnila všechny povinnosti ze smlouvy o úvěru (tedy včas a řádně vše, k čemu se zavázala, uhradila), sjednaly si strany (čl. V. bod 1, 2), že pominou právní účinky smlouvy a vlastnické právo k nemovitostem přejde zpět na žalobkyni (rozvazovací podmínka). V případě prodlení s placením více než dvou splátek nebo jedné splátky úvěru po dobu delší tří měsíců se podle čl. VI. bodu 1, 2 smlouvy ze zajišťovacího převodu práva stává převod „trvalý“ a žalovaná má právo za účelem uspokojení zajištěné pohledávky nemovitosti prodat přímo třetí osobě nebo ve veřejné dražbě anebo jinak „dle uvážení věřitele.“ Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla zajištěna také zástavním právem zřízeným na týchž nemovitostech smlouvou, kterou účastnice uzavřely 27. 9. 2005; zástavní právo vzniklo 3. 10. 2005.

Zajištěním pohledávky s příslušenstvím představující povinnost dlužníka vrátit věřiteli peněžní prostředky, které mu věřitel poskytl podle smlouvy o úvěru, od níž pro prodlení dlužníka odstoupil ( , obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), se Nejvyšší soud zabýval ve vztahu k zástavnímu právu (rozsudek z 15. 3. 2000, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2001 pod č. 15, rozsudek z 10. 10. 2001, sp. zn. , rozsudek z 20. 6. 2000, sp. zn. ) a ve vztahu k institutu ručení (rozsudek z 9. 2. 2000, sp. zn. ). Dovodil, že odstoupením od smlouvy o úvěru nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy, nýbrž jen ta práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout nová pohledávka podle ustanovení obch. zák. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení obch. zák. tedy nepředstavuje „sekundární závazek,“ ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy „modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá pohledávka). Odstoupí-li věřitel od smlouvy o úvěru pro prodlení dlužníka ( obch. zák.) a je-li proto oprávněn požadovat, aby mu dlužník vrátil dlužnou částku s úroky, je tento „modifikovaný“ závazek zajištěn zástavním právem zřízeným k zajištění závazků ze smlouvy o úvěru, příp. ručením zajišťujícím podle a násl. obch. zák. pohledávku dlužníka ze smlouvy o úvěru.

Závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutích uvedených shora, se uplatní i tehdy, nezanikla-li smlouva o úvěru odstoupením od smlouvy podle obch. zák., ale – bez dalšího – jejím zrušením k okamžiku, kdy se žalobkyně dostala do prodlení s třetí měsíční splátkou úvěru. Převod vlastnického práva k nemovitostem ( , ve znění pozdějších předpisů), jímž byly zajištěny závazky ze smlouvy o úvěru, zajišťuje i pohledávku žalované na vrácení nesplaceného úvěru s příslušenstvím poté, co byla smlouva o úvěru zrušena.

Tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud „nevypořádal“ s otázkou platnosti smlouvy o úvěru a s možnou aplikací „institutu tísně a nápadně nevýhodných podmínek“ z pohledu úpravy smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách, namítá prostřednictvím důvodu uvedeného v vadu řízení spočívající v nedostatečném zdůvodnění ( , ). Řízení však vytýkanými – a ani jinými – vadami netrpí, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud vyložil, proč pokládá smlouvu o úvěru za platný právní úkon.

Lze uzavřít, že se dovolatelce nepodařilo užitými argumenty zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání ( , věta první, ) – dovolání zamítl ( , část věty před středníkem, ).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení , a (žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. února 2010

JUDr. Pavel K r b e k

předseda senátu