Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 168/2018

29 Cdo 168/2018-395

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce A. K.,narozeného XY, bytem XY, původně zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem, se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, PSČ 326 00, proti žalovanému M. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému opatrovnicí M. H., bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2017, č. j. -359, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Šlo přitom o v pořadí druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když rozsudek ze dne 3. června 2015, č. j. -209, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil (shora označený) směnečný platební rozkaz (ve spojení s usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. -213), zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. ledna 2016, č. j. -232, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud − odkazuje na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že „soud prvního stupně nepochybil, pokud směnečný platební rozkaz zrušil, když nebylo prokázáno, že sporný podpis na směnce je pravým podpisem žalovaného“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), když (podle jeho názoru) rozhodnutí odvolacího soudu „řeší otázku hmotného, jakož i procesního práva“ odchylně od judikatury Nejvyššího soudu (specifikované v dovolání), respektive požaduje, aby Nejvyšší soud „níže uvedené otázky práva“ posoudil jinak.

Dovolatel namítá, že „rozhodnutí soudu prvního stupně ani rozhodnutí soudu odvolacího neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, provedenému dokazování, když námitky žalobce rozhodně nejsou polemikou s hodnocením důkazů“.

Podle dovolatele soud prvního stupně „nerespektoval závazný právní názor soudu odvolacího a soud odvolací tento nesprávný postup soudu prvního stupně nezhojil ani v odvolacím řízení, i když byly po celé řízení žalobcem namítány zásadní skutečnosti, které potvrzovaly původní žalobní tvrzení“.

V této souvislosti poukazuje zejména „na nevěrohodnost“ svědka D. K. (a jeho výslech považuje za důkaz, který byl proveden v rozporu „se zásadou koncentrace“), nesouhlasí se závěry znaleckého posudku (zpracovaného znalcem Mgr. Alešem Čulíkem), podle nichž je vyloučeno, že by podpis na směnce byl podpisem žalovaného, a současně rekapituluje skutkové okolnosti, které (podle jeho názoru) předcházely vystavení směnky a ze kterých dovozuje pravost podpisu žalovaného na směnce.

Dovolatel má rozhodnutí soudů obou stupňů za rozporné se závěry formulovanými Ústavním soudem v rozhodnutích (nálezech) sp. zn. (ze dne 3. listopadu 1994), sp. zn. (ze dne 6. května 2003), sp. zn. (ze dne 27. ledna 2004), jakož i se závěry vyslovenými (k otázce dokazování a hodnocení důkazů) Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 19. dubna 2006), sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 4. dubna 2006) a sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 25. dubna 2002).

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení a 2

Učinil tak proto, že dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – především nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení ).

Dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět ve znění účinném do 31. prosince 2012).

K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. , ve spojení s důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. .

Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. ].

Rozhodnutí odvolacího soudu přitom odpovídá i závěrům formulovaným Nejvyšším soud k otázce hodnocení důkazů a k důkazní síle důkazních prostředků např. v rozsudcích ze dne 15. října 2018, sp. zn. , a ze dne 30. ledna 2019, sp. zn. .

Konečně na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani na základě argumentů, jejichž prostřednictvím dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu se závazným právním názorem vysloveným ve svém prvním (kasačním) rozhodnutí a že provedl důkaz výslechem označeného svědka v rozporu „se zásadou koncentrace“. K tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 80/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Petr Gemmel předseda senátu