Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3551/2009

32

Cdo 3551/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

M. B., a.s. s. s.

, zastoupené JUDr. V. Š., advokátem , proti žalované

O., spol. s r.o.

, zastoupené JUDr. L. Š., advokátem , o 3,601.183,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2009, č. j. -492, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2009, č. j. , se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 2. července 1997 požadovala žalobkyně po žalované zaplacení částky 2,659.166,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 28. ledna 1997 do zaplacení jako nedoplatek ceny díla zhotoveného podle smlouvy o dílo ze dne 12. července 1996. Podáním doručeným soudu dne 7. února 2001 žalobkyně žalobní nároky rozšířila o částku 942.017,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % od 10. ledna 2000 do zaplacení, představující nezaplacenou pozastávku ceny díla. O této změně žaloby soud rozhodl usnesením ze dne 27. listopadu 2003, č. j. -140.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. ledna 2008, č. j. -422, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 3,601.183,- Kč s 13,5% úrokem z prodlení z částky 2,659.166,- Kč od 28. ledna 1997 a z částky 942.017,- Kč od 10. ledna 2000, vždy do zaplacení (výrok I.), žalobu zamítl v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení úroků z prodlení ve vyšší výši, než 13,5 % ročně (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a nákladech řízení státu (výrok IV.). S ohledem na ujednání článku II bodu 2.2. písm. d) smlouvy o dílo ze dne 12. července 1996 (dále jen „smlouva o dílo“) a s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2003, sp. zn. , dospěl k závěru, že cena díla se stala splatnou dnem jeho předání žalované, jímž byl den 9. ledna 1997, kdy byli zaměstnanci žalobkyně vykázáni žalovanou ze stavby. Žalovaná, která dílo sama dokončila (resp. jeho dokončení zajistila), si podle jeho názoru (a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. ) počínala v rozporu s ustanoveními § 436 a 437 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), na který odkazuje ustanovení § 564 obch. zák. a je tak povinna zaplatit žalobkyni jak část ceny díla splatnou jeho předáním, tak pozastávku, jež se v mezidobí stala splatnou (ve výši mezi účastníky nesporné). Námitky žalované, že proti uvedeným pohledávkám žalobce započetla nároky vzniklé z titulu smluvní pokuty a ušlého zisku, neshledal důvodné, jednak proto, že ve smlouvě o dílo si účastníci sjednali smluvní pokutu pouze za prodlení se zhotovením díla, nikoliv za prodlení se zhotovením jeho částí, přičemž smluvní pokutu ve výši 1,476.144,- Kč, na níž žalované vznikl nárok, žalobkyně již zohlednila v žalobě, a rovněž proto, že smluvní pokuta plní úlohu paušalizované náhrady škody, není-li ve smlouvě sjednáno něco jiného.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. května 2009, č. j. -492, k odvolání žalované napadené rozhodnutí ve výroku I. potvrdil (první výrok), změnil je ve výroku o nákladech řízení co do výše přiznané částky (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Při nezměněném skutkovém stavu převzatém z napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná tím, že vykázala zaměstnance žalobkyně ze stavby způsobila zánik jejího závazku zhotovit dílo pro nemožnost plnění (§ 354 obch. zák.), a dopis tehdejšího zástupce žalované JUDr. P. žalobkyni ze dne 9. ledna 1997, jímž bylo žalobkyni oznámeno, že ode dne 13. ledna 1997 bude žalovaná odstraňovat sama vady díla, posoudil jako jednostranný úkon k tomu vedoucí. K předání díla naopak podle jeho názoru dojít nemohlo, protože by o tom musel být sepsán zápis (čl. V. bod 5.1 smlouvy o dílo). Výši nároků podle ustanovení obch. zák. s ohledem na délku řízení, která znemožnila její přesné zjištění, určil v souladu s ustanovením (dále jen „“) odhadem a dospěl přitom k závěru, že žalovaná prokázala důvodnost svých nároků pouze v částce 701.306,- Kč, tedy ve výši žalobkyní poskytnuté slevy, nikoliv již v částce 118.934,- Kč.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovodila podle ustanovení a důvodnost podle ustanovení a b) Dospěl-li podle ní odvolací soud k jinému právnímu názoru, než soud prvního stupně, byl povinen o tom poučit účastníky podle ustanovení a neudělal-li to, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože žalovaná má k dispozici tvrzení i důkazy, které by vyvrátily opodstatněnost závěrů odvolacího soudu o nemožnosti plnění i o jeho výši. Odvolací soud rovněž věc po právní stránce nesprávně posoudil, dospěl-li k závěru, že dopisem ze dne 9. ledna 1997 způsobila žalovaná nemožnost plnění, protože (a to i vzhledem k obsahu tohoto dopisu) žalobkyně mohla nadále v pracích na díle pokračovat, dílo dokončit a žalované je předat. Také jeho závěr, že výši plnění lze s ohledem na časový odstup určit pouze odhadem, není adekvátní (s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 75/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí). Navrhla proto napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně dovolání považuje za nepřípustné.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v posouzení otázky nemožnosti plnění.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že žalovaná svým postupem znemožnila žalobkyni dílo dokončit a závazek tak zanikl pro nemožnost plnění.

Nemožnost plnění je upravena v ustanoveních - 577 (dále jen „obč. zák.“), podle nichž stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka zanikne ( obč. zák.), přičemž plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase ( obč. zák.). Tato úprava je doplněna pro účely obchodně závazkových vztahů zejména o ustanovení obch. zák., podle něhož se závazek považuje za splnitelný též v případě, lze-li jej splnit pomocí jiné osoby s tím, že při zániku závazku pro nemožnost plnění nebo jeho části nastávají podle obch. zák. obdobně účinky uvedené v , podle jehož druhého odstavce strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle .

Lze dát za pravdu žalované, tvrdí-li, že nejde o objektivní nemožnost, která vede k zániku závazku vždy, ale o subjektivní nemožnost, bránící závazek splnit žalobkyni. Na druhé straně se však argumentace žalované, že dílo bylo možné dokončit pomocí jiných osob, za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem, podle něhož žalovaná dopisem ze dne 9. ledna 1997 sdělila žalobkyni, že ode dne 13. ledna 1997 nastoupí na stavbu zaměstnanci subjektu, s nímž se žalovaná dohodla na dokončení díla, a k tomu rovněž došlo. Nemožnost dílo dokončit může být totiž způsobena nejen vnějšími okolnostmi, ale i jednáním druhého účastníka závazkového vztahu, přičemž v této věci tím, že žalovaná k dokončení díla sjednala třetí subjekt, vytvořila podmínky, které fakticky žalobkyni zabránily v pracích na díle pokračovat. Právnímu hodnocení této otázky odvolacím soudem tedy nelze vytknout žádné pochybení.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v , a b) a (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. , větu druhou, ), neshledal, dospěl však k závěru, že odvolací soud zatížil řízení vadou, vytýkanou dovoláním, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [ ].

Ústavní soud ve svých rozhodnutích, např. v nálezu ze dne 19. dubna 2007, sp. zn. , zveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 69/2007 dospěl k závěru, od něhož nemá dovolací soud důvod se odchýlit, že postup odvolacího soudu, který změní právní náhled na věc, a přesto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu d. Změna právního náhledu, jež změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje ( ), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Tím, že odvolací soud zaujal jiný právní názor, než soud prvního stupně, a na základě tohoto názoru rozhodl, aniž s ním seznámil účastníky a poskytl jim možnost se k němu vyjádřit, popřípadě doplnit skutková tvrzení nebo navrhnout důkazy za situace, kdy takovou reakci nebylo možno vyloučit, a skutkový stav pro účely posouzení věci podle takto zaujatého názoru nebyl zjištěn úplně, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím omezil procesní práva účastníků. Důsledkem tohoto jeho nesprávného postupu může být zejména závěr, že výši plnění žalované v souvislosti s odstraňováním vad díla již není možné pro odstup času určit jinak, než odhadem podle ustanovení , který by byl předčasný, pokud žalovaná - jak tvrdí v dovolání - má k dispozici tvrzení i důkazy, z nichž by bylo možno výši plnění zjistit.

Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí není správné. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (, část věty za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty za středníkem ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. ledna 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s

předseda senátu