Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4326/2017

30 Cdo 4326/2017-223

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č. j. -204, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. -186, zamítl žalobu o zaplacení částky 525 047 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil napadeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 250 000 Kč se žalobce domáhal coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku jeho trestního stíhání zahájeného usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje, ze dne 26. 8. 2014, č. j. KRPS-38781-302/TČ-2011-01118, přičemž ke stížnosti žalobce bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 9. 2014, č. j. -78, a věc byla odložena.

Zaplacení částky dalších 250 000 Kč se žalobce domáhal coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v daném trestním řízení, neboť podle žalobce došlo k „masivnímu úniku informací z policejního spisu“.

Zaplacení částky 25 047 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v rozsahu odpovídajícím tomuto zpětvzetí) se žalobce domáhal coby náhrady škody představující zaplacené náklady na právní zastoupení v trestním řízení (obhajné).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v plném rozsahu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu i ohledně výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i ohledně výroku I v té části, jíž byl potvrzen výrok II o nákladech řízení rozsudku soudu prvního stupně. V této části dovolatel nevymezil žádný dovolací důvod ( , 3 ) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto ( ).

Stejný závěr je třeba učinit ohledně té části dovolání, kterou je napaden výrok I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen zamítavý výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 250 000 Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu („masivního úniku informací z policejního spisu“). Ani v této části dovolatel nevymezil žádný dovolací důvod ( , 3 ) a dovolání musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto ( ).

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimojiné o nároku žalobce na náhradu škody spočívající v zaplacených nákladech obhajoby ve výši 25 047 Kč. Dovolání není v této části s ohledem na bagatelní výši uplatňovaného nároku přípustné [ ] a Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle jako nepřípustné.

Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok I ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 250 000 Kč představující zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, Nejvyšší soud dovolání podle rovněž odmítl jako nepřípustné.

Otázka, zda zásah do osobnostních práv poškozeného způsobený nezákonným trestním stíháním může být natolik nízké intenzity, že postačuje jiná (nižší) forma zadostiučinění než peněžitá, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ve svých úvahách o formě zadostiučinění vycházel z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, poskytuje podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění – dále jen „ “ – jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Forma a případná výše zadostiučinění přitom nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ).

Otázka, jaký je z hlediska formy zadostiučinění vztah mezi zásahem do osobnostních práv poškozeného způsobeným nezákonným trestním stíháním a zásahem do osobnostních práv jiným způsobem, kdy osoba škůdce nemá povahu orgánu veřejné moci, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vyšel při právním posouzení nároku žalobce (včetně úvah o formě zadostiučinění) z toho, že nároky spadající pod , ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle , neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 28/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání rovněž není přípustné pro řešení otázky, jaký význam má z hlediska formy zadostiučinění skutečnost, že poškozený žalobce je osobou bezúhonnou. Dovolatel sice ve svém dovolání má za to, že mu tato skutečnost byla odvolacím soudem „zcela paradoxně kladena ve své podstatě k tíži“, protože „pokud by nebyl osobou bezúhonnou, bylo by na místě uvažovat o odškodnění v peněžité formě, neboť uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by v takovém případě bylo pravděpodobnější“, odvolací soud však své rozhodnutí na takové úvaze nepostavil. Odvolací soud – který se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně a odkázal na ně – vyšel z toho, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebylo s ohledem na bezúhonnost žalobce pravděpodobné, avšak zároveň zohlednil negativní dopady trestního stíhání na psychiku žalobce s tím, že trestní stíhání s sebou přináší takové újmy zejména pro osoby bezúhonné. V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu se tak odvolací soud zabýval nejen povahou dané trestní věci včetně toho, jaký trestní postih (druh a výše trestu) žalobci hrozil, ale zároveň i individuálně posuzoval následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce (srov. opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. ).

Napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. , a s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. , na něž dovolatel poukazoval, poněvadž odvolací soud nedospěl k závěru, že by žalovaný stát za nezákonné trestní stíhání dovolatele nebyl odpovědný, nýbrž dospěl k závěru, že morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva a omluvy poskytnutá žalovanou je dostatečným zadostiučiněním nemajetkové újmy dovolatele.

Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Pavel Simon předseda senátu