Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3523/2018

-192

USNESENÍ

M. H.,

Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti

,

se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: P. B., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Poštovská 6, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. -165, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. -165, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 11. 2017, č. j. -136, jímž soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na webu XY byl dne 31. 5. 2013 uveřejněn článek s názvem:

„

Ministr B. se hájí: Kdyby měl T. pořádného advokáta, mohl tu zůstat.“ Dále zde bylo uvedeno: Ministr P. B. se ostře ohradil proti článkům uveřejňovaným v poslední době v XY a na serveru XY. Ty např. uveřejnily stanovisko Nejvyššího správního soudu, v němž se praví, že ministr ve vydání A. T. pochybil. Ministr však zdůrazňuje, že postupoval podle zákona a noviny by neměly psát romány. A. T. zastupuje advokát M. H. a podle ministra se měl postarat raději o kvalitní hájení klienta, než o mediální prezentaci případu. Šéf resortu spravedlnosti tak jednoznačně odmítl srovnání s případem gruzínského úředníka Z. N., jehož vydání zastavil až Ústavní soud ČR, a to pouhé 2 dny před vydáním A. T. Toto srovnání právě provedl server XY. Celé prohlášení ministra P. B. zní: „Zásadní rozdíl mezi případy A. T. a Z. N. představuje mimo jiné fakt, že pan N. měl to štěstí, že ho nezastupoval advokát H. Pro faktický výsledek případu totiž není rozhodující mít mediálně zdatného advokáta, ale kvalitního právníka.“ Na stránkách

www.justice.cz

byl zveřejněn dne 31. 5. 2013 článek jako reakce na článek XY: „T. vydání jako pomsta? Gruzínec vydání unikl o vlásek“. „Zásadní rozdíl mezi případy A. T. a Z. N. představuje mimo jiné fakt, že pan N. měl to štěstí, že ho nezastupoval advokát H. Pro faktický výsledek případu totiž není rozhodující mít mediálně zdatného advokáta, ale kvalitního právníka“ komentoval věc ministr P. B. (uvedla Š. Č., tisková mluvčí Ministerstva spravedlnosti). Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. , ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N. T., zastoupeného M. H., za účasti Ministerstva spravedlnosti, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. 4. 2013, soud vyslovil, že rozhodnutím ministra spravedlnosti ze dne 16. 4. 2013 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle a 2d ve spojení s právem požádat o poskytnutí azylu a zároveň se právní cestou domáhat, aby příslušný orgán veřejné moci o takovéto žádosti rozhodl, jež je obsaženo v y, a zásadou non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků publikované společně s protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z 31. 1. 1967 pod č. 208/1993 Sb. Rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 16. 4. 2013 bylo zrušeno. Žalobce byl z prohlášení ministra velmi zaskočený, upadl do depresí, chtěl skončit s advokacií, měl zdravotní problémy. Byl nucen vysvětlovat klientům, jak se věc má, neboť klienti mu volali. Žalobce byl znám jako advokát v politických kruzích, kde jej vyjádření ministra spravedlnosti poškodila na jeho profesní cti. Klienti začali pochybovat o jeho profesních schopnostech. Kolegové si ho vážili, považovali ho za odborníka na ústavní právo, po sdělení ministra spravedlnosti začali o jeho znalostech pochybovat. Setkal se s názory klientů, kteří nechtěli, aby je zastupoval, že je mizerný advokát. Shodně se soudem prvního stupně posoudil odvolací soud nárok žalobce podle a , (dále jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že výrok žalované pronesený jejím ministrem a podepřený totožným tiskovým prohlášením žalované je objektivně způsobilý vyvolat újmu na osobnostních právech žalobce, konkrétně na jeho cti a dobré pověsti (zejména profesní), výrok na adresu žalobce neměl žádný reálný základ. Žalobce jako advokát je nepochybně osobou veřejného zájmu, respektive činnost advokáta jest věcí veřejnou, to ovšem neznamená, že žalobce je povinen v dané věci strpět veřejnou a příkrou kritiku své práce za situace, kdy pochybení spočívající v porušení ústavních práv žalobcova klienta jde naopak na vrub orgánu státní moci. Taková nepodložená a intenzivní kritika (zastírající vlastní pochybení konstatované Ústavním soudem) nepožívá právní ochrany. Výši přiznaného peněžitého zadostiučinění považuje odvolací soud za zcela přiměřenou.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost podle dovozovala z nesprávného právního posouzení otázky dosud neřešené, a to otázky, zda výrok ministra spravedlnosti byl výkonem práva kritiky, jestliže vycházel z podrobné znalosti práce obou právních zástupců. Soud neoznačil, kterou částí výroku se tehdejší ministr spravedlnosti dopustil nepřípustné kritiky, v tomto smyslu má dovolatelka rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že za zásah do osobnosti žalobce odpovídá žalovaná, soudy obou stupňů nedocenily otázku původce neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce, jestliže dovodily její odpovědnost. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobce ve svém vyjádření navrhl dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 – dále jen „“) a jako soud dovolací ( ) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), avšak není z pohledu důvodů vymezených v dovolání ( ) podle přípustné.

Žalovanou formulovaná otázka, která dle tvrzení dovolatelky nebyla dosud dovolacím soudem řešena, „zda výrok ministra spravedlnosti byl výkonem práva kritiky, jestliže vycházel z podrobné znalosti práce obou právních zástupců“, přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá. Tvrzením, že ministr spravedlnosti vycházel z podrobné znalosti práce obou právních zástupců, dovolatel pouze předkládá vlastní verzi skutkového stavu a hodnocení důkazů, z níž pak vyvozuje závěry právní. Ve skutečnosti brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu o tom, že výrok ministra spravedlnosti neměl žádný reálný základ, žalovaná nevysvětlila, v čem konkrétně žalobce při právní pomoci pochybil, z jakých důvodů přičitatelných žalobci byl pan T. vydán na rozdíl od pana N. Otázka míry přípustnosti kritiky, kterou lze ve společnosti tolerovat, již byla judikaturou dovolacího soudu vyřešena a závěry přezkoumávaného rozhodnutí se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchylují.

Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2016, sp. zn. , ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. ) vyslovil právní názor, že nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za podklad. Právem přípustná kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné kritiky. O věcnou kritiku jde tehdy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Současně z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky vyvozovat odpovídající hodnotící úsudky-závěry. Nejsou-li tyto předpoklady pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku za přípustnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ). Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. , vyslovil závěr, že činnost osob působících ve veřejném životě (např. činnost advokátů, jímž je žalobce), je věcí veřejnou, tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob může být veřejně posuzována, přičemž při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. V projednávané věci odvolací soud respektoval závěry přijaté v uvedených rozhodnutích dovolacího soudu a při řešení otázky míry přípustnosti kritiky se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodklonil, jestliže posoudil vyjádření žalované na adresu žalobce jako závažnou kritiku jeho práce jako advokáta bez jakéhokoli reálného základu, čili jako nepodloženou intenzivní kritiku zastírající vlastní pochybení konstatované Ústavním soudem, a tudíž kritiku nepřípustnou, nepožívající právní ochrany.

Námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení, které však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání založit nemůže, neboť podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle věty druhé dovolací soud přihlíží k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné, v projednávané věci tento předpoklad splněn není.

Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů nedocenily otázku původce neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce, jestliže dovodily odpovědnost žalované, nevymezuje tím předpoklady přípustnosti dovolání podle , neboť z dovolání musí být patrno, zda se při řešení vymezené právní otázky (má-li na mysli otázku pasivní legitimace) odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a od které, či zda se jedná o neřešenou otázku či má být již řešená otázka posouzena jinak.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 6. 2019

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu