Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 163/2018-B-127

-127

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužníka L. O., narozeného XY, bytem XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. XY, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2018, č. j. , 4 VSPH XY, takto: Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 23. ledna 2018, č. j. , neschválil oddlužení dlužníka (L. O.) [výrok I.], na majetek dlužníka prohlásil konkurs, s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výroky II. a III.), rozhodl o ponechání insolvenčního správce (AS ZIZLAVSKY, v. o. s.) ve funkci i pro konkursní řízení (výrok IV.), uložil insolvenčnímu správci, aby každé tři měsíce podával zprávu o stavu insolvenčního řízení (výrok V.) a zamítl návrh věřitele GOSFORDPARK, s. r. o. ze dne 22. ledna 2018 na svolání schůze věřitelů (výrok VI.).

Insolvenční soud vyšel z toho, že:

1) Usnesením ze dne 19. května 2017, č. j. , insolvenční soud (k návrhu dlužníka podanému 29. února 2016) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka, povolil řešení jeho úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčního správce. Současně nařídil k přezkoumání přihlášených pohledávek na den 19. července 2017 přezkumné jednání a svolal schůzi věřitelů, která se bude konat bezprostředně po skončení přezkumného jednání.

2) Na svolanou schůzi se dlužník osobně nedostavil a byl zastoupen „obecným zmocněncem“.

3) Na základě pochybností o poctivosti dlužníka, které vznesl věřitel č. 3 (Společenství vlastníků jednotek XY) ke způsobu nakládání dlužníka s jeho majetkem, insolvenční soud nařídil insolvenčnímu správci provést šetření ohledně majetku dlužníka a uložil dlužníku, aby insolvenčnímu správci poskytl veškerou možnou součinnost. Na 8. listopad 2017 nařídil jednání schůze věřitelů, na kterém měl být dlužník slyšen; insolvenční soud považoval za vhodné slyšet insolvenčního dlužníka před rozhodnutím o způsobu jeho „oddlužování“ a zjišťovat, z jakých důvodů se dlužník zadlužoval, na jaký účel použil vypůjčené prostředky, zda se snažil a jakým způsobem své závazky plnit, zda je zaměstnaný, jaký má příjem, apod. Na schůzi věřitelů se dlužník pro nemoc nedostavil.

4) Další jednání schůze věřitelů se stejným programem insolvenční soud svolal na 6. prosince 2017; ani na tuto schůzi věřitelů se dlužník nedostavil s poukazem na nemoc. Schůze věřitelů proběhla bez účasti dlužníka a projednala všechny body svého programu (s výjimkou slyšení insolvenčního dlužníka). Na schůzi věřitelů insolvenční správce podal zprávu o majetkových poměrech dlužníka tak, jak získal informace z veřejně přístupných zdrojů. Podle vyjádření insolvenčního správce dlužník přes soudem uloženou povinnost se správcem nekomunikuje, neposkytuje mu žádnou součinnost. Podle správce „dlužník průběžně od roku 2013 prodal celkem sedm bytů, jeden rodinný dům a několik pozemků“. Dlužník nemovitosti prodával v době, kdy již měl věřitele a podle tvrzení věřitele č. 3, který odkazoval na „znalecký posudek Policie ČR“, prodával nemovitosti pod cenou.

5) Pro další postup v řízení svolal insolvenční soud další schůzi věřitelů na 23. ledna 2018, a to za účelem volby věřitelského orgánu; současně poskytl věřitelům dlužníka možnost zaujmout stanovisko k řešení úpadku dlužníka a dlužníku vyjádřit se ke zjištění insolvenčního správce. Dlužník se den před konáním schůze věřitelů opět z jednání omluvil z důvodu nemoci a požádal, aby nebylo jednáno v jeho nepřítomnosti. V omluvě neuváděl žádné konkrétní argumenty, pro které by mělo být jednáno pouze v jeho přítomnosti, neuváděl, co by chtěl soudu na jednání sdělit nebo vysvětlit. Na základě informací získaných telefonickým dotazem u lékařky, která dne 22. ledna 2018 „rozhodla“ o dočasné pracovní neschopnosti dlužníka, insolvenční soud dovodil, že dlužník se mohl zúčastnit jednání dne 23. ledna 2018.

Na tomto základě insolvenční soud − cituje ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a vycházeje z ustanovení , (dále jen „“), jakož i se závěrů formulovaných Ústavním soudem v usnesení sp. zn. a Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2009, pod číslem 21) – dovodil, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Přitom zdůraznil, že dlužník se k jednání o svém oddlužení úmyslně nedostavoval, s insolvenčním správcem nijak nespolupracoval a ke skutečnostem ohledně převodu svého rozsáhlého nemovitého majetku se přes výzvu nevyjádřil.

Proto insolvenční soud dospěl k závěru, podle něhož v insolvenčním řízení „nelze pokračovat oddlužováním dlužníka, který na své povinnosti zcela rezignoval“; oddlužení dlužníka neschválil a rozhodl o řešení úpadku dlužníka (nepatrným) konkursem.

Konečně insolvenční soud zamítl návrh věřitele GOSFORDPARK, s. r. o. na svolání schůze věřitelů pro nesplnění podmínek vyžadovaných ustanovením .

Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka usnesením ze dne 27. dubna 2018, č. j. , 4 VSPH XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku, a odmítl odvolání dlužníka proti bodům III. a VI. výroku.

Odvolací soud především shledal rozhodnutí insolvenčního soudu věcně správným ve výrocích o neschválení oddlužení a o řešení úpadku dlužníka konkursem; potud zcela odkázal na stručné, jasné a přesvědčivé odůvodnění usnesení insolvenčního soudu.

V této souvislosti s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 61/2011 (dále jen „R 61/2011“), předeslal, že „přípustnost oddlužení ve smyslu ustanovení a jeho přípustnost z hlediska splnění podmínek vymezených v ustanovení zkoumá insolvenční soud jak ve stádiu rozhodování o návrhu na povolení oddlužení (se zřetelem ke skutečnostem, které dlužník uvedl v návrhu na povolení oddlužení a v insolvenčním návrhu, popřípadě se zřetelem ke skutečnostem doloženým věřiteli), tak ve fázi insolvenčního řízení následujícího po povolení oddlužení (na základě stávajícího skutkového stavu věci vyplývajícího z dosavadních výsledků insolvenčního řízení)“.

Současně zdůraznil, že „oddlužení si zaslouží výlučně poctivý dlužník, jenž aktivně spolupracuje s insolvenčním správcem a insolvenčním soudem, který se před prodejem nemovitostí neskrývá, a který zavčasu, úplně a pravdivě informuje o svých majetkových poměrech“.

„Jestliže se v dané věci dlužník (úmyslně) osobně nezúčastnil ani jedné z nařízených schůzí věřitelů, které byly od zjištění jeho úpadku a povolení oddlužení opakovaně svolávány právě z důvodu jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast omlouval zpravidla jeden den před nebo přímo v den jejich konání z důvodu své nemoci s tím, že požadoval jejich odročení, pak svědčí takový přístup jen o lehkomyslném a nedbalém přístupu dlužníka k celému insolvenčnímu řízení, jež musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn, aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů“. Navíc dlužník ani nereagoval na výzvu insolvenčního soudu (B-7), aby se vyjádřil k převodům svého rozsáhlého nemovitého majetku, uskutečnil jej v době, kdy se už nacházel v úpadku (v době od druhé poloviny roku 2013), a aby za tímto účelem poskytl insolvenčnímu správci nezbytnou součinnost, a to obzvláště za situace, kdy jako příčinu svého úpadku v kolonce č. 7 návrhu (A-1) uvedl, že „si půjčil peníze na byt a špatně odhalil svou finanční situaci“, a kdy věřitel č. 3 s odkazem na „znalecký posudek Policie ČR“ tvrdil (A-51), že dlužník svůj nemovitý majetek prodal výrazně pod jeho hodnotou. Přitom dlužník stran požadované součinnosti s insolvenčním správcem a poskytnutí nezbytných informací jen sdělil (B-33), že již dostatečnou součinnost soudu poskytl, a že nelze poskytovat informace subjektu, o kterém nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, zda bude insolvenčním správcem. „I tato skutečnost svědčí o nepoctivém přístupu dlužníka v dané věci a o nevůli dlužníka poskytnout potřebnou součinnost jak insolvenčnímu soudu, tak insolvenčnímu správci, a to přesto, že to byl právě dlužník, který se dobrodiní oddlužení dožadoval“.

Dále odvolací soud doplnil, že „i když je účast dlužníka na schůzi věřitelů, na níž mají věřitelé rozhodnout o způsobu schválení jeho oddlužení, povinná, aby dlužník mohl zodpovědět dotazy přítomných věřitelů ( ), nemůže být případná neúčast dlužníka na takové schůzi jakoukoli překážkou pro rozhodnutí o neschválení oddlužení v situaci, kdy v průběhu insolvenčního řízení vyjdou najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí návrhu na povolení oddlužení ( ). Opačný názor, podle něhož by nebylo lze oddlužení dlužníka neschválit jen proto, že zdravotní stav dlužníka mu neumožňuje účastnit se schůze věřitelů, jejíž rozhodnutí o způsobu jeho oddlužení je bezpředmětné právě s ohledem na zjištěné skutečnosti, jež by jinak odůvodňovaly odmítnutí nebo zamítnutí dlužníkova návrhu na povolení oddlužení, odvolací soud nesdílí“.

Konečně odvolací soud odmítl jako nepřípustné odvolání dlužníka v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům III. a VI. výroku usnesení insolvenčního soudu, když nepřípustnost odvolání proti usnesení o nepatrném konkursu plyne výslovně z ustanovení a 4 , a usnesení, jímž insolvenční soud svolá schůzi věřitelů nebo zamítne návrh věřitele na její svolání podle ustanovení , má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, a nelze je napadnout odvoláním [ ].

Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé − ) podal dlužník dovolání, maje za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nesprávně posoudil včasnou a řádně doloženou omluvu dlužníka z důvodu nemoci, včetně žádosti o nekonání schůze věřitelů v nepřítomnosti dlužníka jako nedůvodnou, a následně dospěl k závěru o tom, že dlužník oddlužením sledoval nepoctivý záměr.

Dlužník s poukazem na ustanovení , jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v dovolání (rozsudek ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 13. ledna 2011, sp. zn. a rozsudky ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. , a ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. ) dovozuje, že svou neúčast na schůzi věřitelů vždy řádně a včas omluvil, doložil důvod, pro který se schůze věřitelů nemohl zúčastnit, a požádal o odročení „jednání“. Postupem insolvenčního soudu (i odvolacího soudu) tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo mu znemožněno zúčastnit se schůze věřitelů a vyjádřit se ke skutečnostem významným pro další postup v insolvenčním řízení.

Ve vztahu k „vyjádření ošetřující lékařky“ doplnil, že v úředním záznamu „není zaznamenán celý doslovný obsah telefonátu“; povinností insolvenčního soudu tak bylo zjišťovat aktuální stav dlužníka (pracovní neschopnost byla vystavena 22. ledna 2018 a insolvenční soud se ošetřující lékařky dotázal v blíže neurčenou hodinu dne následujícího).

Vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. [jde o usnesení ze dne 17. června 2015, uveřejněné pod číslem 24/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2016“)] a sen. zn. (jde o usnesení ze dne 19. března 2014, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož jeho jednání „není vedeno nepoctivým záměrem“ a není dán důvod „pro jeho vyloučení“ z oddlužení. Současně se vyjadřuje k okolnostem převodu svého majetku [mimo jiné i tak, že vlastnil pouze „jeden byt a šest garážových stání“ v J., dům určený k rekonstrukci (ruina) v B. a několik zemědělských a lesních pozemků v „neucelené formě“], včetně toho, že tyto nemovitosti prodal „za v té době nejvyšší možnou cenu“. Připomíná, že o jeho úpadku a o povolení oddlužení insolvenční soud rozhodl poté, kdy již měl poznatky o okolnostech týkajících se převodu majetku, aniž by tyto považoval za překážku pro povolení oddlužení z pohledu (ne)poctivého záměru dlužníka. Současně se vyjádřil k tomu, jakým způsobem použil peníze získané prodejem nemovitostí (částečná úhrada dluhu z titulu půjčky vůči věřiteli MIVO CZ s. r. o., půjčka menší částky p. V. a léčba syna).

Jelikož soudy nižších stupňů (dle názoru dovolatele) svým postupem v řízení odňaly dovolateli možnost výše zmíněné argumenty uplatnit a při svém rozhodování vycházely ze skutkového stavu, který neměl oporu v provedeném dokazování, dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání dlužníka, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Tomuto závěru je nutno přizpůsobit i míru přezkumné činnosti dovolacího soudu při posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

2) Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [ ], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2012“).

3) Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení; po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“)].

4) Není vyloučeno ani to, aby jako dlužníkovy kroky směřující k poctivému vypořádání se s věřiteli zohlednil odvolací soud i jednání dlužníka, které může být (až v odvolacím řízení) i reakcí na důvody usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil oddlužení (R 112/2012 a R 24/2016).

5) Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů R 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Přitom úvahu odvolacího soudu, podle níž dlužník návrhem na řešení úpadku oddlužením sledoval nepoctivý záměr, Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou. Současně je nepochybné, že samostatným důvodem pro neschválení oddlužení (vedle neúčasti dlužníka na schůzích věřitelů) byla i okolnost, že dlužník odmítl poskytnout potřebnou součinnost jak insolvenčnímu soudu, tak insolvenčnímu správci, a to ve vztahu skutečnostem právně významným právě pro rozhodnutí o (ne)schválení oddlužení.

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě námitky, podle níž (insolvenční soud) věc nesprávně (v rozporu s ustanovením ) projednal a rozhodl v nepřítomnosti dlužníka, v důsledku čehož mu byla odňata možnost jednat před soudem, když touto výhradou dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod ( ); jejím prostřednictvím totiž dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení , k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (viz shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , ze dne 30. června 2016, sp. zn. , a ze dne 3. května 2017, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2019

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu