Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2507/2008

22

Cdo 2507/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) I. D.

,

b) M. D.

, a

c) Ing. J. D.

, zastoupených advokátem, proti žalovanému

R. m. N.

, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2007, č. j. -554, takto:

I. Dovolání

se zamítá

, pokud směřuje proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2007, č. j. -554, pod bodem I.

II. Ve zbývající části

se

dovolání

odmítá

.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat jim „sbírkové předměty“, které původně vlastnil jejich právní předchůdce Ing. J. D. (zemřelý), který je zapůjčil v letech 1936 – 1939 M. s. v Č. K., předchůdci žalovaného, který je stále drží.

Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. -511, ve znění opravného usnesení ze dne 29. listopadu 2006, č. j. -522, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost „vydat žalobcům společně a nerozdílně R. k. pro s. ú. vz. 1879-Sz2-ČK 387/41, inv. č. 274 (položka 59 žaloby)“, výrokem pod bodem II. zamítl „návrh, aby žalovaný byl povinen vydat žalobcům věci“ specifikované v tomto výroku pod položkami 1) až 100) bez položky č. 59, a výrokem pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně na základě dokladů z 30. let minulého století zjistil, že v muzeu v Č. K. resp. v O. v. m. v N. byly „sbírkové předměty zapůjčené Ing. J. D.“. Nebylo však prokázáno, že předměty (s výjimkou r. k. pro s. ú.), jejichž vydání žalobci požadovali, jsou těmi věcmi, které měl Ing. J. D. muzeu zapůjčit. Věc posoudil podle („obč. zák.“) s tím, že povinností žalobců bylo prokázat, že právě věci, jejichž seznam předložili, byly ve vlastnictví zůstavitele a že je žalovaný neprávem zadržuje. Pro úspěch sporu bylo tedy nutné ztotožnění věcí, které Ing. Jaroslav Dytrych vlastnil, s věcmi, jejichž vydání se žalobci na žalovaném domáhali. Soud uzavřel, že žádný z provedených důkazů neprokazuje tvrzení žalobců, „že právě sbírkové předměty, které žádají vydat (kromě položky č. 59 ze seznamu věcí), jsou ty konkrétní předměty, které měl zapůjčit jejich právní předchůdce“, a dále, že se „žalobcům nepodařilo jednoznačně identifikovat sbírkové předměty patřící Ing. D. a tyto ztotožnit…..s předměty, které požadují vydat“.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 8. listopadu 2007, č. j. -554, změnil rozsudek soudu prvního stupně „jen ve výroku pod bodem I tak, že návrh, aby žalovaný byl povinen vydat žalobcům společně a nerozdílně r. k. pro s. ú. vz. , inv. č. 274 (položka 59 žaloby) se zamítá“; dále rozhodl, že „jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje“. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu; žalobcům uložil povinnost zaplatit náklady státu.

Odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně, kromě rozhodnutí o věci uvedené ve výroku pod bodem I. (r. k. pro s. ú.), ztotožnil. Samu skutečnost, že žalobce tento k. mezi ostatními věcmi údajně poznal, neshledal dostatečnou pro závěr, že jde o věc z vlastnictví Ing. D. Identifikaci věci žalobce provedl z nezřetelné fotografie muže s k., ve skutečnosti nebylo možno zjistit jakékoliv znaky umožňující její porovnání s předmětem, který by měl žalovaný vydat žalobcům; navíc obdobné předměty obdrželo museum i od mnoha jiných dárců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu učiněnému ve výroku pod bodem I. opírají o („ “) a uplatňují, jak tvrdí, dovolací důvody podle a b) (podle obsahu dovolání však jde o důvody uvedené v a v o. s. ř). Namítají, že odvolací soud porušil zásadu hodnocení důkazů, když svůj názor na prokázání existence a vlastnictví sbírkových předmětů a jejich ztotožnění opřel výlučně o u z roku 1933. Žalobci k prokázání svého tvrzení předložili řadu listin a důkazů; tyto důkazy provedl soud prvního stupně a nebyly jím zpochybněny. Odvolací soud navíc neprovedl žalobci navržené důkazy znaleckým posudkem a místním ohledáním. Přípustnost dovolání ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu učiněnému ve výroku pod bodem II. žalobci opírají o a uplatňují rovněž dovolací důvody podle a b) Uvádějí, že odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil; zopakoval svůj názor na jeden a jediný důkaz, a to u z roku 1933 s tím, že další dokazování je nadbytečné, neboť „stejně nelze sbírkové předměty ztotožnit“. Znovu v podrobnostech připomínají další důkazy, které měl soud k dispozici, v konfrontaci s tím, jak je soudy hodnotily. Zásadní vadu řízení pak spatřují v neprovedení důkazů ohledáním některých sbírkových předmětů, znaleckým posudkem a místním ohledáním. Usuzují, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci a rovněž, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; proto je na místě, aby dovolací soud učinil závěr, že rozhodnutí soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s odmítavým stanoviskem soudů k provedení dalších důkazů s jejich obecným závěrem, že nelze věrohodně zdokumentovat pohyb sbírkových předmětů a že nelze zatížit žalovaného provedením důkazů, kterými by prokázal svá tvrzení ohledně „zániku zbraní či jiného zániku prokázané zápůjčky sbírkových předmětů“. Provedení jimi navrhovaných důkazů považují dovolatelé za právně možné, nutné a spravedlivé. Dodávají, že „musí být přihlíženo ke všemu, co v řízení a dokazování vyjde najevo“. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání připomíná, že je neopodstatněný již mnohokrát žalobci uváděný výčet listinných důkazů; ty měly soudy k dispozici již v devadesátých letech ve stejném řízení vedeném pod sp. zn. , kdy spor skončil po řízení až

u Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v neprospěch žalobce, tehdy M. D. Poukazuje na nově „objevené“ důkazy jako „padělky“, popírá úspěšnost důkazu místním ohledáním a „marné žalobcovo úsilí identifikovat požadované exponáty“. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců „nevyhověl“.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném před jeho novelizací provedenou

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je v části, ve které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., přípustné podle , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v a v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí v této části přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe (§ 126 odst. 1, 2 obč. zák.). Důkazní břemeno ohledně toho, že žalovaný zadržuje právě žalobcovu věc, tíží žalobce.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně ( , 2 ).

Podle hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. dubna 2006, sp. zn. , Soudní rozhledy č. 1/2007).

V dané věci soud prvního stupně vyhověl žalobě ohledně r. k. pro ú. jen proto, že měl za to, že tento k. je zobrazen na fotografii předložené žalobci a že žalovaný uznal, že jde o k., který má v držení. Odvolací soud však provedl opětovně důkaz fotografií a konstatoval, že je natolik nezřetelná, že k. nelze „ztotožnit“; navíc žalovaný má takových předmětů více od různých dárců. Pokud jde o údajné potvrzení žalobce, že k. na fotografii je totožný s tím, jehož vydání žalobci požadují, odvolací soud v souladu se spisem dovodil, že šlo o nepřesnou interpretaci žalobcova vyjádření. Hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, tak není zjevně nepřiměřené a je v souladu s hodnocením dalších provedených důkazů. Proto dovolací důvod uvedený v není dán.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v zamítavé části z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Dovolací důvody upravené v a v tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání v dotčené části zamítnout ( ).

Ve zbývající části není dovolání, směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, lze výjimečně zvažovat i z hlediska námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ), jestliže posouzení, zda řízení je postiženo procesní vadou, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3339). Podstata dovolání žalobců je v tom, že namítá nesprávné hodnocení důkazů a tvrdí, že nebyly provedeny všechny potřebné důkazy; nejde proto o řešení právní otázky, které by mohlo navodit zásadní význam rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolání v této části není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému, který by proti dovolatelům měl na jejich náhradu právo, nevznikly ( , , , a ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. února 2010

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu