Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 640/2019

-165

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně INTERNATIONALE SPEDITION DĚČÍN a.s., se sídlem v Děčíně V, Ústecká 57, IČO 00524956, proti žalovanému P. Ch., se sídlem XY, IČO XY, o zaplacení částky 10 975 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, č. j. -87, takto:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2001, č. j. -60, odmítl odvolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2001, č. j. -55 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně uvedeným rozhodnutím odmítl odvolání žalovaného proti jeho usnesení ze dne 7. 10. 2001, č. j. -55, kterým zastavil řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2000, č. j. -35, z důvodu jeho opožděnosti.

Městský soud v Praze dále usnesením ze dne 27. 1. 2003, č. j. -75, zamítl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č. j. -60. Svoje rozhodnutí podrobně odůvodnil s odkazem na skutková zjištění ohledně počátku a běhu lhůt stanovených pro podání odvolání s tím, že nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty, když žalovaný ani netvrdil, že by lhůtu k podání odvolání zmeškal z nějakého konkrétního důvodu.

K odvolání žalovaného proti oběma citovaným usnesením soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2003, č. j. -87, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 27. 1. 2003, č. j. -75 (výrok pod bodem I), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 1l. 2001, č. j. -60 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil nedostatečností poučení žalovaného o možnosti tzv. „náhradního doručení“ podle (dále jen „“). Odvolací soud se podle žalovaného touto námitkou žalovaného nezabýval a měl dovodit, že žalovaný byl oprávněn v důsledku toho podat odvolání ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného usnesení podle Žalovaný navrhl zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu i obou usnesení soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) úvodem poznamenává, že v dovolacím řízení postupoval podle , ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II bod 3 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále opět jen ).

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Všem třem případům přípustnosti dovolání vypočteným v ustanovení je však společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí soudu o tom, zda podané žalobě soud vyhoví nebo ji zamítne. Usnesení o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání a o potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, o které se jedná v nyní posuzované věci, není rozhodnutím ve věci samé.

Dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu tedy není podle přípustné.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle , neboť se nejedná o usnesení odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí po povolení obnovy řízení.

V dalších taxativně vymezených věcech (např. ve věci konkurzu a vyrovnání, ve věci výkonu rozhodnutí, apod.) je dovolání přípustné podle O takový případ se však v dané věci nejedná.

V ustanovení vyjmenovává další případy, kdy lze podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Z žádného z uvedených ustanovení však nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání, a potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.

Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného – aniž se mohl věcí dále zabývat -  podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Nejvyšší soud podotýká, že návrhu žalobkyně (resp. správce konkursní podstaty žalobkyně, který v průběhu dovolacího řízení podáním ze dne 1. 10. 2003 navrhl vstup společnosti EUROBOND INVEST, a.s., IČO 26244624, se sídlem v Brně, Drobného 312/48, PSČ 602 00, do řízení na místo žalobkyně), nemohlo být vyhověno, neboť v dovolacím řízení není procesní nástupnictví z důvodu singulární sukcese možné; ustanovením je postup podle ustanovení výslovně vyloučen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Zdeněk Des předseda senátu