Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Tdo 824/2019

7 Tdo 824/2019-7379

USNESENÍ

M. M.

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného M. M.

odmítá

.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 8. 2016, č. j. -5864, byl obviněný M. M. uznán vinným výrokem pod bodem I. dílem ve stadiu pokusu a dílem dokonaným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství s obviněnými L. B. a J. Č., dále výrokem pod bodem V. zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a výroky pod body VI. a VII. dvěma pokusy zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Pro přehlednost je možné doplnit, že soud prvního stupně rozhodoval tímto rozsudkem o vině a trestu celkem pěti obviněných, přičemž o vině jednotlivých obviněných bylo rozhodnuto výroky pod body I. – VIII.

Za výše uvedené trestné činy byl M. M. podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu osmi let.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. -6543, tak, že výrokem I. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ohledně všech obviněných ve výrocích o vině pod body I. – V. a pod bodem VIII., dále ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o zabrání zajištěné náhradní hodnoty. Dále výrokem II. za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného M. M. za dva pokusy zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod body VI. a VII. nezměněn, odsoudil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací na dobu šesti let. Výrokem III. rozhodl odvolací soud tak, že podle § 259 odst. 1 tr. ř. se věc ve zbývající zrušené části vrací soudu prvního stupně.

Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež vymezil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nejprve zopakoval dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že v rámci jednoho řízení byly projednány všechny skutky uvedené v obžalobě pod body I. – VIII. Pokud bylo řízení před nalézacím soudem zatíženo nějakými procesními vadami (dovolatel zmínil vadu tzv. opominutého důkazu spočívající v nevyslechnutí svědka T. A. a označení dovolatele za spolupracujícího obviněného), tyto vady postihují celé řízení a dotýkají se všech bodů obžaloby. Nelze proto vydělit dva ze skutků a konstatovat, že se jich tyto procesní vady netýkají. Odvolací soud proto pochybil, pokud rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze částečně, jelikož takovým postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozsudku odvolacího soudu, stejně jako výroky VI. a VII. jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a současně aby zrušil všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž tímto zrušením došlo, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně věc znovu projednat a rozhodnout.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornila především na to, že přípustnost podaného dovolání je vymezena rozsahem využité odvolací iniciativy dovolatele, která směřovala pouze proti výroku o trestu. Jediné přípustné námitky proti výroku o trestu však dovolatel v daném případě vůbec neuplatnil. Jeho výhrady směřovaly pouze proti odvolacím soudem nepřezkoumané části výroku o vině (ad výroky pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně), která se s ohledem na dílčí kasační postup ve vztahu k jeho zbývající části stala podkladem pro nové rozhodnutí o trestu. Státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud rovněž posuzoval, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, protože není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad. Přípustnost dovolání je vymezena v § 265a odst. 1, 2 tr. ř., který stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých podmínek je dovolání přípustné. Z tohoto ustanovení plyne, že rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky, a to že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští

.

Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.

Na základě těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné

,

jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával nebo nebyl povinen a oprávněn přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. T 666 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Výše uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto – pokud nenastane situace předpokládaná v § 254 odst. 2, 3 tr. ř. – přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal.

Nepřípustným je proto dovolání směřující proti výroku o vině za situace, pokud bylo odvolání podáno pouze proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.). Platí totiž, že dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle , 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle tr. ř. (viz rozhodnutí č. rozh. tr.).

Nejvyšší soud připomíná, že obviněný podal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. , výhradně proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný a s poukazem na jeho doznání, status spolupracujícího obviněného a další polehčující okolnosti navrhl uložení mírnějšího trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu na přiměřenou zkušební dobu.

Odvolací soud se v rámci své přezkumné činnosti podle ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. soustředil ve vztahu k obviněnému M. M. ohledně výroků pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně výhradně na posouzení správnosti výroku o trestu, protože obviněný v odvolání nenamítl takové vady, které by odůvodňovaly, aby odvolací soud podle § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumával i výrok o vině. V takovém případě tedy obviněný mohl i dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen ve vztahu k výroku o trestu, tedy pouze ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo nově rozhodnuto o trestu a způsobu jeho výkonu, a nikoli i ve vztahu k výroku o vině. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud odvolací soud zrušil rovněž výroky o vině pod body I. – V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně (z těchto se obviněného bezprostředně týkaly pouze výroky I. a V.), byl takový postup odůvodněn tím, že výroky I. – IV. byly současně napadeny odvoláním jiných obviněných a ve výroku V. šlo o jednání, které bylo úzce provázáno s jednáním pod body I. až IV., a proto došlo ke zrušení i ve vztahu k tomuto obviněnému v souladu se zásadou

beneficium cohaesionis

vyjádřenou v ustanovení § 261 tr. ř. (viz strana 39 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

V úvodu podaného dovolání obviněný uvedl, že přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku spatřuje v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., jelikož výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl obviněný shledán vinným a byl mu uložen trest. Posoudí-li se však samotný obsah dovolání obviněného, z celého jeho obsahu a kontextu uvedených argumentů je zřejmé, že ve vztahu k výroku o trestu obviněný neuvedl žádné výhrady, ale veškeré své námitky soustředil pouze proti výroku o vině (tj. konkrétně ohledně výroku o vině pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně). Jinými slovy, jeho hlavní námitkou byl především nesouhlas s tím, že odvolací soud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, ale zrušil jej a vrátil soudu prvního stupně pouze částečně (viz výroky I. a III. rozsudku odvolacího soudu), a ponechal tak napadený rozsudek ve výroku o vině pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, tj. že obviněný je v těchto bodech vinný.

Podal-li obviněný dovolání, které celé zaměřil pouze proti výroku o vině, je takové dovolání nepřípustné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. , uveřejněné pod č. T 1305 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu) a Nejvyšší soud se jeho obsahem z meritorního hlediska nemohl zabývat.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. M. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Vzhledem k velmi výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku dne 23. 8. 2016 pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním obviněného M. M. předložena dne 26. 6. 2019.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Josef Mazák

předseda senátu