Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5060/2009

28 Cdo 5060/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. H. S. K., 2. Š. F., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. 7. 2009, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (žalobců H. S. a Š. F., zastoupených advokátem, proti žalované O. P., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti podle ), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze 6. 3. 2008, č. j. -162. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalované obci bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání (každému ze žalobců z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 50 v katastrálním území N. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Ú. (katastrální pracoviště Ú.), dále o vydání (každému ze žalobců z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 9 v katastrálním území N. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví pro Ú. (katastrální pracoviště Ú.), jakož i o vydání (každému ze žalobců z jedné ideální poloviny) pozemku parc. č. 463/1 v katastrálním území N. (obec P.), pozemku parc. č. 122/1 v katastrálním území N. (obec P.), jakož i pozemku parc. č. 129 v katastrálním území N. (obec P.), zapsaného u K.o úřadu pro Ú. (katastrální pracoviště Ú.). Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že se zastavuje řízení o vydání domů čp. 32, 52, 60, 61 a 8 v katastrálním území N. (jež byly zapsány v pozemkové knize pro toto katastrální území v knihovních vložkách č. 206, 106, 132, 191, 195 a 200). Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované obci na náhradu nákladů řízení 5.057,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 1. 7. 2009, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze 6. 3. 2008, č. j. -162, potvrzen v žalobu zamítající části výroku (označené I.) a ve výroku o nákladech řízení (označeném III.); jinak zůstal uvedený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované obci náklady odvolacího řízení částkou 5.117 Kč do tří dnů od právní moci odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadenou část rozsudku soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení, který nebyl odvoláním napaden), jakož i řízení, které vydání rozsudku soudu prvního stupně předcházelo, podle ustanovení a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že podle výsledků zjištění učiněných soudem prvního stupně byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, v původním spoluvlastnictví E. F. (z jedné ideální čtvrtiny), E. F. (z jedné ideální poloviny), Š. F. (z jedné ideální osminy) a J. F. (z jedné ideální osminy), právních předchůdců žalobců, když synem E. F. byl P. F. (zemřelý v roce 1988), otec původních žalobců v této právní věci (P. M. a Š. F.). Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly v době nesvobody (1939-1945) na bývalou Německou říši (z důvodů rasové protižidovské perzekuce) a následně pak došlo k jejich zestátnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. (a k jejich začlenění výměrem Ministerstva průmyslu z 25. 11. 1950 do státního podniku S.); s kladným výsledkem pro právní předchůdce žalobce neskončilo ani uplatnění nároku Š. F. o neplatnost zásahů do uvedeného majetku z doby nesvobody podle zákona č. 128/1946 Sb.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, přešly na stát mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), vymezené , o mimosoudních rehabilitacích, a to na základě dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, zestátněním ke dni 27. 10. 1945 (pozdějším výměrem z roku 1950 byly nemovitosti začleněny do konkrétního státního podniku).

Odvolací soud proto dovozoval, že žalobci nejsou v této právní věci oprávněnými osobami podle , o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož se žalobci domáhali vůči žalované obci uzavření dohody o vydání věcí.

Odvolací soud ještě dodával, že „otec žalobců, od něhož žalobci odvozují své nároky, byl jen spoluvlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v rozsahu jedné ideální poloviny; právní nástupnictví žalobců po ostatních spoluvlastnících nemovitostí nebylo v řízení doloženo; doloženo nebylo v řízení ani oddělení částí pozemků (jak jsou tyto části uváděny v žalobě žalobců) geometrickým plánem.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobou žalobců, jako věcně správný ve smyslu ustanovení (včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení).

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 24. 9. 2009 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci / / a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení ve věci / /.

Dovolatelé uváděli, že zásadně nesouhlasí s názorem obou soudů, že v daném případě nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990). Mylným je, podle názoru dovolatelů, názor odvolacího soudu, že tu vlastnictví nemovitostí přešlo na stát podle dekretu č. 100/1945 Sb. již ke dni 27. 10. 1945; dovolatelé mají za to, že smyslem zmíněného dekretu bylo totiž jen vyhlásit obecný záměr prezidenta republiky a vlády znárodnit strategický průmysl a teprve Ministerstvo průmyslu pak vydávalo výměry, které konkretizovaly dopad dekretu na jednotlivé případy, a na jejich základě pak bylo do pozemkových knih vloženo vlastnické právo státu. V daném případě byl takový výměr vydán podle vyhlášky č. 58/1946 Úředního listu, a to Ministerstvem průmyslu ze dne 25. 11. 1950 pod č. j. 11 6872/50 – V – IV. Tento výměr bylo jedině možné považovat za opatření, jehož účinností došlo k přechodu věci na stát; vlastnické právo ohledně nemovitostí pak bylo do pozemkové knihy následně vloženo dne 16. 4. 1951 právě na základě uvedeného výměru.

Dovolatelé jsou dále přesvědčeni, že otec žalobců P. H. F. byl vzhledem k ustanovení v daném případě oprávněnou osobou ve vztahu k celé věci, když Š. F. st., strýc žalobců, zemřel dříve než P. H. F., bez potomků, kteří by uplatnili jeho restituční nárok podle P. H. F. zemřel v roce 1988 a jeho nemovitosti přešly do vlastnictví státu podle ; dovolatelé dovozovali, že ustanovení nestanoví jako další podmínku, aby tato zemřelá osoba byla ke dni svého úmrtí státním občanem České republiky (tuto podmínku musí splňovat jedině a pouze právní nástupci této osoby, což v daném případě žalobci splňují).

Dovolatelé také vyslovovali názor, že v této právní věci se jedná o případ, kdy měly soudy obou stupňů s využitím ustanovení náhradu nákladů řízení vůči neúspěšným restituentům nepřiznat, neboť jsou v rozhodované věci důvody hodné zvláštního zřetele. Soudy se tu rovněž odmítly zabývat majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry žalobců, které bylo třeba zkoumat v souvislosti s ustanovením . V případě žalobce S. F jde o muže důchodového věku, žijícího v u pro mentálně postižené ve V. a náklady na toto umístění je nucen hradit ze svých prostředků. Pokud jde o žalobkyni H. S., není ani ona schopna nést neúspěch ve sporu, představující náklady řízení dosahující tisícových částek.

Ve vyjádření žalované Obce P. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Se závěry soudů obou stupňů v této právní věci se lze plně ztotožnit. Žalovaná obec ve svém vyjádření také zdůrazňovala skutečnost, že původní spoluvlastník nemovitostí P. F., od něhož žalobci odvozují svůj nárok, pozbyl dne 23. 10. 1973 českého státního občanství propuštěním na vlastní žádost, čímž je ve své podstatě zpochybněno postavení žalobců jako oprávněných osob ve smyslu ustanovení Žalobci také v tomto sporu „neprokázali z jakého důvodu by jim v případě důvodnosti žaloby náležely nemovitosti, uvedené v jejich žalobě, v celém rozsahu“. Žalovaná obec vyslovovala názor, že „předmětného odškodnění se Česká republika zbavila tím, že původní vlastník byl na základě úmluvy mezi Československem a Vrlkou Britanií a Irskem již odškodněn konkrétní finanční částkou“.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo třeba v tomto případě posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci se soudy obou stupňů musely zabývat závažnou právní otázkou, tj. posouzením obsahu a právní povahy nároků upravených předpisy restituční povahy (zejména ustanoveními , o mimosoudních rehabilitacích), které jsou předpisy speciálními ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů); z tohoto výkladu lze zejména uvést : Restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, pokud zvláštní restituční předpis nestanovil podmínky a způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Podle ustanovení se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (v rozhodném období).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 10. 1996, (uveřejněném pod č. 90 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR bylo vyloženo: Ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky, byly-li splněny zákonem požadované skutečnosti, došlo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť i vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Znárodnění majetku je originárním způsobem nabytí vlastnictvím. Stal-li se tedy vlastníkem znárodněného majetku stát již ex lege dekretem prezidenta republiky a toto platné nabytí vlastnictví bylo následně vyhlášeno vyhláškou ministra, nemohl se stát takto stát jeho „novým“ vlastníkem.

Vzhledem k uvedeným právním předpisům a k citovaným právním závěrům z nálezů a stanovisek Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními ), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože neřešil odvolací soud ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 . Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalované obci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícímu v podstatě to, co bylo uvedenou žalovanou uplatněno již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu