Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 2070/2017

29 Cdo 2070/2017-378

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce INSOLV, v. o. s., se sídlem v Praze 2, Rumunská 1798/1, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 28398483, jako insolvenčního správce dlužníka MAVET a. s., identifikační číslo osoby 46973591, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, PSČ 110 00, proti žalovanému ADW AGRO, a. s., se sídlem v Krahulově 76, PSČ 675 21, identifikační číslo osoby 28348982, zastoupenému Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o zaplacení částky 1.063.483 Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2016, č. j. -339, takto:I. Dovolání se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15.584,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Soudy obou stupňů vyšly při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že:

1/ Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 10. června 2010, č. j. -46, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka MAVET a. s. a insolvenčním správcem ustanovil žalobce.

2/ Dne 25. června 2010 byl insolvenčnímu soudu doručen návrh dlužníka na povolení reorganizace, který byl v insolvenčním rejstříku zveřejněn dne 1. července 2010.

3/ Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky za dlužníkem, vzniklé na základě kupní smlouvy o dodávkách krmiv ze dne 12. června 2000, a to v celkové výši 15.207.420,35 Kč.

4/ Usnesením ze dne 13. srpna 2010, č. j. -29, insolvenční soud (mimo jiné) odmítl návrh dlužníka na povolení reorganizace a prohlásil konkurs na jeho majetek. Rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno 17. srpna 2010.

5/ K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. prosince 2010, č. j. , -46, zrušil usnesení insolvenčního soudu ze dne 13. srpna 2010 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6/ Usnesením ze dne 2. února 2011, č. j. -62, insolvenční soud zamítl návrh dlužníka na povolení reorganizace a na jeho majetek znovu prohlásil konkurs. Rozhodnutí bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno dne 2. února 2011.

7/ Pohledávky dlužníka v celkové výši 1.063.483 Kč, jejichž zaplacení žalobce v projednávané věci požadoval, měly vzniknout na základě dvou smluv o poskytování služeb uzavřených dne 13. prosince 2006 mezi dlužníkem (jako poskytovatelem) a právním předchůdcem žalovaného (společností ADW AGRO, a. s., identifikační číslo osoby 49969846) [jako chovatelem], v nichž se poskytovatel zavázal za úplatu zajistit ve vlastních nemovitostech ve XY a v XY pro chovatele veškeré činnosti potřebné k chovu základního stáda a výkrmu prasat ve vlastnictví chovatele. Dlužník vyúčtoval žalovanému za služby poskytnuté v areálu ve XY za měsíc srpen 2010 částku 473.964 Kč a za měsíc září 2010 částku 45.867,60 Kč a za služby poskytnuté v areálu v XY za měsíc srpen 2010 částku 495.682,60 Kč a za měsíc září 2010 částku 47.968,80 Kč.

8/ Žalovaný dopisem ze dne 29. srpna 2014 sdělil žalobci, že proti pohledávkám dlužníka za poskytování výše označených služeb v měsíci srpnu 2010 započítává (blíže specifikovanou) část svých pohledávek za dlužníkem, jež přihlásil do insolvenčního řízení.

9/ Podáním ze dne 6. října 2015 pak žalovaný započetl proti zbývající části žalobou uplatněných pohledávek (tj. proti pohledávkám za výše označené služby poskytnuté dlužníkem v měsíci září 2010) další část svých pohledávek za dlužníkem přihlášených do insolvenčního řízení.

Na tomto základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení částky 1.063.483 Kč není důvodný, když všechny žalobou uplatněné pohledávky již zanikly započtením.

Přitom zdůraznil, že ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), sice připouští možnost započtení i v situaci, kdy již bylo (jako v poměrech dané věci) rozhodnuto o úpadku dlužníka, případně o způsobu řešení úpadku, ovšem pouze za předpokladu, že podmínky započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku.

Mezi účastníky pak bylo sporné, pokračoval odvolací soud, zda v projednávané věci lze za rozhodné období, tj. dobu, kdy musely být splněny zákonné podmínky pro započtení pohledávek ve smyslu ustanovení , považovat pouze dobu do 17. srpna 2010, kdy bylo zveřejněno první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu (následně zrušené k odvolání dlužníka odvolacím soudem), nebo až dobu do 2. února 2011, kdy bylo zveřejněno v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu. Odvolací soud měl (na rozdíl od žalobce) pro posouzení splnění zákonných podmínek započtení za určující druhý z uvedených termínů.

Zrušením prvního rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu odvolacím soudem (byť se tak stalo jen z důvodu procesního pochybení insolvenčního soudu) totiž zanikly účinky prohlášení konkursu a na zrušené rozhodnutí je třeba hledět „jako by tady vůbec nebylo“. Podle odvolacího soudu není v zájmu právní jistoty, aby posuzování trvání účinků nastalých prohlášením konkursu záviselo na tom, zda po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu byl konkurs na majetek dlužníka prohlášen znovu.

Jelikož v rozhodné době byly zákonné podmínky započtení vzájemných pohledávek dlužníka a žalovaného splněny (mezi účastníky nebylo sporu o existenci vzájemných pohledávek, pohledávky dlužníka vůči žalovanému vznikly před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku dlužníka, přičemž současně zákaz započtení plynoucí z ustanovení pominul dnem 2. února 2011, kdy bylo zveřejněno rozhodnutí insolvenčního soudu o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace dlužníka), dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že pohledávky uplatněné žalobou započtením zanikly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku účinků prvního rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 17. srpna 2010) a v důsledku toho dospěl také k nesprávnému závěru o možnosti provedení zápočtu vzájemných pohledávek žalovaným.

Podle dovolatele nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka již okamžikem, kdy v insolvenčním rejstříku bylo zveřejněno první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu (tj. dnem 17. srpna 2010), přičemž k zániku těchto účinků nemohlo dojít – v situaci, kdy dlužník byl po celou dobu insolvenčního řízení v úpadku– ani poté, co toto (jinak „věcně zcela správné“) rozhodnutí bylo z procesních důvodů zrušeno odvolacím soudem.

Přestože je situace, ke které došlo v předmětné věci, svou povahou do jisté míry specifická a zákon na takový stav výslovně nepamatuje, je nutné se zřetelem ke smyslu úpravy obsažené v ustanovení dospět k závěru, míní dovolatel, že proti pohledávkám vzniklým až poté, co na základě prvního rozhodnutí insolvenčního soudu, jež bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 17. srpna 2010, nastaly účinky prohlášení konkursu, není v insolvenčním řízení započtení přípustné.

Dovolatel dále namítá, že soudy obou stupňů porušily jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když v rozporu s ustanovením se nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí. Zejména soud prvního stupně podle dovolatele „fatálně rezignoval na jakoukoli snahu vypořádat se s tvrzeními, důkazy a námitkami žalobce, které přitom mají (přinejmenším) zcela nepochybně úzký vztah k projednávané věci“.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Snáší argumenty na podporu napadeného rozhodnutí, přičemž zejména zdůrazňuje, že odvolacím soudem zrušené první rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemůže vyvolávat žádné právní důsledky a nemůže tudíž ani bránit v započtení proti pohledávkám vzniklým po jeho vydání. Teprve druhé rozhodnutí insolvenčního soudu ze dne 2. února 2011, kterým byl opětovně prohlášen konkurs na majetek dlužníka, vyvolalo účinky předvídané ustanovením , tj. blokovalo možnost provedení zápočtu později vzniklých pohledávek.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení , a to k řešení otázky dovoláním otevřené (výkladu ustanovení ), dosud Nejvyšším soudem v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.

Jelikož v projednávané věci je dovolání přípustné, zabýval se Nejvyšší soud nejprve tím, zda řízení netrpí vadami uvedenými v ustanovení , které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové pochybení však neshledal, když z obsahu spisu vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nevyplývají a na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu zcela nekonkrétní (a obsahu spisu neodpovídající) výhrady dovolatele, podle níž měly soudy obou stupňů postupovat v rozporu s ustanovením

Za tohoto stavu Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení , tedy z hlediska správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Podle započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odstavec 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a/ se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b/ získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c/ v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d/ dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odstavec 3). Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (odstavec 4).

Otázkou započtení pohledávek v insolvenčních poměrech se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 63/2018 Sbírky osudních rozhodnutí a stanovisek.

Přitom (mimo jiné) zdůraznil, že:

1/ Započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje (i pro obchodněprávní vztahy) předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem 127).

2/ Insolvenční řízení je soudním řízením, jehož předmětem je dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek a jeho řešení některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů (srov. a ). Toto řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn ( ).

3/ Vzhledem k účelu insolvenčního řízení proto zákonodárce upravil možnost započtení v jednotlivých fázích insolvenčního řízení tak, aby vyřešil střet mezi zájmy jednotlivých věřitelů uspokojit v maximální možné míře svou pohledávku a nadřazeným společným zájmem, jehož cílem by, při respektování postavení věřitelů, mělo být maximální možné uspokojení pohledávek všech věřitelů.

4/ Ve fázi od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka, není zásadně započtení zakázáno (za dodržení ). Výjimku představuje doba, po kterou trvá moratorium ( ).

5/ Od účinnosti rozhodnutí o úpadku (jež nastává zveřejněním tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku, viz ) je započtení přípustné pouze za podmínek uvedených v až 4 .

6/ Omezení započítávání pohledávek podle až 4 je jedním z účinků rozhodnutí o úpadku (krom dalších uvedených v až 140e ). Účinky zjištění úpadku přitom, není-li zákonem stanoveno jinak, trvají po celou dobu insolvenčního řízení, tj. do právní moci rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku ( a 3 ), do právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu ( a 4 ), do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu ( ) nebo do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení ( ).

Ve shodě se soudy obou stupňů pak ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že omezení plynoucí z ustanovení , podle kterého je započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku podmíněno tím, že zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, se mohlo prosadit jen po dobu, po kterou trvaly účinky rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Jestliže v poměrech dané věci odvolací soud k odvolání dlužníka zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, není žádného (zákonného, natož rozumného) důvodu, pro který by měly být takto odklizenému rozhodnutí insolvenčního soudu do budoucna přiznávány jakékoli právní účinky.

Jinak řečeno, na závěr, podle kterého nebylo možné v poměrech dané věci provést ve smyslu ustanovení započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele (žalovaného), nelze usuzovat jen z toho, že zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny až po vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku, které bylo následně zrušeno odvolacím soudem a věc byla insolvenčnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V takovém případě totiž pominula omezení, jež s vydáním rozhodnutí o způsobu řešení úpadku spojuje ustanovení a započtení vzájemných pohledávek věřitele a dlužníka (z pohledu ustanovení ) po kasaci rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu nic nebránilo. Podstatné je, že v době, kdy žalovaný učinil úkony směřující k započtení vzájemných pohledávek, existovalo pouze jedno usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (to z 2. února 2011).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je správné, Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl [ ].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalobce bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. dubna 2017), která podle ustanovení bodu 6., a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném s přihlédnutím k době sepisu vyjádření dovolání, činí částku 12.580 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč ( advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ( a 3 ) ve výši 2.704,80 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 15.584,80 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 30. 5. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu