Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 880/2009

32 Cdo 880/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Č. i. k., a.s., zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. V. Š., advokátem, o zaplacení 176 281,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2008, č. j. -99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům v záhlaví označeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2008, č. j. -77, ve vyhovujícím výroku ve věci samé pod bodem I. tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 29 750 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 12. srpna 2004 do zaplacení a potvrdil ho ohledně částky 58 368,21 Kč s 2,5% úrokem z prodlení p. a. z částky 25 441,43 Kč od 12. srpna 2004 do zaplacení (výrok I.), dále ho potvrdil v zamítavém výroku ve věci samé pod bodem II. (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.), rozhodl o povinnosti obou účastníků řízení zaplatit České republice náklady řízení státu (výrok IV.) a o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok V.).

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též jen „ “).

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních až 239 ) připouští.

Podle může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečným prvním výrokem v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 58 368,21 Kč s příslušenstvím, nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i tuto část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl [ věta první a ].

Dovolání však není přípustné ani ve zbývajícím rozsahu.

Směřovalo-li dovolání proti prvnímu výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu částky 29 750 Kč s příslušenstvím, jde v tomto rozsahu ve smyslu o věc, u níž není dovolání přípustné, neboť v předmětném sporu jde o obchodní věc (o nároky z úvěrové smlouvy) a uvedenou částí měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Napadla-li dovolatelka dovoláním druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, přicházela by v úvahu (v situaci, kdy ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) přípustnost dovolání pouze podle Takový závěr však dovolací soud neučinil, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé, který se vztahuje k zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, nemá po právní stránce zásadní význam ( ). Dovolatelka totiž žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila a svými námitkami proti znaleckému posudku vyžádanému soudem pouze zpochybňuje skutkový základ věci, z něhož odvolací soud při posouzení žalobního nároku vyšel. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že dovolací důvod podle (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možné tyto její výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, nemůže přípustnost dovolání podle založit, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ( a 238a ), což případ podaného dovolání není.

Za situace, kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do výroků rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti měnící části prvního výroku a proti druhému až pátému výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání ( věta první ), pro nepřípustnost odmítl [ věta první a o. s. ř].

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání i proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Toto nesprávné poučení odvolacího soudu mělo (ve shodě s ustanovením ) jen ten následek, že dovolatelce uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. února 2010

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu