Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 119/2008

              26Cdo 119/2008ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému I. K.,zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2007, č. j. -52, takto:Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. července 2007, č. j. -52, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í :Žalobce se domáhal žalobou podanou 29. 3. 2006, aby žalovaný vyklidil byt v jeho domě, který užívá bez právního důvodu. Žalovaný sice tvrdí, že na něj po smrti jeho babičky v roce 2002 přešlo právo nájmu k bytu, ale z prohlášení domovnice z ledna 2006 vyplývá, že v rozhodné době v bytě nebydlel. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. -32, zamítl návrh na vyklizení bytu č. 4 ve druhém nadzemním podlaží (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“) v domě č. p. 714/2 v ulici P. v R. (dále jen „dům“, resp. předmětný dům“)a rozhodl o nákladech řízení.Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož původní nájemkyní byla V. K., babička žalovaného, která zemřela. Žalovaný byl od 6. 5. 1998 v domě hlášen k trvalému pobytu. Po smrti babičky mu žalobce vystavil pro účely převodu plynoměru, vodoměru, elektroměru apod. „Potvrzení o pokračování nájemní smlouvy“, podle kterého „na něj přecházejí veškerá práva užívání pronajatého bytu“ a je „ze zákona jeho nájemníkem“. Zároveň mu 5. 8. 2002 předložil měsíční předpis nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dále soud prvního stupně reprodukoval výpovědi svědků. J. L., strýc žalovaného, vypověděl, že žalovaný o nemocnou babičku pečoval o víkendech, kdy dojížděl domů z P., kde podnikal, přičemž svědek s manželkou o ni pečovali v týdnu. Svědkyně M. A. uvedla, že s V. K. bydlela na jednom patře, že žalovaný jezdil z P. jednou za 14 dní, případně jednou měsíčně, podle jejího názoru na návštěvu, avšak v bytě nebydlel. Současně uvedla, že V. K. nenavštěvovala. I když toto tvrzení bylo v rozporu s jejím písemným prohlášením z 13. 1. 2006, rozpor nedokázala přesvědčivě vysvětlit. Svědkyně M. M., bydlící v přízemí domu, vypověděla, že žalovaného nikdy neviděla. Od července 2006 vykonává funkci domovnice a v srpnu 2006, kdy umyla chodbu, zůstala rohožka asi měsíc opřená o dveře předmětného bytu. Soud prvního stupně pak citoval , ,  ve znění před novelou provedenou (dále „obč. zák.“), který stanovil, že zemře-li  nájemce a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci  (mimo jiné) vnuci, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a neměli vlastní byt. Aniž jakkoliv hodnotil výpovědi slyšených svědků, konstatoval, že žalobce sám písemně potvrdil přechod práva nájmu na žalovaného a nadále s ním jako s nájemcem jednal. Potvrzení o pokračování  nájemní smlouvy označil jako právní úkon žalobce ve smyslu , a obč. zák., z jehož obsahu je zřejmé, že po smrti V. K. akceptoval jako nájemce předmětného bytu žalovaného, což potvrdil i v měsíčním předpisu nájemného. Tímto projevem vůle tak vyjádřil, že „respektuje přechod nájmu bytu na žalovaného“. Je-li žalovaný nájemcem bytu, jeho užíváním nezasahuje neoprávněně do vlastnického práva žalobce k předmětnému domu ve smyslu obč. zák., a žalobu na vyklizení bytu žalovaným proto zamítl.K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. -52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za správné závěry soudu prvního stupně, že žalobce je vlastníkem domu a že V. K. byla ke dni své smrti nájemkyní předmětného bytu. Zdůraznil, že pro přechod nájmu bytu podle obč. zák. musí být splněny všechny předpoklady, a pro žalovaného z něj vyplývá povinnost prokázat, že s původní nájemkyní žil v den její smrti ve společné domácnosti a že šlo trvalé společné soužití. To žalovaný žádnými důkazy neprokázal a takový závěr z výpovědí svědků nedovodil ani soud prvního stupně. Z výpovědi svědka J. L. vyplývá, že žalovaný o nemocnou babičku pečoval jen o víkendech a přes týden byl v P., kde podnikal. Svědkyně M. A. potvrdila návštěvy žalovaného v bytě jednou za čtrnáct dní a svědkyně M. M. žalovaného v domě nikdy neviděla. Vztah žalovaného s jeho babičkou neměl charakter trvalého společného soužití, jehož obsahem by bylo zejména pomáhat jí v nemoci, kterou převážně zajišťovaly jiné osoby. Na žalovaného tak nemohlo přejít právo nájmu k předmětnému bytu. Nájem bytu nevznikl ani na základě potvrzení o pokračování nájemní smlouvy a měsíčního předpisu nájemného, neboť nájem může vzniknout pouze zákonem stanovenými způsoby, zejména písemnou nájemní smlouvou, což ani jedna z těchto listin nepředstavuje. Potvrzení není projevem vůle k uzavření nové nájemní smlouvy, ale právním názorem žalobce o přechodu práva nájmu. I kdyby potvrzení a předpis nájemného byly návrhem na uzavření  smlouvy, nedošlo ze strany žalovaného k jejich přijetí v zákonem požadované písemné formě. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá byt v domě žalobce, aniž mu svědčí právo nájmu nebo jiný právní důvod. Poskytl proto žalobci ochranu jeho vlastnického práva podle obč. zák. a uložil žalovanému, aby byt vyklidil bez zajištění bytové náhrady s tím, že pro takový případ zákon bytovou náhradu nestanoví.    Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o , ,  ve znění před novelou provedenou (dále „ “), a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Uvádí, že do bytu se nastěhoval již v roce 1998 s úmyslem starat se o babičku, což činil až do její smrti, stejně jako přispíval jednou polovinou na nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu. Teprve od prosince 1999, kdy získal prostory pro podnikání v P., mu v péči o babičku přes týden vypomáhal strýc J. L. s manželkou. S babičkou tak žil až do její smrti ve společné domácnosti, což potvrdili i svědci J. L. a M. A. Svědkyně M. jej nemohla v domě denně vídat, neboť mu v užívání bytu bránil vážný důvod – výkon zaměstnání mimo obec, což soudní praxe z objektivního hlediska zcela uznává (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Není proto správné zjištění odvolacího soudu, že byl v předmětném bytě nahlášen k trvalému pobytu pouze formálně a že tam nebydlel. I y vystavené žalobcem prokazují přechod práva nájmu bytu na žalovaného, který sám žalobce po čtyři roky respektoval. Splnil tak předpoklady pro přechod nájmu bytu podle obč. zák., neboť babičkou žil ke dni její smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. Uvedený stav trvá, v  P. přespává na provozovně, kde podniká, a nesouhlasí proto ani s uložením povinnosti vyklidit byt do 15 dnů po právní moci rozsudku. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje skutkové zjištění, z něhož vycházel odvolací soud, za správné, stejně jako právní posouzení otázky přechodu nájmu k předmětnému bytu. Podle jeho názoru nebylo řízení postiženo ani žádnou vadou, a proto navrhl zamítnutí dovolání.Podle čl. II bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. července 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět „ ”).Nejvyšší soud shledal, že přípustné dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ], i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posledně uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.Podle  odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.Podle k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu věci vycházel.K výkladu obč. zák. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku  ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. , že soužití osoby, na níž má přejít právo nájmu, s nájemcem bytu ve společné domácnosti musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, ničím neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jsou-li tu objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství. V projednávané věci soud prvního stupně toliko reprodukoval výpovědi svědků a  neučinil žádný skutkový závěr ohledně způsobu soužití žalovaného a jeho babičky ke dni její smrti v předmětném bytě potřebný pro posouzení otázky, zda žili ve společné domácnosti.  Pro naplnění tohoto předpokladu, stanoveného obč. zák. pro přechod práva nájmu, považoval za postačující, že ho žalobce potvrdil listinami (potvrzením o přechodu práva nájmu  a předpisem nájemného), kterými provedl důkaz.  Odvolací soud správně poukázal na to, že k přechodu práva nájmu podle obč. zák. dochází ze zákona, tudíž že k němu nemůže dojít jen na základě samotného prohlášení pronajimatele, aniž předpoklady pro přechod tohoto práva byly skutečně naplněny. Pak ovšem nemohl činit skutková zjištění ohledně soužití žalovaného a jeho babičky ke dni její smrti v předmětném bytě z výpovědí svědků slyšených soudem prvního stupně, aniž tyto důkazy podle sám zopakoval. Protože tak neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci [ ]. Vzhledem k této vadě se stala bezpředmětnou námitka žalovaného, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně jeho soužití s babičkou ke dni její smrti nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.Dovolací soud proto z výše uvedeného důvodu podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu podle věty první vrátil k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 21. ledna 2010 JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu