Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2562/2019

23 Cdo 2562/2019-434

USNESENÍ

Sklostroj Turnov CZ, s.r.o.

Česká exportní banka, a.s.

, se sídlem Praha 1, Vodičkova 34 č.p. 701, PSČ 111 21, IČO 63078333, zastoupené Mgr. Karolinou Panskou, advokátkou se sídlem 160 00 Praha 6, Dejvická 998/52, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. -320, t a k t o :

I. Dovolání žalobkyně

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. -320, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 9. 10. 2018, č. j. -295, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rsp 1221/15 dne 30. 3. 2016 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jejpovažuje za přípustné podle (dále jen „ “), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) při řešení otázky věcně příslušného soudu, a to od závěru vyjádřeném Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. . Podle dovolatelky ve věci rozhodovaly nepříslušné soudy, neboť v prvním stupni měl podle názoru dovolatelky rozhodovat okresní soud. Nedostatek věcné příslušnosti Městského soudu v Praze nebyl zhojen ani usnesením Vrchního soudu v Praze.

Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostatečně nevypořádaly s argumentací žalobkyně, na základě níž žalobkyně navrhuje zrušit rozhodčí nález. Namítá, že rozhodčí nález byl pro ni překvapivý, nepřezkoumatelný, a že způsob, jakým rozhodčí soud pracoval se skutkovými tvrzeními stran a důkazy nese významné prvky svévole. Poukazuje i na nedostatečné odůvodnění rozhodčího nálezu. Dovolatelka v dovolání rekapituluje skutkové okolnosti projednávaného případu a průběh rozhodčího řízení a vyjadřuje nesouhlas se závěry obou soudů. Má za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , v němž je definována překvapivost rozhodnutí, a i od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a , řešících překvapivost rozhodnutí i ve vztahu k rozhodčímu řízení. Poukazuje na to, že vydání překvapivého rozhodnutí je jedním z důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ “). V této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. , , , , ), která řeší, co je nepředvídatelným, resp. překvapivým rozhodnutím ve vztahu k rozhodčímu řízení. Překvapivost rozhodčího nálezu spatřuje dovolatelka zejména ve způsobu, jakým se rozhodčí soud vypořádal s argumentací žalobkyně ohledně absolutní neplatnosti .2. smlouvy uzavřené mezi účastníky o úpravě vzájemných vztahů při realizaci podpořeného financování (dále jen „smlouva o úpravě vztahů“) pro jeho neurčitost. Poukazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , řešící otázku rovného postavení stran v rozhodčím řízení, a současně s tím namítá nedostatečné dokazování při posouzení věci a nedostatečné poskytnutí možnosti k uplatnění procesních práv, v čemž spatřuje její nerovné postavení vůči žalované. Namítá, že rozhodčí soud při svém rozhodování žalobkyni nepoučil o svém odlišném právním názoru v souladu s , což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. . Porušena tím byla i zákonná povinnost plynoucí rozhodčímu soudu z zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka soud dále vytýká, že řádně nepřihlédl k tomu, že v rozhodčím řízení byly opomenuty rozhodné důkazy, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. je opomenutí důkazu důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu a podle ustáleného závěru Ústavního soudu opomenuté důkazy zakládají protiústavnost rozhodnutí. Namítá, že se odvolací soud nikterak nezaobíral argumentací žalobkyně k nastíněné otázce svévolného postupu rozhodčího soudu, a to nejen ohledně opomenutých důkazů, ale i naprostého ignorování výkladového pravidla zakotveného v obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že tvrzené vady odůvodnění rozhodčího nálezu nemohou být důvodem pro jeho zrušení s tím, že , upravující náležitosti odůvodnění rozsudku, se ve vztahu k rozhodčímu řízení použije jen přiměřeně, neuvedl-li již odvolací soud, co je přiměřeným použitím na projednávanou věc. Dovolatelka považuje odůvodnění rozhodčího nálezu za nedostatečné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Domnívá se, že byly naplněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení a vydaný rozhodčí nález v dané věci měl být zrušen. Poukazuje i na nedostatečné odůvodnění napadaného rozsudku. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nevyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, tedy účastnicí řízení ( ), která je řádně zastoupena ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že pokud dovolatelka zpochybňuje věcnou příslušnost soudu Městského soudu v Praze, zřejmě přehlédla, že o věcné příslušnosti tohoto soudu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. -166, které nabylo právní moci 28. 6. 2018. Příslušnost, jež byla určena pravomocným rozhodnutím soudu, již není možné přezkoumávat (srov. ustanovení v návaznosti na ustanovení a 7 a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , veřejnosti dostupný na

www.nsoud.cz

). Zároveň je třeba připomenout, že odvolací soud se otázkou určení věcné příslušnosti soudů v dané věci nikterak nezabýval. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, kterou odvolací soud neřešil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. dostupných na

www.nsoud.cz

).

Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dále v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení odvolací námitky ohledně překvapivosti rozhodčího nálezu, jeho nepředvídatelnosti, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od poukazované judikatury Nejvyššího soudu - rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. a dalších odkazovaných rozhodnutí sp. zn. , , , , , a – veřejnosti dostupných na

www.nsoud.cz

), jestliže učinil závěr, že rozhodčí nález nemohl být pro účastníky překvapivým, když z odůvodnění jeho rozhodnutí, které je v souladu s obsahem spisu, vyplývá, že soud při prvním jednání konaném dne 25. 2. 2016 účastníkům sporu sdělil, co vnímá jako podstatu sporu, že klíčem k rozhodnutí je výklad článku 3. 2. smlouvy o úpravě vztahů, s čímž obě strany souhlasily, soud sdělil obsah předložených listinných důkazů, vyslechl bývalého jednatele žalobkyně a účastnicím poskytl prostor pro kladení otázek uvedenému, žalované umožnil reakci na nově předložené písemné vyjádření žalobkyně ze dne 19. 2. 2016, při dalším jednání 10. 3. 2016 poskytl soud žalobkyni prostor, aby se vyjádřila k písemnému stanovisku žalované ze dne 7. 3. 2016, což žalobkyně učinila, a při tomto jednání provedl poslední předložený důkaz; účastnice výslovně sdělily, že jiné návrhy na doplnění dokazování nemají a byla jim dána možnost předložit písemné závěrečné návrhy, což obě účastnice učinily. Z uvedených zjištění jednoznačně vyplývá, že v rozhodčím řízení byla jak žalobkyni, tak žalované poskytnuta možnost realizace jejich procesních práv, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, k němuž se účastnice měly možnost vyjádřit, provedení dosud neprovedených důkazů právní zástupci účastníků nenavrhovali a mohli shrnout svoji argumentaci v závěrečných návrzích, z čehož vyplývá, že nedošlo k porušení zásady uvedené v § 18 zákona o rozhodčím řízení, tj. že strany mají v rozhodčím řízení rovné postavení a musí jim být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Odvolací soud se tedy svým závěrem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. a ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. – veřejnosti dostupných na

www.nsoud.cz

) při řešení otázky předvídatelnosti rozhodnutí a otázky rovnosti účastníků rozhodčího řízení. Nelze proto dovodit, že by dovolání žalobkyně bylo podle přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu při řešení těchto otázek.

Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu otázku přiměřeného použití v rozhodčím řízení, týkající se poučení účastníka, kdy smyslem tohoto poučení je, aby účastník měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy ještě před rozhodnutím, Nejvyšší soud ani tuto dovolací námitku žalobkyně nepovažuje za námitku, která by odůvodnila přípustnost dovolání podle , jestliže z obsahu spisu a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že v rozhodčím řízení se obě účastnice opakovaně k předmětu sporu vyjádřily a aktivně se účastnily, zastoupeny svými právními zástupci, obou nařízených jednání, kdy evidentně znaly předmět jednání, k němuž se vyjadřovaly a navrhovaly důkazy. Odvolací soud správně dovodil, že za tohoto stavu nebylo povinností rozhodce poučení podle , jak se podává např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. . Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení zpochybněna, že rozhodčí soud věc projednal při dvou ústních jednáních, z nichž byly řádně pořízeny zápisy, že zástupce žalobkyně se zúčastnil všech ústních jednání, s obsahem zápisů byl seznámen a potvrdil, že předložil rozhodčímu soudu všechny důkazy a žádné další důkazy nenavrhuje, je závěr odvolacího soudu, že v rozhodčím řízení byla naplněna zásada rovnosti stran, v souladu se závěry vyjádřenými též v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. – veřejnosti dostupných na

www.nsoud.cz

. Odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu správně nad rámec dodal, že poučení podle ustanovení až 3 slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. O uvedenou situaci ale v posuzované věci nešlo, neboť rozhodčí soud na základě provedeného dokazování objasnil skutkový stav pro rozhodnutí dostatečně. Žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde tedy důvodu pro postup soudu podle ustanovení V judikatuře Nejvyššího soudu je ustálený názor, že poučení podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ). Ustanovení pak míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení důvod, jak dovodil Nejvyšší soud např. i v rozsudku ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 50/2018 – veřejnosti dostupných na

www.nsoud.cz

. Odlišný názor rozhodců ohledně důvodnosti nároku žalobkyně neznamená, že žalobkyně musí být před vydáním rozhodnutím poučena o odlišnosti tohoto názoru a pouze z tohoto důvodu vyzvána k dalším tvrzením a důkazním návrhům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. – veřejnosti dostupných na

www.nsoud.cz

.

Vytýká-li dovolatelka dále soudu, že řádně nepřihlédl k tomu, že v rozhodčím řízení byly opomenuty rozhodné důkazy, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. je opomenutí důkazu důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu a podle ustáleného závěru Ústavního soudu opomenuté důkazy zakládají protiústavnost rozhodnutí, je nutno konstatovat, že odvolací soud správně uvedl, že odkazovaná judikatura týkající se otázky tzv. opominutých důkazů, na věc nedopadá, jestliže v dané věci, jak zjistil odvolací soud, po skončení dokazování právní zástupci účastníků provedení dosud neprovedených důkazů nenavrhovali. Tato námitka tedy rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se nikterak nezaobíral argumentací žalobkyně k nastíněné otázce svévolného postupu rozhodčího soudu naprostým ignorováním výkladového pravidla zakotveného v § 266 odst. 4 obch. zák., odvolací soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soud (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. ) uvedl, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Uvedená námitka tedy rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se ani v uvedeném případě neodchýlil při posouzení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

K námitce dovolatelky, že nález nebyl řádně odůvodněn, je namístě uvést, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , podle něhož vady odůvodnění rozhodčího nálezu nejsou důvodem pro jeho zrušení, když ustanovení se ve vztahu k rozhodčímu řízení užije jen přiměřeně. Jestliže má dovolatelka výhrady i k odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, pak tato námitka směřuje do konkrétních vad řízení, přičemž přípustnost dovolání podle nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. dostupných na

www.nsoud.cz

). Ustanovení věty druhé stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně, které není podle přípustné, je namístě podle ustanovení věty první odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 9. 2019

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu