Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3519/2007

33 Cdo 3519/2007

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u soudu dne 25. 8. 2006 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 27.450,- Kč s příslušenstvím představující dlužnou cenu za službu v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě I., kterou žalované poskytovala na základě smlouvy uzavřené dne 25. 3. 2003.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. března 2007, č. j. -30, potvrdil usnesení ze dne 28. listopadu 2006, č. j. -17, jímž Okresní soud Plzeň-město zastavil řízení, věc po právní moci svého usnesení postoupil k projednání a rozhodnutí Č. t. ú. a rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu a Je-li předmětem sporu zaplacení telekomunikačních poplatků, které požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalované (účastníku), jíž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala služby v oblasti přenosu dat a umožnila jí plný přístup do sítě I. prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Č. t. ú. (dále jen „Úřad“), a nikoliv soudu ( a , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění  - dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Vyslovil názor, že objednávku na poskytnutí úplatné služby může podat kdokoliv a uzavřením smlouvy je pak oprávněn využívat poskytovanou službu; uzavření závazkového vztahu se žalobkyní je tak umožněno neurčitému okruhu subjektů bez jakéhokoli omezení a jde tudíž o službu veřejně dostupnou. Nerozhodnou shledal námitku žalobkyně, že nemá osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti veřejně dostupné, neboť tato okolnost nemá vliv na platnost závazkového vztahu mezi účastnicemi.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti I., avšak tyto služby nejsou poskytovány jako veřejně dostupné. Připomíná, že v tomto smyslu také Úřad vydal dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 rozhodnutí. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona o elektronických komunikacích, nemůže být žalovaná účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , , ve znění do 30. 6. 2009 - dále opět jen „ “) shledal, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení ( a a odst. 4 ) a že je přípustné podle

Žalobkyně žádnou z vad uvedených v , a b/ a , ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nenamítala a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá. Dovolací soud se proto zabýval jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně závazně po obsahové stránce vylíčila ( věta druhá ).

Žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, výhradou, že žalované neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle zákona o elektronických komunikacích, a proto žalovaná nemůže být účastníkem ve smyslu tohoto zákona.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Podle v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

V době, kdy účastnice uzavřely smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, upravoval podmínky pro poskytování telekomunikačních služeb , o telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ “), který byl zrušen a s účinností od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem o elektronických komunikacích.

Se zřetelem k § 136 odst. 1 přechodných ustanovení zákona o elektronických komunikacích, podle něhož se tímto zákonem, pokud není uvedeno jinak, řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, bylo nutno otázku pravomoci posuzovat podle stávajícího zákona.

Podle § 108 odst. 1 písm. g/ zákona o elektronických komunikacích Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon.

Podle § 129 odst. 1 věty první zákona o elektronických komunikacích Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.

           Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích zabýval již ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. , proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. . Na základě jazykového a teleologického výkladu uvedeného ustanovení dospěl k názoru, že jeho smyslem a účelem bylo založit pravomoc Úřadu k rozhodování těch sporů, jež se týkají plnění povinností stanovených zákonem o elektronických komunikacích; k nim patří povinnost, kterou ukládá tohoto zákona účastníku, resp. uživateli veřejně dostupné služby elektronických  komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Obdobnou otázkou se zabýval i zvláštní senát zřízený podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. , vyslovil právní závěr, že úmyslem zákonodárce bylo podmínit rozhodovací činnost Úřadu tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený, přičemž však vlastní zákonná úprava obsažená v tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. Dovodil proto, že pravomoc Úřadu bude dána k rozhodování sporů  vzniklých mezi osobou vykonávající komunikační činnost ( ) a účastníkem, popř. uživatelem, které se týkají porušení povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě.

Z obsahu spisu se podává, že účastnice řízení uzavřely dne 25. 3. 2003 smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, podle níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalované přístup do sítě I. prostřednictvím bezdrátového datového okruhu (blíže ve smlouvě specifikovaného) a žalovaná se zavázala za to žalobkyni zaplatit jednorázový zřizovací poplatek a dále platit pravidelný měsíční poplatek. Mezi účastnicemi tak vznikl právní vztah ze smlouvy o poskytování telekomunikační služby, která byla v vymezena jako služba, jejíž poskytování spočívá zcela nebo zčásti v přepravě nebo směrování informací telekomunikačními sítěmi třetím osobám, a zákonem o elektronických komunikacích je tato služba elektronických komunikací definována jako služba obvykle poskytovaná za úplatu, spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací ( tohoto zákona).  

Jak bylo výše vyloženo, jednou z podmínek k založení pravomoci Úřadu ve smyslu § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikací je osobnostní vymezení předmětu sporu; musí tedy jít o spor vzniklý mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé. Jestliže žalobkyně poskytovala službu jako osoba vykonávající telekomunikační činnost podle , posléze komunikační činnost podle zákona o elektronických komunikacích, splňuje jako jedna z účastnic sporu uvedenou podmínku pro založení pravomoci Úřadu.

Protože zákon o elektronických komunikacích definuje jako účastníka každého, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb (§ 2 písm. a/), a jako uživatele každého, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (§ 2 odst. 1 písm. b/), je určující pro závěr, že žalovaná je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona o elektronických komunikacích (a že i ona splňuje osobnostní charakteristiku strany sporu), kladná odpověď na otázku, zda žalobkyně, s níž smlouvu uzavřela, je podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.

Podle § 2 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích se veřejně dostupnou službou elektronických komunikací rozumí služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen.

Podle § 8 odst. 1 písm. b/ zákona o elektronických komunikacích je předmětem podnikání v elektronických komunikacích mimo jiné poskytování služeb elektronických komunikací. Podnikat v elektronických komunikacích na území České republiky mohou za podmínek stanovených zákonem fyzické a právnické osoby, které splňují obecné podmínky vymezené v jeho § 8 odst. 3; oprávnění k podnikání jim vzniká zásadně dnem, kdy doručí oznámení výkonu komunikační činnosti Úřadu, který jim o tom vydá osvědčení (§ 13 a § 14 zákona o elektronických komunikacích).

Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně, která měla v obchodním rejstříku zapsáno jako předmět podnikání mimo jiné zprostředkování obchodu a služeb, oznámila Úřadu podle § 13 zákona o elektronických komunikacích výkon komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích (§ 8 zákona o elektronických komunikacích). Úřad rozhodnutím ze dne 16. 9. 2005, č. j. 32779/2005-631, jí vydal osvědčení č. 427, podle něhož byla oprávněna poskytovat služby přístupu k síti Internet s tím, že tato služba není poskytována jako veřejně dostupná. Je tak zřejmé, že žalobkyni nesvědčilo oprávnění poskytovat veřejně dostupné služby, a nebyla tudíž zatížena těmi povinnostmi, které osobám poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací ukládá zákon. Tak podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen uveřejnit ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek, podle zvláštního právního předpisu před nabytím platnosti těchto cen, a to i způsobem umožňujícím dálkový přístup a předkládat platné ceny služeb a jejich změny, včetně určených podmínek bezodkladně Úřadu (§ 54 odst. 1 zákona), dále je povinen poskytovat službu nepřetržitě po všechny dny v roce ve stanovené kvalitě (§ 61 odst. 1 a § 71 zákona), vypracovat návrh smlouvy o poskytování služby obsahující stanovené náležitosti (např. nabídku servisních služeb, způsob uplatnění reklamace) se všeobecnými podmínkami veřejně dostupné služby a uveřejnit ho v každé provozovně a též způsobem umožňujícím dálkový přístup (§ 63 odst. 2 a 3 zákona). Podnikatel poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podléhá režimu vyúčtování ceny a reklamace podle § 64 zákona, zabezpečení ochrany osobních, provozních a lokalizačních údajů a důvěrnosti komunikací podle § 88 až § 91 zákona, režimu odposlechu a záznamu zpráv podle § 97 zákona a režimu bezpečnosti a integrity služeb elektronických komunikací podle § 98 odst. 3 a 4 zákona. Tyto povinnosti jsou projevem úmyslu zohlednit práva zájemců o poskytované služby z hlediska jejich informovanosti a možnosti výběru těchto služeb srovnáním jejich kvality, zajištění jejich práv na uzavření smlouvy a na garantování dostupné ceny tak, aby nikdo z nich nebyl předem z využívání služeb vyloučen a tím diskriminován. Lze tak uzavřít, že jen ten podnikatel, pro kterého ze zákona vyplývají povinnosti, jejichž prostřednictvím je zajištěn ve výše vyloženém smyslu přístup k poskytovaným službám pro všechny uživatele za dostupnou cenu, poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací podle § 2 odst. 1 písm. o/ zákona o elektronických komunikacích. Jelikož žalobkyně takovým podnikatelem nebyla, nelze dovodit, že žalovaná, která s ní uzavřela smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací, je účastníkem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a/ zákona a že splňuje charakteristiku strany sporu, jíž je podmíněna pravomoc Úřadu k rozhodování sporu.    

Z uvedeného závěru pak nutně vyplývá, že ani podmínka věcného vymezení sporu není splněna, neboť předmět sporu se netýká porušení povinností uložených zákonem o elektronických komunikacích nebo na jeho základě. Ten totiž v § 64 odst. 1 upravuje pouze platební povinnost účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací, kterým ovšem žalovaná, jak bylo výše vysvětleno, není.  

Vzhledem k řečenému dovolací soud dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za službu elektronické komunikace není dána pravomoc Č. t. ú. podle věty první , o elektronických komunikacích, nýbrž soudu ( ), jestliže osoba vykonávající komunikační činnost neposkytuje službu elektronických komunikací jako veřejně dostupnou ve smyslu citovaného zákona.

Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nespadá do pravomoci soudů, dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody zrušení platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věta první a druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. ledna 2010

JUDr. Blanka   M o u d r á , v. r.

předsedkyně senátu