Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 5174/2007

22Cdo 5174/2007ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované A. B., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 584.763,30 Kč s příslušenstvím a částky 37.120,90 s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2007, č. j. -522, takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2007, č. j. -552, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 28. července 2006, č. j. -488, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. října 2006, č. j. -493, ve výrocích II. a IV., jimiž byla žalovaná určena vlastnicí dvou blíže označených vkladních knížek a výlučnou vlastnicí vkladu na vkladní knížce 14-69834-4 ve výši 67.728,80 Kč, včetně částky představující připsaný úrok ve výši 19.068,70 Kč, a dále pokud jím byl změněn uvedený rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ve výrocích III., V. a VI. tak, že vzájemný návrh žalované na určení, že vklad na vkladní knížce 14-69834-4 ve výši 459.210,80 Kč, včetně úroku a vklad na vkladní knížce 12-41116-5 ve výši 24.408,40 Kč, včetně úroku jsou ve výši 1 ve vlastnictví a ve výši 1 ve vlastnictví žalované, byl zamítnut, a tak, že bylo odlišně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2007, č. j. -552, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 28. července 2006, č. j. -488, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. října 2006, č. j. -493, ve výroku I. o zamítnutí návrhu žalobce, aby mu žalovaná zaplatila částky 584.763,30 Kč a 37.120,90 Kč s příslušenstvím, a pokud jím bylo rozhodnuto ve výrocích V. a VI. o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 28. července 2006, č. j. -488, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. října 2006, č. j. -493, ve výrocích pod body I., V. a VI. se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka Krnov, k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2006, č. j. -488, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2006, č. j. -493, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci částku „584.763,30 Kč včetně úročení od 15. 5. 1997 do vydání vkladu a úroky z prodlení ve výši 23 % od 10. 10. 1998 do zaplacení a částku 37.120,90 Kč včetně úročení od 15. 5. 1997 do vydání vkladu a úrok z prodlení ve výši 23 % od 10. 10. 1998 do zaplacení“. Pod bodem II. určil, že vkladní knížky 14-9834-4 a 12-41116-5 jsou ve vlastnictví žalované. Pod bodem III. určil, že vklad na vkladní knížce 14-69834-4 ve výši 459.210,80 Kč, včetně částky představující připsaný úrok ve výši 172.683,40 Kč a vklad na vkladní knížce 12-41116-5 ve výši 26.408,50 Kč, včetně částky představující připsaný úrok ve výši 27.918,- Kč jsou ve výši jedné poloviny ve vlastnictví žalobce a ve výši druhé poloviny ve vlastnictví žalované. Pod bodem IV. určil, že vklad na vkladní knížce 14-69834-4 ve výši 67.728,80 Kč, včetně částky představující připsaný úrok ve výši 19.068,70 Kč je výlučným vlastnictvím žalované. Pod body V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi otcem žalobce F. K., zemřelým dne 15. 5. 1997, a žalovanou byl vztah jako mezi osobami blízkými a že společně ukládali finanční prostředky na předmětné vkladní knížky. Z toho dovodil, že šlo o vkladní knížky ve vlastnictví F. K. a žalované. Protože se soudu nepodařilo zjistit, v jaké výši ten který z nich vložil na vkladní knížky finanční prostředky, soud učinil závěr, že každému z nich patřila polovina uložených vkladů s výjimkou částky 67.728,80 Kč, kterou na vkladní knížku 14-69834-4 uložila žalovaná dne 22. 5. 1997, tedy po smrti F. K. Podle soudu prvního stupně žalovaná prokázala, jaké byly zdroje jejích příjmů kromě důchodu. Ke svému závěru soud prvního stupně dále uvedl, že vklady na vkladních knížkách byly prováděny i v době, kdy F. K. byl v domově důchodců a kdy některé své záležitosti z důvodu zdravotních problémů vyřizoval pouze prostřednictvím žalované. Ta v této době zřejmě sama prováděla vklady na označené vkladní knížky, a to jak finančních prostředků převzatých od F. K., tak i svých. O skutečnosti, že žalovaná měla vkladní knížky ve svém držení a že s nimi nakládala, svědčí i to, že o vkladních knížkách věděla již za života F. K. a znala i jejich hesla. Obě vkladní knížky byly založené jako vkladní knížky na doručitele, proto jejich původní označení jménem otce žalobce (po jeho smrti jménem žalované) nemohlo být průkazem toho, že vkladní knížka náležela zůstaviteli téhož jména. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, č. j. -522, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem III. tak, že zamítl vzájemný návrh žalované, aby soud určil, že vklad na vkladní knížce 14-69834-4 ve výši 459.210,80 Kč včetně částky představující připsaný úrok ve výši 172.683,40 Kč a vklad na vkladní knížce 12-41116-5 ve výši 24.408,40 Kč včetně částky představující připsaný úrok ve výši 27.918,- Kč jsou ve jedné poloviny ve vlastnictví žalobce a ve výši jedné poloviny ve vlastnictví žalované. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pod body I. II. a IV. potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně odpovídajícími obsahu provedených důkazů. Podle názoru odvolacího soudu „v řízení nebylo prokázáno, že částky, o nichž bylo rozhodnuto v odstavci I. výroku, jsou ve výlučném vlastnictví žalobce. Odvolací soud přitom vycházel z právního názoru, že se v daném případě jednalo mezi otcem žalobce a žalovanou o vztah spoluvlastnický ke vkladům na vkladních knížkách“. Souhlas vyslovil i s právními závěry soudu prvního stupně ve vztahu k bodům II. a IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně změnil pod bodem III. z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení s ohledem na zjištění z pravomocného usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 27. 11. 1997, č. j. -30, že žalobce jako jediný dědic ze zákona kromě jiného nabyl vklad na vkladní knížce 14-69834-4 a vkladní knížce 12-41116-5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že „není správná právní kvalifikace o skutečnosti, že by žalovaná společně s otcem žalobce hospodařili a ukládali na vkladní knížky společně prostředky, a dále, že finanční prostředky na vkladních knížkách byly v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a otce žalobce“. Ve vztahu mezi F. K. a žalovanou nešlo o splnění ani jedné ze zákonných podmínek uvedených v § 116 ObčZ. Bylo prokázáno, že žalovaná s F. K. nežila ve společné domácnosti, společně s ním nehospodařila, ani nešlo o osoby blízké. Odkázal na výpovědi svědků PhDr. J. K., RNDr. V. K., J. a J. Š., R. S., L. D. a výpověď R. T. do protokolu Policie ČR ze dne 23. 4. 1999 s tím, že pokud se soud opíral o výpovědi manželů T., pak se dostatečně nevypořádal s tím, že jde o nejbližší rodinné příslušníky (dceru a zetě), kteří mohou mít zájem ovlivnit rozhodnutí soudu ve prospěch žalované. Uvedl, že v průběhu tří let za pobytu F. K. v domově důchodů nebyl tento ani jednou navštíven žalovanou či její dcerou a že také bylo vyvráceno tvrzení žalované o společném šetření na zakoupení rodinného domku v K., neboť F. K. si opravoval svůj dům v Ž. a stěhoval si do něj své věci z K. Oběma soudům vytkl, že nezdůvodnily, „v jaké výši částka vkladů na koho připadá“. Podle žalobce žalovaná neprokázala, jakou částku na vkladní knížky vložila. Namítl dále, že pokud oba soudy dovodily, že F. K. a žalovaná společně ukládali finanční prostředky na označené vkladní knížky, nesprávně učinily souhrnná skutková zjištění a tato skutečnost může mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Soudy rovněž nesprávně zhodnotily poznámky v záznamech F. K., které dokazují, že vklady na předmětných vkladních knížkách byly jeho vlastnictvím. Finanční prostředky vložené na vkladní knížku po smrti F. K. představovaly jednak částku 50.000,- Kč, kterou si žalovaná od F. K. vypůjčila a sama z vkladní knížky vyzvedla a tuto částku měla na vkladní knížku uložit, stejně jako peníze, které měl F. K. deponované v domově důchodců a které předal žalované. Žalobce jako jediný dědic má právo na vyplacení finančních prostředků uložených na předmětných vkladních knížkách, příp. určení, že je vlastníkem vkladních knížek. Žalovaná navrhla, aby dovolání proto měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto a ve zbývající části odmítnuto. Setrvala na svém tvrzení, že mezi ní a otcem žalobce F. K. byl vztah osob blízkých. Každý měli svůj byt, ale společně hospodařili a uhrazovali náklady na provoz obou domácností, zahrádky a společných zájmů. Výpovědi svědků, na které žalobce odkazuje v dovolání, potvrzují pouze skutečnost, že F. K. žil v K. a žalobce ani vzdálená rodina neměli žádné vědomosti o tom, jak a kde F. K. bydlel, s kým žil a kým se stýkal. Údaje a poznámky v záznamech o finančním hospodaření F. K. nejsou úplné a perfektní, nekorespondují vždy a údaji na vkladních knížkách, a proto je nelze považovat za objektivní a dovozovat z nich, že F. K. uložil konkrétní výši částky.Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle ve znění účinném do novely provedené , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. 3. 2007.Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné. Přípustnost dovolání se zjišťuje ke každému výroku samostatně. Podle (dále „ “) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je odvolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu v případě přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení toliko z dovolacích důvodů uvedených v ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska , odst. 2 vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. K tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku rozhodnutí zásadního právního významu. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [ ] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li odvolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 5042. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II. a IV., dovolatel nevymezil žádnou právní otázku ani neuplatnil konkrétní relevantní právní (tedy nikoli skutkovou) námitku. Pak ovšem dovolacímu soudu nezbývalo, než dovolání ve vztahu k uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout. Dovolací soud dodává k výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II., že vkladní knížka je potvrzením peněžního u o existenci a výši vkladu a není cenným papírem. Vlastnictví vkladní knížky nevypovídá nic o vlastnictví peněz, které byly na vkladový účet uloženy. K výroku pod bodem IV. jen poznamenává, že tento výrok je logickým důsledkem skutkového zjištění, že zde uvedenou částku na vkladní knížku po smrti otce žalobce vložila ze svých vlastních prostředků žalovaná. Toto skutkové zjištění, jak výše zmíněno, dovolací soud nemůže zpochybnit.Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, neboť žalobci měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu žádná újma na jeho právech nevznikla. Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (k tomu srov. rozhodnutí č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).Dovolací soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body II. a IV., změněn ve výroku pod body III., V. a VI. a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, jako nepřípustné odmítl [ , ] se stručným odůvodněním ( ).Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I., je po právní stránce zásadního významu, neboť v této části je rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Dovolání je proto v tomto rozsahu přípustné podle Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu v této části dovolatel uplatnil právní námitku, že peníze na vkladních knížkách nebyly v podílovém spoluvlastnictví jeho otce Františka Klabana a žalované, s tím, že soudy obou stupňů nezdůvodnily „v jaké výši částka vkladů na koho připadá“. Naproti tomu z hlediska právního je nepodstatné, zda žalovaná a otec žalobce byli osobami ve smyslu obč. zák. blízkými či nikoli, neboť pro řešení otázky, čí jsou peníze na sporných vkladových účtech, to není nijak významné.Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolací soud především v tom, že z právní úpravy vkladového vztahu mezi fyzickou osobou a peněžním ústavem (především podle a násl. obč. zák.) i z povahy finančních prostředků vložených na účet v peněžním u jako věcí zastupitelných a druhově určených, plyne, že tyto prostředky nemohou být v podílovém spoluvlastnictví. Jestliže na základě smlouvy o vkladu ve smyslu a násl. obč. zák. vkladatel přenechává peněžnímu u peníze a peněžní ústav vklad přejímá a převzetí potvrzuje vkladní knížkou ( obč. zák.), vkladatel pozbývá možnost nakládat s vloženými penězi, které splynou s kapitálem peněžního u, vkladateli vzniká jen právo (pohledávka) vůči příjemci vkladu na výplatu peněz ( obč. zák.) ve výši vložených peněz s příslušenstvím ( a obč. zák.). Vyplacené peníze nejsou identické s penězi vloženými a ze svého je vkladateli vyplácí příjemce vkladu. Tím se také liší smlouva o vkladu od smlouvy o úschově ( a násl. obč. zák). Lze také podpůrně konstatovat, že z ukládání peněz více osobami z jejich odděleného, resp. výlučného vlastnictví, na vkladový účet některého z nich, nemůže vzniknout spoluvlastnictví ke vkládaným penězům. Osoba, jejíž peníze byly vloženy na vkladní knížku vkladatele pak má právo, aby jí vkladatel na požádání (nebylo-li mezi nimi dohodnuto něco jiného) jí uložené peníze vyplatil. Předpokladem splnění závazku vkladatele v uvedeném případě není, aby šlo o peníze uložené na vkladovém účtu; může jít o jakékoli peníze vkladatele.Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil spornou otázku vlastnictví peněz na vkladovém účtu nesprávně a že žalobce má jako dědic po zemřelém vkladateli právo na to, aby mu žalovaná vyplatila peníze, které v době smrti zůstavitele patřily jeho otci a byly uloženy „na jeho vkladní knížku“, s níž (přesněji se vkladem na vkladní knížce) je či byla žalovaná oprávněna nakládat ve smyslu obč. zák. ve znění před novelou provedenou Proto je také oprávněná dovolací výtka žalobce, že mělo být posouzeno, jaké částky uložené na sporných vkladových účtech patřily otci žalobce ke dni jeho smrti a jaké patřily žalované. Takové posouzení je pak základem pro to, aby žalované bylo uloženo, aby žalobci zaplatila to, co včetně příslušenství náleželo otci žalovaného jako vkladateli. Co do zbytku je pak třeba žalobu zamítnout.Dovolací soud také přisvědčil námitce žalobce, že řízení je postiženo procesní vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ]. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1576, dovodil, že „rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž je uvedeno, na základě kterých konkrétních (jednotlivých) důkazů se to které zjištění a z jakých důvodů činí, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, je nepřezkoumatelným“. Jestliže odvolací soud bez dalšího převzal taková vadná skutková zjištění a nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o otázky týkající se dispozic s předmětnými vkladními knížkami, je tak nesprávné. Dovolací soud proto z uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a pokud jím rozhodl o náhradě nákladů řízení (body V. a VI.), podle a 3 zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 27. ledna 2010 JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu