Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSČR 140/2017-A-43

-43

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka J. V., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o způsobu řešení úpadku dlužníka, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Markem Vlkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Č. Drahlovského 871/17, PSČ 750 02, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. XY, 4 VSOL XY, takto:Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2017, č. j. XY, 4 VSOL XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

1/ Dlužník se insolvenčním návrhem doručeným soudu dne 27. srpna 2015 domáhal rozhodnutí o svém úpadku a navrhoval, aby byl řešen oddlužením formou zpeněžení majetkové podstaty. Uvedl, že má závazky vůči čtyřem věřitelům v celkové výši 200.043,43 Kč, nemá žádný majetek kromě věcí osobní povahy a přestože si aktivně hledá práci, je aktuálně nezaměstnaný a pobírá pouze sociální dávky ve výši 9.010 Kč. Pro účely oddlužení využije finanční dar od svého otce F. V. ve výši 114.100 Kč, z něhož budou uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů v rozsahu 30,04 % a odměna insolvenčního správce ve výši 54.000 Kč.

2/ K insolvenčnímu návrhu dlužník přiložil darovací smlouvu ze dne 26. srpna 2015, podle které F. V. (jako dárce) daruje dlužníkovi (jako obdarovanému) částku 114.100 Kč „pro účely schváleného oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty“. Podpisy smluvních stran byly na darovací smlouvě úředně ověřeny.    

Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení () – dospěl k závěru, že povolení oddlužení v daném případě není možné, neboť dlužníkem navržený způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty „obchází zákon a lze v něm spatřovat nepoctivý záměr“.

V této souvislosti zdůraznil, že oddlužení je postaveno na principu, že dlužník vyvine maximální úsilí, aby věřitelé byli uspokojeni v co možná nejvyšší míře. Za tuto snahu, splní-li současně další zákonem stanovené podmínky, mu bude přiznáno osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek, které se v insolvenčním řízení neuspokojovaly. V poměrech dané věci však dlužník nabídl uspokojení věřitelů „v minimální zákonem stanovené výši, přičemž si obstaral dar, který tuto minimální výši uspokojení přesně pokryje“. Dohodnutý dar má být navíc poskytnut pouze v případě, že oddlužení bude schváleno ve formě zpeněžení majetkové podstaty.  

Popsaný postup dlužníka není podle přesvědčení insolvenčního soudu souladný se zásadami insolvenčního řízení a dlužníka na úkor věřitelů v rozporu s ustanovením nedovoleně zvýhodňuje. Věřitele též zbavuje možnosti volby způsobu oddlužení, neboť jsou nuceni akceptovat oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, kterým je jim nabízeno minimální možné plnění.

Insolvenční soud proto návrh dlužníka na povolení oddlužení zamítl a rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 30. května 2017, č. j. XY, 4 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.

Odvolací soud – odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 28. července 2011, sen. zn. , a ze dne 28. března 2012, sen. zn. , uveřejněných pod čísly 14/2012 a 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“ a „R 112/2012“) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, neboť jeho snahou je „dosáhnout výhod oddlužení ve formě osvobození od placení zbytku dluhů za co nejnižšího uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, tj. za minimální zákonem stanovené úhrady pohledávek nezajištěných věřitelů ve výši 30 %“.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel má za nesprávné závěry soudů nižších stupňů, jež shodně učinily při posuzování poctivosti záměru dlužníka při oddlužení, a na rozdíl od nich je přesvědčen, že podáním návrhu na povolení oddlužení nesledoval nepoctivý záměr. Dovolatel měl v poměrech dané věci jedinou možnost, jak se oddlužit, a to právě navrhovaným způsobem (s využitím daru třetí osoby), přičemž v průběhu insolvenčního řízení nebyla zjištěna žádná jiná konkrétní okolnost, jež by nasvědčovala nepoctivému záměru dlužníka. Potud odkazuje rovněž na závěry formulované jednak v odvolacím soudem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, jednak v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“).  

Odvolací soud podle dovolatele při svém rozhodování nezohlednil, že primárním smyslem právní úpravy oddlužení není „priorita maximálního uspokojení věřitelů“, ale právě samotné oddlužení dlužníka. Dovolatelem nabídnuté plnění prostřednictvím darovací smlouvy přitom představovalo maximální možné uspokojení věřitelů, které byl schopen zajistit. Ostatně ani ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, že by bylo v možnostech dovolatele zajistit pro věřitele vyšší uspokojení, než kterého mohou dosáhnout z částky, k jejímuž poskytnutí se zavázal dovolatelův otec.

Rovněž z okolnosti, že v daném případě „by matematicky vycházelo pouze oddlužení zpeněžením majetkové podstaty“, nelze dle mínění dovolatele dovozovat nepoctivý záměr. Ve většině insolvenčních řízení „vychází pouze jeden ze způsobů oddlužení, častěji ve formě oddlužení splátkovým kalendářem“, opačná možnost, při které by bylo možné očekávat, že zákonné 30% hranice uspokojení věřitelů bude dosaženo jak při plnění splátkového kalendáře, tak při zpeněžení majetkové podstaty, se v praxi vyskytuje spíše ojediněle.      

Dovolatel proto uzavírá, že oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, založené na jednorázovém daru poskytnutém jeho otcem, je třeba považovat za postup souladný s ustanovením , jímž se dovolatel chtěl poctivě vypořádat se svými věřiteli.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném do 29. září 2017 (srov. článek II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání dlužníka je přípustné podle ustanovení , a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení . Tuto otázku odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí se na danou věc uplatní níže uvedená ustanovení ve znění účinném do 30. června 2017.

Z ustanovení se podává, že k zásadám, na nichž zejména spočívá insolvenční řízení, patří i zásada, podle které insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů.

Podle ustanovení dlužník může insolvenčnímu soudu navrhnout, aby jeho úpadek nebo jeho hrozící úpadek řešil oddlužením, jde-li o a) právnickou osobu, která podle zákona není považována za podnikatele a současně nemá dluhy z podnikání, nebo b) fyzickou osobu, která nemá dluhy z podnikání.

Ustanovení pak určuje, že není-li dále stanoveno jinak, podpis dlužníkova manžela na návrhu na povolení oddlužení se nevyžaduje. Jsou-li zde osoby ochotné poskytnout dlužníkovi za účelem splnění oddlužení dar nebo mu po dobu trvání oddlužení platit pravidelné peněžní dávky, připojí dlužník k návrhu na povolení oddlužení i písemnou darovací smlouvu nebo smlouvu o důchodu; podpisy těchto osob na smlouvách musí být úředně ověřeny.

Z ustanovení se dále podává, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, a) že jím je sledován nepoctivý záměr, nebo b) že hodnota plnění, které by při oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich pohledávek, ledaže tito věřitelé s nižším plněním souhlasí (odstavec 1). Insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení i tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (odstavec 2).

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na závěrech, podle nichž:

1/ Ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. R 14/2012).

2/ Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [ ] je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti, že o způsob řešení svého úpadku oddlužením typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci (nebo hrozící úpadek) přivodily do jisté míry lehkomyslným, marnotratným nebo obecně málo zodpovědným přístupem ke svým majetkovým záležitostem (počínaje tzv. řetězením úvěrů a půjček a konče třeba i utrácením peněz v hracích automatech), ale v určité fázi života (zpravidla časově úzce propojené s dobou zahájení insolvenčního řízení) se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení.

Je-li taková proměna opravdová (o čemž by se měl insolvenční soud přesvědčit v insolvenčním řízení ve vazbě na vše, co v něm vyšlo najevo ve fázích rozhodování o návrhu na povolení oddlužení a o schválení oddlužení), není důvod vylučovat dlužníka a priori z režimu oddlužení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

K tomu srov. např. důvody R 112/2012.

3/ V usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. , uveřejněném pod číslem 47/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že vychází z koncepce, podle níž dlužník, který splňuje stanovené předpoklady (, ), prosadí oddlužení jako způsob řešení úpadku, při němž může dosáhnout osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž v řízení nebyly uspokojeny ( ) bez ohledu na to, zda s tím jeho věřitelé souhlasí (srov. a a 2 ). Z však zároveň vyplývá, že rozhodnutí o způsobu oddlužení, tedy volba, který ze zákonem předvídaných způsobů oddlužení bude uplatněn, je plně v rukou věřitelů. Rozhodne-li o způsobu oddlužení schůze věřitelů, insolvenční soud již nepřezkoumává, zda je zvolený způsob oddlužení pro věřitele či dlužníka výhodný, není právně významné, zda dlužník prosazoval jiný než přijatý způsob oddlužení a insolvenční soud není oprávněn rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu oddlužení měnit. Posuzuje jen to, zda v průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, které by jinak činily oddlužení nepřípustným ( ).

4/ Může-li dlužník za splnění stanovených podmínek prosadit oddlužení jako způsob řešení úpadku i proti vůli věřitelů, je nutno striktně trvat na tom, aby věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení, tedy zda bude provedeno zpeněžením majetkové podstaty či plněním splátkového kalendáře. Pouze ten dlužník, který nečiní kroky k tomu, aby tuto volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, je při podání návrhu na oddlužení veden poctivým záměrem (viz důvody R 46/2014).

5/ V usnesení ze dne 26. února 2014, sen. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod číslem 9, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého nabyl-li dlužník za účelem splnění předpokladů pro povolení a následné schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře na základě smlouvy o důchodu další příjem, potom touto smlouvou předpokládané snížení, popřípadě zánik takového příjmu (vázané na současné zvýšení „jiného“ příjmu dlužníka) není úkonem, jímž se dlužník vzdává již existujícího příjmu.

Přitom zdůraznil, že smlouvu o důchodu uzavřela dlužnice (o jejímž dovolání v dané věci rozhodoval) jako oprávněná se svým synem jako povinným (jen) proto, aby dlužnici bylo povoleno oddlužení, respektive, aby (následně) insolvenční soud oddlužení schválil. V uzavření takové smlouvy o důchodu (obsahující mimo jiné ujednání, podle kterého „důchod se může snížit, zvýšit či zaniknout při navýšení či snížení příjmů dlužníka tak, aby vždy bylo dodrženo požadovaných 30 % plnění a činnost insolvenčního správce“) pak Nejvyšší soud nespatřoval ani okolnost nasvědčující tomu, že dlužnice sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr.

Z výše podaných judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci plyne, že jen na základě skutečností, z nichž odvolací soud vyšel při svém rozhodování, bez dalšího závěr o tom, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr, učinit nelze. Ze samotné okolnosti, že dlužník uzavřel s třetí osobou darovací smlouvu, na jejímž základě získá „pro účely schváleného oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty“ peněžní prostředky, z nichž bude možné uspokojit právě a jen 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů (jinak řečeno, která mu umožní splnit předpoklady pro povolení oddlužení), ještě nelze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka.

Doposud učiněná skutková zjištění současně neskýtají jakýkoli podklad pro závěr, že by dlužník činil nějaké konkrétní kroky k tomu, aby věřitelům ztížil, omezil či znemožnil možnost volby způsobu oddlužení (která by reálně existovala, kdyby dlužník neuzavřel spornou darovací smlouvu).  

Jelikož právní posouzení věci, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ( ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.

Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu