Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
186FCB675C348FC3C12584BB001E6A3F.html
HTML · 21.08 KB
No categories available
29 ICdo 148/2018-85
KSPA 56 INS XY56 ICm XY29 ICdo 148/2018-85
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce ŠkoFIN s. r. o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupeného Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 854/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, jako insolvenčnímu správci dlužníka K. S., zastoupenému Mgr. Janem Škeříkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Táborská 619/46, PSČ 140 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 56 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. S., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 56 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY), takto:I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1/ Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení o žalobě v části, v níž se žalobce (ŠkoFIN s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (Administraci insolvencí CITY TOWER, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka K. S.) určení, že pohledávka č. 2 co do výše 303.554,45 Kč a pohledávka č. 3 ve výši 297.200,24 Kč je po právu (bod I. výroku).
2/ Zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal vůči žalovanému určení, že pohledávka č. 2, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka je co do výše 53.439,54 Kč po právu (bod II. výroku).
3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na náhradě nákladů řízení částku 18.969,43 Kč (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud dospěl po provedeném dokazování ve vztahu k zamítavému výroku o věci samé k závěru, že sporná pohledávka vznikla až po rozhodnutí o úpadku a jako taková je se zřetelem k závěrům formulovaným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011 , uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení.
[3] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. července 2018, č. j. 56 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPA 56 INS XY):
1/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku (první výrok).
2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč (druhý výrok).
[4] Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že sporná pohledávka není pohledávkou vázanou na splnění odkládací podmínky a vznikla až po uplynutí propadné přihlašovací lhůty stanovené k přihlášení pohledávek v rozhodnutí o úpadku. Na tomto základě přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že do insolvenčního řízení nebyla pohledávka přihlášena po právu.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, než v jeho ustálené rozhodovací praxi“.
[6] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel následovně:
[7] Závěry soudů nižších stupňů lze shrnout tak, že:
- uzavře-li dlužník s věřitelem před zahájením insolvenčního řízení smlouvu o poskytování služeb, která nebude ukončena po prohlášení úpadku, nemůže věřitel přihlásit pohledávky, které ke dni prohlášení úpadku neexistují,
- dojde-li k následnému prodlení dlužníka a ukončení smlouvy, je pohledávka věřitele v této souvislosti vzniklá novou pohledávkou za dlužníkem a věřitel může požadovat její plné splacení (na rozdíl od ostatních věřitelů).
Takové závěry má dovolatel za neudržitelné a z pohledu insolvenčního zákona za nesystematické, s tím, že povedou buď k tomu, že oddlužení bude zrušeno [§ 418 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona )], nebo k tomu, že smlouvy o poskytování služeb budou ukončovány věřiteli nebo osobami s dispozičními oprávněními a dlužníci tak přijdou o možnost čerpat pro ně důležité služby (což dle zkušeností dovolatele může mít v případě služeb souvisejících s motorovými vozidly fatální důsledky na schopnost dlužníka plnit oddlužení).
[8] Dovolatel tedy má za to, že minimálně pro případ pohledávek z neukončených smluv o operativním leasingu uzavřených před zahájením insolvenčního řízení, na základě kterých dlužník průběžně čerpá a platí služby průběžně související s jeho provozem, by měl Nejvyšší soud přehodnotit judikatorní závěry uvedené (mimo jiné) v R 54/2012, konkrétně tyto závěry:
„Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky, platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o úpadku, nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o prohlášení konkursu) ke dni přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku.
K pohledávkám, které jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení, se vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona ), řadí i pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona .“
[9] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, s tím, že dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , ani nevysvětluje, jak mají být revidovány závěry obsažené v R 54/2012.
[10] S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí (16. července 2018) je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
[11] Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
[12] Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“, tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve výroku o nákladech řízení, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení. V rozsahu, v němž směřovalo proti těmto nákladovým výrokům, Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. , jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (dovolací argumentace se těchto výroků zjevně netýká). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Ostatně, přípustnost dovolání proti těmto výrokům vylučuje i ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. o. s. ř.
[13] V rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. o. s. ř. , odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř.
[14] Učinil tak proto, že v posouzení otázky, kterou dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu k řešení, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v R 54/2012, z nichž Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází; srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sen. zn. 29 ICdo 62/2014 , uveřejněného pod číslem 85/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 85/2015“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sen. zn. 29 NSČR 49/2013 , uveřejněného pod číslem 11/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sen. zn. 29 NSČR 89/2014 , uveřejněného pod číslem 17/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Důvod přistoupit ke změně této judikatury na základě dovolací argumentace (jak požaduje dovolatel) Nejvyšší soud neshledal.
[15] V posouzení toho, co se rozumí pohledávkou vázanou na splnění (odkládací) podmínky, je napadené rozhodnutí souladné se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2004, sp. zn. 29 Odo 31/2004 , uveřejněném pod číslem 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v R 85/2015.
[16] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. listopadu 2018) určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), v aktuálním znění. Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pravosti pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. září 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu