Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2398/2019

32 Cdo 2398/2019-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodlv senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně PRAGOTRADING ONE s. r. o., se sídlem v Praze 9 – Libni, Stará Spojovací 2263/9, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 61508969, zastoupené. J. H., narozeným XY, bytem XY, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkem Majerčíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jagellonská 1329/6, o zaplacení částky 2 942 838,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. -191, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení  - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Podle ustanovení je dovolání mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“  žalobkyně  proti rozsudku Obvodního  soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 10. 2017, č. j. -167, ve výroku o věci samé pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III podle ustanovení zastavil (shodně srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, který z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněný, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, shledal tento zákonem stanovený požadavek ústavně konformním.

Dovolatelka tomuto požadavku nedostála, neboť přes správné poučení odvolacím soudem na výslovné vymezení přípustnosti dovolání rezignovala. Pokus o vymezení předpokladu přípustnosti dovolání lze však z hlediska věcného seznat z obsahu dovolací argumentace.

Dovolatelka vyjadřuje předpoklad, že existuje státní moc, která postihuje takové jednání, které úmyslně likviduje majetek a tím existenci obchodní společnosti a sobě přináší neoprávněný majetkový zisk, odkazuje k tomu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. , a namítá, že odkaz v rozhodnutí soudu prvního stupně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. , je zcela nepřiléhavý. Z toho lze usoudit, že dovolatelka má právní posouzení odvolacího soudu za odchylné od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .  

Návrh na zrušení rozsudků soudů obou stupňů dovolatelka opírá o argument, že otázka „žalobní pasivní legitimace je stěžejní právní otázkou v tomto sporu a prozatím nebyla dostatečně řešena, a rovněž otázka hmotněprávní byla soudem řešena pouze jednostranně ve vztahu k žalovanému 2“. Zřejmě tedy má takto vymezenou otázku za právní otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.    

Taková argumentace není způsobilá přivodit závěr o přípustnosti dovolání.

Otázka „žalobní pasivní legitimace v tomto sporu“, kterou má dovolatelka zřejmě (a mylně) za otázku procesního práva, a blíže nespecifikovaná „otázka hmotněprávní řešená pouze jednostranně ve vztahu k žalovanému 2“, nejsou otázkami hmotného nebo procesního práva ve smyslu , které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Otázky, které předkládá dovolatelka, nejsou otázky výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, jejichž vyřešením by dovolací soud přispěl k sjednocování rozhodovací praxe soudů; dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení konkrétní věci, tedy přezkumu výsledku aplikace norem hmotného práva v individuálních poměrech tohoto sporu. Tím nevymezuje příslušný předpoklad přípustnosti dovolání, nýbrž dovolací důvod.

Námitky, jejímž prostřednictvím se dovolatelka dovolává uplatnění závěrů obsažených v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (podle nichž nelze zadržovat věc, která byla na dlužníku vylákána lstí, resp. zadržovat lze věc, která se do moci věřitele dostala v souladu s vůlí dlužníka), se podle obsahu vztahují pouze k závěru odvolacího soudu, že původní žalovaná 1) nejednala při uplatnění zadržovacího práva protiprávně, nikoliv závěru, že žalovaný [původně žalovaný 2)] jednal při zadržení věcí pouze jako statutární orgán žalované 1) a jako takovému mu nelze přičítat jednání žalované 1), i kdyby bylo protiprávní. Otázkou odpovědnosti statutárního orgánu (či společníka) právnické osoby za její protiprávní jednání se dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. v žádném ohledu nezabývalo.

Již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud formuloval a zdůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Ačkoliv každý ze závěrů přijatých odvolacím soudem (že nedošlo k protiprávnímu jednání, a i kdyby došlo, nebyl-li by žalovaný pasivně věcně legitimován)  postačí sám o sobě k zamítnutí žaloby, dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání pouze ve vztahu k jednomu z nich, totiž k závěru, že zadržovací právo bylo uplatněno po právu.

Věcný přezkum posouzení této právní otázky v popsané procesní situaci výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).  

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 9. 2019

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu