Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 1726/2019

29 Cdo 1726/2019-497

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/2, PSČ 301 00, proti žalovanému MEIXNER &HANUŠ a. s. Czech republic, se sídlem v Praze 2, Francouzská 172, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 25259431, zastoupenému JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 449/11, PSČ 140 00, o náhradu škody ve výši 47 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. -459, takto:Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2019, č. j. -459, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. června 2018, č. j. -427, se zrušují a věc se postupuje Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.

Odůvodnění:

HANUŠ a. s. Czech republic) náhrady majetkové újmy ve výši 47 000 000 Kč s příslušenstvím tvořeným specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 1. června 2016 do zaplacení, způsobené neoprávněným (šikanózním) insolvenčním návrhem.

Rozsudkem ze dne 14. června 2018, č. j. -427, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“):

1/ Žalobu zamítl (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 767 140 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. -459:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 153 428 Kč k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (druhý výrok).

Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z dikce , 3 a 4 , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ) - shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšná, neboť nebyla splněna základní podmínka pro uplatnění náhrady škody ve smyslu , když insolvenční návrh nebyl pravomocně odmítnut, zamítnut ani řízení o něm nebylo pravomocně zastaveno. Naopak, úpadek žalobce byl zjištěn a povolena byla jeho reorganizace. Dále uvedl, že na nezbytnost pravomocného ukončení insolvenčního řízení jako předpokladu k uplatnění nároku na náhradu škody či jiné újmy lze usuzovat rovněž ze znění .

Odvolací soud dodal, že žalobce ani „nesplnil šestiměsíční lhůtu pro podání žaloby o náhradu škody podle “, která počala běžet ode dne následujícího po doručení rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu zvláštním způsobem. Odvolací soud se ztotožnil taktéž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce byl v úpadku již v době podání insolvenčního návrhu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek, zda „neoprávněným podáním insolvenčního návrhu je možné způsobit podnikateli újmu i v případě, že se podnikatel v průběhu insolvenčního řízení skutečně dostane do úpadku a že insolvenční řízení zahájené na základě nedůvodného, šikanózního insolvenčního návrhu nemusí nutně skončit zastavením insolvenčního řízení nebo odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu.“

Z dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s právním posouzením věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel namítá, že zahájení insolvenčního řízení znamená tak závažný zásah do podnikání, že v případě déle trvajícího insolvenčního řízení může podnikateli přivodit stav úpadku, ačkoli podnikatel v době podání insolvenčního návrhu objektivně v úpadku nebyl. Majetková újma, kterou žalovaný způsobil žalobci podáním nedůvodného a šikanózního insolvenčního návrhu, spočívá ve znehodnocení jeho závodu.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání souhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a považuje dovolání za nedůvodné.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle , když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v , a co do posouzení otázky dovoláním otevřené (vztahující se k výkladu a 2 ) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, z nějž vyšly soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle , bylo-li řízení o insolvenčním návrhu zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, právo na náhradu takové škody nebo jiné újmy vůči insolvenčnímu navrhovateli. V pochybnostech se má za to, že insolvenční navrhovatel zavinil zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 lze uplatnit také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v (odstavec 2).

V této podobě, pro věc rozhodné, platilo citované ustanovení jak v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (žalobce), tak v době vydání napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud při výkladu a 2 dospěl k těmto závěrům:

1/ Ustanovení koncipuje odpovědnost věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele plyne z při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v a 2 jde (i bez výslovného zdůraznění „viny“ věřitele - insolvenčního navrhovatele v ) o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění (srov. , ) [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2013“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. ; rozhodnutí jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu].

2/ Taktéž odpovědnost za jinou (imateriální) újmu je třeba posoudit podle obecné úpravy obsažené v ( ) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2017, sp. zn. ].

3/ Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení a 2 právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku ( ). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).

4/ Právnická osoba, proti které směřoval insolvenční návrh odmítnutý vinou insolvenčního navrhovatele, má právo i na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou zásahem do její dobré pověsti; přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto i v penězích ( ). Při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích soud musí (mimo jiné) vzít v úvahu, že insolvenční návrh zpochybňuje samotnou podstatu dobré pověsti právnické osoby - podnikatele, a to jeho schopnost včas a řádně plnit své závazky. Pro posouzení závažnosti (rozsahu) způsobené imateriální újmy na dobré pověsti právnické osoby je bez právního významu, zda v důsledku insolvenčního návrhu této právnické osobě vznikla (vedle nehmotné újmy) i škoda na majetku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sp. zn. ).

V takto ustaveném judikatorním rámci odvolací soud (i soud prvního stupně) v poměrech dané věci, kdy Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 2016, č. j. , -46, zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. -24, o zamítnutí insolvenčního návrhu podaného žalovaným a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, v němž posléze insolvenční soud rozhodl o úpadku žalobce (usnesení ze dne 25. července 2016, č. j. -61), o řešení úpadku reorganizací (usnesení ze dne 3. ledna 2017, č. j. -77) a o schválení reorganizačního plánu (usnesení ze dne 18. dubna 2019, č. j. -253), správně dovodil, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody dle a 2 je pravomocné skončení insolvenčního řízení odmítnutím či zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízení o tomto návrhu.

Závěr, že základním předpokladem odpovědnosti věřitele - insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním šikanózního insolvenčního návrhu je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu a o zamítnutí insolvenčního návrhu, je ve světle dikce a 2 závěrem triviálním. Ve shodě s odvolacím soudem nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že insolvenční řízení musí být (rozhodnutím o zastavení řízení, o odmítnutí nebo zamítnutí insolvenčního návrhu) skončeno pravomocně.

Za daného stavu věci je právně nevýznamná dovolací argumentace, že žalobce se v důsledku těžkostí spojených s insolvenčním řízení posléze skutečně dostal do stavu úpadku.

S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že dovolání je potud nedůvodné.

U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Právě takovou vadou řízení v dané věci trpí.

Spor o náhradu škody nebo jiné újmy, která vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu (což je i spor v této věci) je totiž sporem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni předepisuje ustanovení (ve znění účinném v době podání žaloby, jež ani později nedoznalo změn) věcnou příslušnost krajského soudu. Tím, že věc projednal a rozhodl o ní v prvním stupni, ač k tomu nebyl věcně příslušný, Obvodní soud pro Prahu 2, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, který sám nápravu nezjednal, zatížil v důsledku této své nečinnosti stejnou vadou řízení i odvolací řízení.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému ( a 2 věta druhá )

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím o podaném dovolání se stal tento návrh bezpředmětným. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozsudek o zamítnutí žaloby se nevykonává, takže odložení jeho vykonatelnosti podle pojmově nepřichází do úvahy.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu