Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2696/2019

23 Cdo 2696/2019-284

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, IČO 45534306, zastoupené JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, proti žalovanému R. K., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou Švecovou, advokátkou se sídlem Šafaříkovy sady 5, 301 00 Plzeň, o zaplacení 311 619 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 4. 2019, č. j. -261, t a k t o:

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud) rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. -261, výrokem I. potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 1. 2019, č. j. -228, v napadeném výroku I., III. a IV., jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 302 271 Kč s 8,05% zákonným úrokem z prodlení z částek 24 000 Kč od 1. 8. 2015 do zaplacení, 31 570 Kč od 7. 8. 2015 do zaplacení, 129 000 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení, 108 098 Kč od 19. 2. 2016 do zaplacení, 9 603 Kč od 14. 2. 2016 do zaplacení a o povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a České republice; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil za oprávněný nárok (v přiznané výši) žalobkyně, jako pojistitele, proti žalovanému, jako pojistníku a pojištěnému, představující regresní nárok žalobkyně z titulu postihového práva vyplývajícího z , o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění ke dni vzniku škody (dále jen ), tj. ke dni 21. 6. 2015, kdy došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným.

V projednávané věci odvolací soud při právním posouzení věci vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že žalovaný způsobil dne 21. 6. 2015 dopravní nehodu tím, že na místní komunikaci v obci XY na rovném přehledném úseku přejel s vozidlem na levý okraj vozovky a narazil do zaparkovaného vozidla, poté pokračoval v jízdě vlevo po přilehlém parkovišti a narazil do dalšího vozidla tak, že nárazem byla poškozena další tři vozidla. Žalovaný následně z místa dopravní nehody před příjezdem policie utekl. Pokud žalovaný až v řízení před soudem uvedl, že z místa nehody utekl z důvodu obavy z napadení M. K., považoval odvolací soud tuto obranu žalovaného za účelovou a neprokázanou, a to s ohledem na provedení dalších důkazů (výpověď svědka P. K. před policejním orgánem a přestupkovou komisí, výpověď svědkyně prap. E. M., záznam o podání vysvětlení M. K.). Z provedených důkazů bylo zjištěno, že z dechu řidiče R. K., bezprostředně po nehodě, byl cítit alkohol a z jeho chování bylo zřejmé, že před jízdou požíval alkoholické nápoje, byl zmatený, lehce se motal a jeho řeč byla koktavá. Žalovaný nereagoval na pokyn svědka P. K. k zastavení vozidla, a když se žalovaný asi po dvou minutách vrátil k místu nehody, vysvětlil to tím, že mu zvonil mobilní telefon. Svědek M. K., který za řidičem běžel, otevřel dveře vozidla R. K., ten na otázku, co vyváděl, odpověděl, že před jízdou požíval alkoholické nápoje a plně se nevěnoval řízení. Odvolací soud při posouzení věci vyšel dále ze zjištění, že sám žalovaný při výslechu u policie potvrdil, že než stačil po nehodě vypnout motor, někdo mu otevřel dveře u vozidla, pomohl mu ven z auta, ptal se ho, co dělal, a když žalovaný uviděl, co způsobil, utekl z místa nehody, ale ne domů, protože věděl, že by ho tam hledali, ale k babičce, do 3 km vzdálené obce. Pokud žalovaný u soudu uvedl, že tak učinil proto, že se bál napadení, odvolací soud jeho tvrzení nevzal za věrohodné, když mohl utéci do bydliště, které měl v blízkosti od nehody, a zavolat policii. Navíc při výslechu u policie neuvedl nic o tom, že by byl napaden M. K. Vypovídal-li žalovaný a svědek P. K. následně u soudu jinak, soud zhodnotil jejich výpovědi jako nevěrohodné s ohledem na skutečnost, že neuvěřil, že by uvedení popisovali situaci bezprostředně po nehodě nepravdivě a byla by pravdivá jejich výpověď učiněná před soudem až s delším odstupem času. Odvolací soud nepovažoval za věrohodné ani výpovědi otce žalovaného a kamaráda žalovaného M. B., učiněné ve snaze žalovanému napomoci k úspěchu ve sporu. Odvolací soud po zhodnocení všech důkazů jednotlivě a i v jejich vzájemné souvislosti učinil závěr, že s vysokou pravděpodobností provedené důkazy svědčí o tom, že žalovaný se vyhýbal následkům, jímž byl vystaven, když řídil motorové vozidlo po požití alkoholických nápojů, a to nejen s ohledem na důkazy provedené ke stavu, v jakém se nacházel žalovaný v době nehody, ale i s ohledem na průběh nehody, kdy žalovaný poté, co narazil do jednoho zaparkovaného vozidla, pokračoval v jízdě a narazil do dalšího vozidla s takovou razancí, že byly poškozeny další tři vozidla. Vyšel tedy ze závěru, že pravděpodobnost ovlivnění žalovaného alkoholem při dopravní nehodě je nepochybná, a právě neohlášení dopravní nehody a opuštění místa dopravní nehody znemožnilo zjištění, zda žalovaný tuto důležitou povinnost neporušil, přičemž z hlediska posouzení odpovědnosti pojištěného za škodu jde o okolnost podstatnou. Odvolací soud zdůraznil, že ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem se vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Z důvodu opuštění místa nehody řidičem nemůže tak najisto policie zjistit, zda byl pojištěný v době dopravní nehody pod vlivem alkoholu nebo omamných látek a je tím ztíženo zjištění okolností, které zakládají regresní nárok pojistitele, neboť ten sám bezprostředně po nehodě žádné šetření v místě nehody neprovádí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že byly naplněny obě podmínky stanovené v pro úspěšné uplatnění práva žalobkyně na regresní nárok vůči žalovanému z titulu postihového práva. Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadené vyhovující části potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že má za to, že jeho dovolání je podle (dále jen „ “) přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky nároku pojistitele na regresní náhradu. Namítá, že odvolací soud nesprávně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. ) vyhodnotil kumulativní naplnění obou podmínek předpokládaných ustanovením Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný ztížil možnost řádného šetření žalobkyně pro uplatnění regresního nároku v důsledku neohlášení dopravní nehody Policii České republiky (ČR). Žalovaný připouští, že se vzdálil z místa nehody, ale zdůrazňuje, že tak učinil z důvodu napadení třetí osobou, která mu vyhrožovala a násilím jej držela, takže pro obavy o své zdraví z místa nehody utekl. Je tedy podle dovolatele zřejmé, že k neohlášení dopravní nehody Policii ČR došlo z jeho strany z vážného důvodu. V této souvislosti rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil svědeckou výpověď svědka M. B. o napadení žalovaného po dopravní nehodě. Poukazuje též na to, že průběh dopravní nehody se podařilo objasnit i bez jeho účasti na vyšetřování nehody následně po jejím vzniku. Podle dovolatele žalobkyně neunesla důkazní břemeno, týkající se tvrzení, že bylo ztíženo šetření dopravní nehody a závěr odvolacího soudu je v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. nebo rozhodnutí ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ). Dovolatel též zásadním způsobem nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem a jeho závěrem, že žalovaný mohl způsobit předmětnou dopravní nehodu s velkou pravděpodobností pod vlivem alkoholu. Domnívá se, že soud nesprávně preferoval určité výpovědi některých svědků při zjišťování této skutečnosti. Namítá rovněž, že úřední záznam, sepsaný bezprostředně po dopravní nehodě, nelze použít jako důkaz před soudem. Odvolacímu soudu též vytýká, že upřednostnil věrohodnost některých svědeckých výpovědí před jinými a zdůrazňuje, že nikdy nebylo před soudem prvního stupně prokázáno, že by žalovaný bezprostředně po dopravní nehodě jevil známky opilosti. Podle dovolatele soud nesprávně vycházel z výpovědí svědků K. a K., které svědci učinili tři dny po vzniku dopravní nehody v době podání výpovědi na Policii ČR, u jejichž výpovědi nebyl přítomen žalovaný a ani jeho právní zástupce. Dovolatel připomíná závěr Nejvyššího soudu, přijatý v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , podle něhož nelze uzavřít, že by pouhá ničím nepodložená eventuální možnost vlivu alkoholu či jiné návykové látky na žalovaného v době dopravní nehody měla za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a jeho výši. Dovolatel považuje napadené rozhodnutí za věcně nesprávné, neboť se domnívá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně hodnotil důkazy, a to v rozporu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti, nesprávně vyhodnotil ztížení šetření pojistné události a důvody zvláštního zřetele hodné v souvislosti s ohlášením dopravní nehody. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ), řádně zastoupenou advokátem ( ), posuzoval, zda dovolání je přípustné podle

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud nejprve poukazuje na ustálený závěr judikatury, že při posuzování toho, zda pojištěný ve smyslu ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, se vychází vždy ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci, individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. nebo ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. anebo ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. dostupných na www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu, že stěží lze nalézt případ shodných skutkových okolností v souvislosti s dopravní nehodou, nelze pak s úspěchem vytýkat odvolacímu soudu, že rozhodl jinak než Nejvyšší soud v jiných věcech, kdy rozhodoval na základě odlišných skutkových zjištění. Odkaz dovolatele na taková rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. nebo rozhodnutí ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. ), vycházející z různorodých okolností ohledně průběhu dopravní nehody, jednání řidiče, který nehodu zavinil, šetření dopravní nehody atd., nemůže založit přípustnost dovolání podle pro řešení otázky nároku pojistitele na regresní náhradu v konkrétním řešeném případě. Žalovaný v dovolání ani neoznačil nějaké rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž by bylo rozhodnuto na základě shodných skutkových zjištění odlišně, než jak rozhodl v dané věci odvolací soud. V žádném poukazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla přezkoumávána věc, v níž bylo rozhodnuto na základě skutkového zjištění, že řidič, který zavinil dopravní nehodu, jevil známky opilosti, sám tuto skutečnost svědkovi nehody přiznal a z nehody utekl údajně z obav před napadením. Dovolatel své dovolací námitky zakládá především na kritice hodnocení důkazů a zjištění konkrétních okolností projednávané věci, na polemice se skutkovým stavem věci a na vlastních skutkových závěrech, z nichž dovozuje zásadní nesouhlas s tím, že by byl v době dopravní nehody ovlivněn alkoholem, že by bez zřetelného důvodu nesplnil zákonnou povinnost ohlásit dopravní nehodu policii a že by jeho jednáním byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele. Je nutno připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Má-li dovolatel za to, že jeho dovolání je přípustné též proto, že odvolací soud se při řešení regresního nároku žalobkyně odchýlil od rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. , veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí na řešení dané věci rovněž nedopadá, neboť v daném případě se nejednalo o případ, kdy možnost vlivu alkoholu žalovaného řidiče v době nehody na ztížení zjištění okolností rozhodujících pro posouzení regresního nároku žalobkyně nebyla ničím podložena, jako to bylo v poukazovaném rozhodnutí. V dané souvislosti řešené právní otázky by bylo případné poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. (veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud přezkoumával rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval věc na základě obdobného zjištění jako bylo učiněno odvolacím soudem v dané věci, kdy v tehdy posuzované věci řidička, která způsobila dopravní nehodu v brzkých ranních hodinách 1. ledna tím, že nabourala dvakrát do jednoho vozidla, odůvodnila opuštění místa nehody a nepřivolání policie tím, že byla na místě sama a s ohledem na svoji bezpečnost chtěla místo co nejdříve opustit. Nejvyšší soud tyto okolnosti v uvedeném rozhodnutí posoudil přitom tak, že soudem zjištěné okolnosti nemohou být považovány za důvod zřetele hodný nesplnit povinnost podle zákona, tj. setrvat na místě nehody a zavolat policii, kdy naopak přivoláním policie by daná řidička vyloučila obavy o svoji bezpečnost. Nejvyšší soud v tomto citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na zjištěný průběh nehody, dobu, kdy došlo k nehodě (v brzkých ranních hodinách 1. ledna) a kdy řidička nezajistila objektivní vyšetření nehody a zjištění rozsahu škody přímo na místě nehody na žalovanou nabouraném vozidlu, ztížila žalovaná v tomto směru šetření žalobkyně, jako pojistitelky. Je možno dovodit, že s uvedeným právním závěrem Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí je založeno na obdobných skutkových zjištěních, jako v posuzované věci, je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalovaného není podle přípustné, jestliže se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dopadá na řešení předmětné otázky nároku žalobkyně, jako pojistitele, proti žalovanému, jako pojistníku a pojištěnému, představující regresní nárok žalobkyně z titulu postihového práva vyplývajícího z

Není-li tedy dovolání žalovaného podle přípustné, dovolací soud jeho dovolání odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 9. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu